Článek
Nejdřív jsem hledala zprávu, kterou jsem asi přehlédla
Byla sobota dopoledne a já seděla doma u kávy. Na telefonu vyskočila fotka od Moniky. Holky někde v lese, za nimi rozhledna, pod tím: „Konečně všechny spolu.“
Všechny.
Automaticky jsem otevřela náš společný chat.
Nic.
Poslední zpráva tam byla skoro dva týdny stará. Posílala jsem ji já. Ptala jsem se, jestli někdo nechce zajít na kafe. Petra nemohla, Jana měla návštěvu, ostatní daly palec nahoru a tím to skončilo.
Projela jsem konverzaci ještě jednou, protože jsem si říkala, že mi něco uniklo.
Neuniklo.
Pak přišla další fotka. Tentokrát z restaurace. Stejných pět lidí, pět talířů, pět skleniček. A najednou mi došlo, že ten výlet nevznikl ráno náhodou.
Někde se domluvily.
Jen ne přede mnou.
S těmi ženami se znám různě dlouho, ale některé přes patnáct let. Prošly jsme spolu rozvody, nemoci rodičů, nové práce, narozeniny dětí. Věděla jsem, která nesnáší koriandr, která vždycky chodí pozdě a která po dvou sklenkách začne posílat bývalému.
A přesto existoval kus jejich života, kam jsem zjevně nepatřila.
Manžel si všiml, že civím do telefonu.
„Co je?“
„Nic.“
Pak jsem mu fotku ukázala.
Podíval se a řekl přesně to, co jsem slyšet nechtěla.
„Třeba to bylo narychlo.“
Jasně. Narychlo se pět dospělých žen sejde v sobotu ráno na výletě, všechny mají turistické boty a rezervaci na oběd.
Nový chat prý vznikl jen kvůli praktičnosti
Nevydržela jsem to do večera.
Napsala jsem Janě soukromě: „Hele, jen se zeptám. Ten dnešní výlet jste domlouvaly někde jinde?“
Odpověď přišla asi po deseti minutách.
„Jo, máme ještě jeden chat. Ale neber to blbě.“
Tak přesně v tu chvíli jsem to samozřejmě začala brát blbě.
Zeptala jsem se proč.
Prý ten druhý chat vznikl před pár měsíci, když řešily dárek pro Moniku. Pak tam zůstal. A protože jsem několikrát nemohla na společné akce, začaly se domlouvat tam.
„Myslely jsme, že máš stejně pořád něco,“ napsala.
Pořád něco.
Ano, několikrát jsem odmítla. Jednou byl syn nemocný. Jednou jsem měla víkendovou směnu. A jednou se mi prostě nechtělo jet na wellness, které stálo víc, než jsem chtěla dát.
Nevěděla jsem, že tři odmítnutí znamenají vyřazení ze seznamu.
Pak Jana napsala ještě něco horšího.
„Ono je to tam takové spontánnější.“
Dívala jsem se na tu větu dlouho.
Co je spontánnější? Bez mého věčného řešení času? Bez toho, že se ptám na cenu? Bez toho, že občas řeknu, že nemůžu?
Najednou jsem si zpětně skládala malé věci. Narážku na večeři, o které jsem nevěděla. Moničino „to jsme řešily minule“, i když jsem žádné minule nezažila. Fotku nových šatů, ke které všechny věděly, kde je koupila, jen já ne.
Nešlo o jeden výlet.
Ten druhý chat běžel vedle mě už docela dlouho.
Nejhorší není nebýt pozvaná, ale zjistit, že jste vedlejší varianta
Večer mi volala Monika.
Prý Jana řekla ostatním, že mě to mrzí. A že je jim to líto. Zároveň ale začala vysvětlovat, že přece není povinnost zvát každého všude.
S tím souhlasím.
Kamarádky nemusí dělat všechno ve stejné sestavě. Nemusím být u každého kafe ani každého výletu. Sama se taky někdy sejdu jen s jednou z nich.
Jenže tajný chat celé skupiny je něco jiného.
„Proč jste mě tam prostě nepřidaly?“ zeptala jsem se.
Chvíli bylo ticho.
„Asi nás to nenapadlo.“
Tohle bolela skoro nejvíc.
Ne že mě aktivně nechtěly.
Že jsem je nenapadla.
Další den mě do chatu přidaly. Hned tam přistálo několik veselých zpráv a vtípků, jako kdyby stačilo zmáčknout jedno tlačítko a všechno bylo vyřešené.
Mně ale bylo trapně.
Připadala jsem si jako dítě, které si vybrečelo pozvánku na oslavu a teď tam stojí s dárkem v ruce a přemýšlí, jestli ho tam vůbec někdo chtěl.
Z chatu jsem neodešla. Ani jsem neudělala scénu. Jen už se na některé věci dívám jinak.
Možná jsme se za ty roky prostě posunuly. Možná ony chtějí větší spontánnost a já už opravdu častěji řeším rodinu, práci a peníze. To se stát může.
Jen bych radši slyšela pravdu dřív, než ji hledala mezi fotkami z výletu.
Příští měsíc plánují víkend v horách. Do nového chatu přišla otázka, kdo jede.
Tentokrát můžu.
Ještě jsem neodpověděla.
Ne proto, že je chci trestat. Jen si poprvé kladu otázku, jestli tam chci jet já.
A to je docela zvláštní pocit po letech, kdy jsem si byla jistá, že mezi těmito ženami nemusím řešit, jestli někam patřím.
