Článek
Přijel domů a z auta vytáhl štěně
„Nezlob se, ale až ho uvidíš, změníš názor.“
To byla první věta, kterou Martin řekl, když otevřel kufr auta.
Uvnitř byla přepravka a v ní malé chlupaté štěně.
Mně se udělalo skoro špatně.
O psovi jsme se předtím bavili několikrát. Martin ho chtěl odjakživa, já ne. Nemám psy ráda v tom smyslu, že bych jim chtěla něco zlého. Klidně pohladím psa kamarádce, ale doma žádného mít nechci.
Vadí mi chlupy, zápach mokré srsti a hlavně představa další každodenní povinnosti. Děti už máme větší a já jsem se po letech konečně dostala do stavu, kdy nemusím plánovat každý odchod z domu podle toho, kdo potřebuje nakrmit, vyzvednout nebo uložit.
Řekla jsem to Martinovi naprosto otevřeně.
On zase opakoval, že se bude starat sám.
Takže když přivezl Bena bez mého souhlasu, nebylo na tom nic roztomilého.
Ano, štěně bylo krásné. Samozřejmě že bylo. Mělo obrovské tlapy, legrační uši a okamžitě se snažilo rozkousat tkaničku na mojí botě.
Děti byly nadšené.
Já stála v předsíni a říkala: „Martine, vždyť jsme se domluvili, že psa nechci.“
„Ty sis ho ani nezkusila.“
Jako kdyby pes byl nový druh jogurtu.
Pak přišlo jeho hlavní ujištění.
„Nebudeš s ním mít vůbec žádnou práci.“
Tu větu si dnes připomínám poměrně často.
„Když už tu žije, snad ho nenecháš trpět“
První týdny se Martin opravdu snažil.
Ráno vstával dřív. Venčil před prací, kupoval krmení, řešil veterináře, utíral loužičky. Děti samozřejmě slibovaly pomoc také, ale jejich nadšení bylo výrazně větší než ochota chodit ven v šest ráno.
Já se držela stranou.
Bena jsem neignorovala. Když za mnou přišel, pohladila jsem ho. Když převrhl misku, uklidila jsem vodu. Když jsem byla doma a potřeboval ven, samozřejmě jsem ho nenechala stát u dveří několik hodin.
Jen jsem nechtěla, aby se z těchto výjimek nenápadně stala moje povinnost.
A přesně to se začalo dít.
„Můžeš ho dnes vzít ráno? Jsem unavený.“
„Když jdeš do obchodu, vezmi Bena s sebou.“
„Objednáš mu ty granule?“
„Můžeš mu umýt misku?“
Jednotlivě jsou to drobnosti. V tom je právě ten problém. U každé z nich vypadáte jako hrozný člověk, když řeknete ne.
Jednou jsem v sobotu spala déle. Martin mě vzbudil po sedmé.
„Ben potřebuje ven.“
„Tak s ním běž.“
„Já jsem byl večer.“
Připomněla jsem mu, že je to jeho pes.
Naštval se.
„Náš pes.“
„Já jsem ho nechtěla.“
„Ale už tady žije. To ho jako necháš trpět jen proto, abys mi něco dokázala?“
To mě opravdu zvedlo z postele.
Ne kvůli Benovi. Kvůli tomu, jak snadno se z rozhodnutí, které udělal proti mému přání, stala moje morální povinnost.
Psa mám ráda, ale tím naše původní dohoda nezmizela
Největší komplikace je, že jsem si Bena samozřejmě oblíbila.
Když přijdu domů, vítá mě, jako bych se vrátila po pěti letech. Lehává mi u nohou, když pracuju, a večer strká čumák pod ruku, dokud ho nezačnu drbat za uchem.
Martin to používá jako argument.
„Vidíš, jak ho máš ráda.“
Mám.
Jenže mít psa ráda a chtít nést polovinu odpovědnosti za jeho pořízení jsou dvě různé věci.
Před pár týdny Martin oznámil, že by chtěl jet s kamarády na prodloužený víkend.
„Tak bude Ben s tebou,“ řekl.
Ani se nezeptal.
Tentokrát jsem řekla ne.
Měla jsem vlastní plán a nehodlala jsem ho rušit. Martin začal být podrážděný, že přece nemusí shánět hlídání, když jsem doma.
Jenže já doma být nechtěla.
Nakonec si péči domluvil jinak a dva dny se mnou skoro nemluvil.
Pak jsme si konečně sedli.
Řekla jsem mu, že nejde o to, že odmítám podat Benovi vodu, když má žízeň. Jde o něco mnohem obyčejnějšího: nechci, aby se moje původní ne změnilo v ano jen proto, že on vytvořil situaci, ze které už nejde jednoduše vycouvat.
Dnes Bena občas vyvenčím. Někdy mu koupím pamlsek, vezmu ho s sebou na procházku a klidně přiznám, že bych byla smutná, kdyby doma nebyl.
Ale hlavní péče zůstává na Martinovi.
Když si stěžuje, že musí zase ven do deště, připomenu mu jeho vlastní větu: že s tím nebudu mít vůbec žádnou práci.
Většinou se zatváří otráveně a vezme vodítko.
Možná to někomu připadá tvrdé. Vždyť jsme rodina a pes je její součást.
Jenže právě proto by se o takové věci podle mě nemělo rozhodovat stylem „přivezl jsem ho, tak si zvykni“.
Ben za náš spor samozřejmě nemůže.
Ale já taky ne.
