Článek
Poprvé mi těch pár stovek přišlo trapné řešit
„Tak napůl, jo?“ řekla Hana číšníkovi dřív, než jsem vůbec stihla otevřít peněženku.
Byly jsme v italské restauraci. Já měla těstoviny a minerálku. Ona carpaccio, rybu, dvě sklenky prosecca, tiramisu a espresso.
Rozdíl mezi našimi objednávkami byl docela výrazný.
Přesto jsem nic neřekla.
Přišlo mi hloupé sedět po hezkém večeru s kalkulačkou a vysvětlovat kamarádce, že její dezert platit nechci. Tak jsem zaplatila polovinu, rozloučily jsme se a doma jsem si jen pomyslela, že příště si na to dám pozor.
Jenže příště to bylo stejné.
A potom znovu.
Hana má ráda dobré restaurace a když už někam jde, chce si to užít. To jí vůbec nevyčítám. Já to mám jinak. Alkohol skoro nepiju a často si nedám ani předkrm, protože tolik nesním.
Jen jsem postupně zjistila, že její způsob užívání si večera pravidelně doplácím já.
Jednou jsem si účet opravdu prohlédla. Moje část byla něco přes pět set korun. Hanina skoro tisíc.
„Tak to rozsekneme, ne?“ řekla s úsměvem.
A já zase kývla.
Cestou domů jsem byla naštvaná hlavně sama na sebe.
Když jsem navrhla platit každá svoje, překvapivě se urazila
Zlom přišel při večeři minulý měsíc.
Hana si objednala láhev vína s tím, že si dáme spolu. Řekla jsem jí, že nechci, protože řídím.
„Tak si dám sama,“ pokrčila rameny.
Vypila skoro celou láhev, já měla citronádu.
Když číšník přinesl účet, Hana automaticky řekla: „Prosíme napůl.“
Tentokrát jsem ji zastavila.
„Hele, já bych si dnes zaplatila svoje.“
Podívala se na mě, jako bych navrhla, že se už nikdy neuvidíme.
„Proč?“
„Protože jsem měla jen jídlo a limonádu. Ty máš víno, předkrm a dezert.“
Na pár vteřin bylo nepříjemné ticho.
„Ježiš, vždyť to nemusíme počítat na korunu.“
„Nemusíme. Jen každá zaplatíme, co měla.“
Hana se zatvářila dotčeně.
Prý když chodí s kamarádkami ven, účet se prostě dělí. Jednou má víc jedna, podruhé druhá.
Jenže u nás to tak nebylo.
Nemohla jsem si vzpomenout na jediný večer, kdy bych měla dražší objednávku já.
Řekla jsem jí to.
„Tak si příště taky něco dej,“ odpověděla.
A tahle věta mě vlastně pobavila.
Jako bych měla objednat další jídlo, které nechci, jen aby byl náš účet spravedlivější.
Nejde mi o pár stovek, ale o samozřejmost
Nakonec jsme si účet rozdělily podle skutečné útraty.
Hana zaplatila podstatně víc a po cestě z restaurace byla nezvykle tichá.
Druhý den mi napsala, že jsem ji trochu zaskočila. Že z peněz mezi přáteli nerada dělá téma.
Já také ne.
Právě proto jsem je několik měsíců tématem nedělala.
Jenže existuje rozdíl mezi velkorysostí a situací, kdy se jedna strana naučí, že druhá vždycky bez řečí doplatí rozdíl.
Napsala jsem jí, že nemám problém ji někdy pozvat na kávu nebo na večeři. Klidně zaplatím celý účet, když řeknu: dnes zvu já.
Vadí mi něco jiného. Když se automaticky rozhodne, že budu pravidelně platit část jejího vína a jídla jen proto, že je společensky pohodlnější účet rozpůlit.
Od té doby jsme byly venku ještě jednou.
Hana se při placení podívala na mě a řekla číšníkovi: „Každá svoje, prosím.“
Trochu ironicky, ale řekla.
A já jsem se jen usmála.
Přátelství podle mě opravdu nemá stát na počítání každé desetikoruny. Zároveň ale nechci dokazovat, že jsem dobrá kamarádka tím, že budu mlčet pokaždé, když mi něco není příjemné.
Hana si může dát tři chody, láhev vína i nejdražší dezert v restauraci.
Já jí to klidně budu přát.
Jen už nechci, aby polovinu toho přání automaticky platila moje karta.
