Článek
Nejdřív to vypadalo jako dočasná výpomoc
„Holky, než za Evu najdeme náhradu, budeme si muset trochu pomoct.“
Šéf to řekl na poradě v pondělí ráno.
Nikdo nic nenamítal.
Eva odcházela na mateřskou, všichni jsme věděli, že to přijde, a mně připadalo normální pár týdnů zabrat. Její klienty si rozdělíme, někdo vezme reporty, někdo faktury, než se najde nový člověk.
Tak jsem dostala část jejích klientů a dvě pravidelné agendy, které jsem předtím vůbec nedělala.
První týden byl chaos.
Druhý taky.
Třetí jsem už věděla, co kde hledat, a přestala jsem se každou chvíli ptát kolegyně od vedle.
Jenže nový člověk pořád nikde.
Jednou jsem se šéfa zeptala, jestli už někoho vybral.
„Zatím to zvládáme takhle, ne?“
To „zvládáme“ mě trochu píchlo.
Ano, zvládali jsme.
Já chodila dřív, dvě kolegyně zůstávaly déle a oběd jsme začaly jíst u počítače, protože jinak jsme nestíhaly odpovídat na maily.
Po měsíci už se o náhradě nemluvilo skoro vůbec.
Eva byla pryč, její židle prázdná a její práce krásně rozpuštěná mezi čtyři lidi.
Když jsem zmínila peníze, najednou šlo o týmového ducha
Po asi šesti týdnech jsem si začala zapisovat, co všechno navíc dělám.
Ne proto, že bych chtěla dělat revoluci. Jen jsem potřebovala sama vidět, jestli mám opravdu víc práce, nebo si to jen namlouvám.
Měla jsem.
Výrazně.
Tak jsem si domluvila se šéfem schůzku.
Řekla jsem mu, že jsem převzala část Eviny agendy, zodpovědnost za několik klientů a pravidelný reporting. Že to zvládám, ale že bych chtěla mluvit o navýšení mzdy.
Chvíli na mě koukal.
„Teď?“
„Ano.“
„Ale vždyť jsme si řekli, že si tým musí pomoct.“
„Pomáháme si už skoro dva měsíce.“
Pak přišla klasika.
Rozpočet je napjatý. Situace není jednoduchá. Firma si váží flexibility zaměstnanců. A kdyby každý chtěl přidat pokaždé, když má něco navíc, nikam se nedostaneme.
Řekla jsem, že nejde o jednu drobnost navíc. Jde o práci člověka, který ve firmě momentálně není.
Na to odpověděl:
„Ale ty ji přece neděláš celou.“
To byla pravda.
Jenže ani její plat se nerozdělil mezi nás čtyři.
To už jsem neřekla nahlas. Napadlo mě to až večer doma a byla jsem na sebe naštvaná, že mě to nenapadlo včas.
Nejvíc mě štve, že se z mimořádné situace stala nová norma
Od té schůzky uběhl další měsíc.
Nového člověka firma pořád nehledá. Aspoň ne tak, aby o tom kdokoli z nás věděl.
Práce se nějak udělá, takže z pohledu vedení asi není co řešit.
A právě to mě začalo štvát nejvíc.
Kdyby šéf řekl rovnou: Evinou agendu si rozdělíme natrvalo a podle toho vám upravíme podmínky, aspoň by to bylo fér.
Místo toho jsme pořád v režimu „dočasně si pomůžeme“, jen to dočasně už trvá měsíce.
Kolegyně mi řekla, ať to tolik neřeším, protože aspoň máme jistou práci. Chápu ji. Sama nechci dělat hrdinku a riskovat zaměstnání kvůli každé nespravedlnosti.
Jen mi vadí, jak snadno se loajalita začne používat jedním směrem.
Firma očekává, že budu flexibilní, když kolegyně odejde. Že převezmu klienty, naučím se novou agendu a nějak to zvládnu.
Když ale já očekávám, že se vyšší odpovědnost projeví i na výplatě, najednou se dozvím, že bych měla myslet na tým.
Tak teď dělám přesně to, co mám ve smlouvě, a u všeho navíc si hlídám, aby bylo jasné, že to navíc opravdu je.
Šéf si toho samozřejmě všiml.
Minulý týden se mě zeptal, proč už nejsem tak ochotná zůstávat déle.
Řekla jsem mu:
„Protože už to není výpomoc. Je to běžný provoz.“
Neodpověděl.
A já poprvé neměla potřebu tu větu změkčit.
Nemám problém zabrat, když je někdo v nouzi.
Jen nechci, aby se moje ochota stala způsobem, jak firma ušetří jedno celé pracovní místo.
