Článek
Podle první zprávy už poznám, že její přítel někam odjel
„Ahoj, co děláš dneska večer?“
Když mi od Jany přijde tahle zpráva, většinou už dopředu vím, co bude následovat. Její přítel Tomáš má trénink, odjel za kamarády nebo musí zůstat déle v práci. Jana má najednou volný večer a vzpomene si na mě.
Dřív mě to těšilo. Známe se od vysoké školy, prošly jsme spolu rozchody, stěhováním i obdobím, kdy jedna z nás neměla peníze ani na pořádnou večeři. Dokázaly jsme spolu sedět celé hodiny a vůbec neřešit, kolik je hodin.
Když před třemi lety poznala Tomáše, měla jsem z ní radost. Po několika nevydařených vztazích konečně potkala někoho, s kým chtěla plánovat budoucnost. Bylo jasné, že se náš společný čas trochu změní, a rozhodně jsem nečekala, že budu mít v jejím životě stejné místo jako partner.
Jenže postupně se změnilo skoro všechno.
Když jí navrhnu kino za dva týdny, odpoví, že ještě neví, co budou s Tomášem dělat. Když chci domluvit sobotní výlet, musí se nejdřív zeptat, jestli nemají nějaký společný program.
Ale když Tomáš odjede na víkend pryč, dokáže mi zavolat v pátek v šest večer s otázkou, jestli bych k ní nepřijela.
A já jsem dlouho jezdila.
Někdy jsem zrušila vlastní plány, jindy jsem odložila práci, protože jsem měla pocit, že kamarádství se přece musí udržovat. Jen mě časem začalo mrzet, že snahu o jeho udržování projevuje hlavně tehdy, když jí zrovna nikdo jiný nezabírá čas.
Jednou jsem čekala v restauraci a ona dala přednost změněnému plánu
Definitivně mi to došlo před měsícem.
Jana mi sama navrhla, že zajdeme v pátek na večeři. Tomáš měl být na služební cestě, takže prý konečně budeme mít celý večer na sebe.
Těšila jsem se. Rezervovala jsem stůl v restauraci, o které jsme spolu už dlouho mluvily, a dokonce jsem si v práci zařídila, abych nemusela zůstávat přesčas.
V půl šesté, když už jsem byla na cestě, mi přišla zpráva.
Tomášova cesta se zrušila a oni se rozhodli využít večer společně. Jestli bychom tu naši večeři nemohly přesunout.
Stála jsem na zastávce a četla si tu zprávu dvakrát.
Napsala jsem jí, že už jsem skoro na místě.
Odpověděla: „Ježiš, promiň. Já myslela, že to pochopíš.“
Samozřejmě jsem pochopila, co se stalo. Jen jsem nedokázala pochopit, proč to automaticky znamená, že naše domluva přestává platit.
Nakonec jsem do restaurace šla sama. Objednala jsem si jídlo, které jsem chtěla ochutnat, a celou dobu jsem měla vztek hlavně na sebe.
Ne proto, že sedím sama u stolu. To mi nevadí.
Ale proto, že jsem si zase nechala udělat místo v kalendáři pro někoho, kdo se mnou počítal jen do okamžiku, než se objevila zajímavější možnost.
Druhý den Jana zavolala a chovala se úplně normálně. Vyprávěla mi, kde s Tomášem byli, a potom se zeptala, jestli bych se za ní nemohla zastavit v úterý. Tomáš měl totiž fotbal.
Tehdy jsem jí poprvé řekla, že už mě takové domlouvání nebaví.
Když jsem přestala být pořád k dispozici, začala se divit
Jana se urazila. Tvrdila, že přeháním a že se přece normálně stává, že lidem něco nevyjde.
Souhlasila jsem. Jenže jí se naše plány mění téměř vždycky podle toho, co zrovna dělá její partner.
„Takže mám kvůli tobě odmítat Tomáše?“ zeptala se.
„Ne. Jen bych chtěla, abys někdy měla čas na mě, i když ho má taky on.“
Chvíli bylo ticho.
Pak mi řekla, že se mnou je to jiné, protože jsme kamarádky tak dlouho, že přece nemusíme všechno plánovat. S Tomášem prý chce využít každou společnou chvíli.
Možná právě v tom je problém. Začala naši blízkost považovat za něco, o co se už nemusí starat, protože já tu budu vždycky.
Od toho rozhovoru jsem změnila jednu obyčejnou věc. Přestala jsem si nechávat volné večery jen pro případ, že Jana zavolá.
Když mám program, neruším ho. Když se mi chce být doma, nejedu přes celé město jen proto, že je zrovna sama. A když něco navrhnu dopředu a ona neví, jestli bude mít čas, domluvím se klidně s někým jiným.
Jana si změny všimla rychle.
Minulý týden mi napsala, že má volnou sobotu a mohly bychom někam vyrazit. Odpověděla jsem, že už mám domluvený výlet s kolegyní.
„Ty už na mě nějak nemáš čas,“ přišlo zpátky.
Přiznávám, že mě ta věta naštvala. Skoro jsem jí napsala dlouhou zprávu se seznamem všech zrušených setkání, ale nakonec jsem odpověděla jen, že se ráda domluvím na jiný den, pokud s tím budeme obě předem počítat.
Zatím žádný konkrétní termín nenavrhla.
Mrzí mě to. Jana není špatná kamarádka a když spolu konečně jsme, pořád si máme co říct. Jen už nechci, aby naše přátelství fungovalo pouze ve chvílích, kdy její partner nemůže.
Možná se teď budeme vídat méně. Možná jí časem dojde, proč mi to vadí.
Já jen vím, že už nechci každý pátek čekat, jestli Tomáš náhodou nebude mít jiný program. Můj čas má přece nějakou cenu, i když zrovna nemám partnera, který by si ho nárokoval.
