Článek
Vedle něj se cítím v bezpečí
Ondřej není muž, který by mě zraňoval. Naopak. Když mám těžký den, obejme mě. Pamatuje si, jakou kávu piju, zavolá, když jedu pozdě domů, a nikdy nezapomene na narozeniny mojí mámy. Věci, které jsem v předchozích vztazích marně hledala, dělá úplně přirozeně.
Když jsme se poznali, připadal mi osvěžující. Neměl potřebu všechno rozebírat, nepředváděl se a nehledal chyby v každé větě. Uměl si užít výlet, dobré jídlo, práci na zahradě i večer u filmu. Vedle něj se mi konečně ulevilo od pocitu, že musím pořád něco dokazovat.
Po několika vztazích plných hádek jsem si říkala, že přesně tohle potřebuji. Klidného, slušného chlapa, se kterým nebude život boj.
Jenže časem jsem začala cítit něco, co jsem si nejdřív nechtěla přiznat.
Když se rozhovor dostal dál než k práci, nákupům nebo tomu, co budeme dělat o víkendu, jako by mezi námi vznikla zeď. Já mu chtěla vyprávět o knize, která mě zasáhla. O článku, nad kterým jsem přemýšlela cestou domů. O tom, proč mě někdy děsí, jak rychle člověk žije a jak málo se zastaví.
Ondřej mě vyslechl. Přikývl. A pak řekl něco jako: „To moc řešíš.“
Nejde o vzdělání, ale o to, že zůstávám sama
Nikdy bych neřekla, že je hloupý. To vůbec ne. Umí skvěle svou práci, poradí si s věcmi, které bych já nedokázala ani pojmenovat, a lidé ho mají rádi. Jen přemýšlí jinak. Méně do hloubky, víc přímočaře. A někdy mám pocit, že pokaždé, když otevřu něco, co je pro mě důležité, on dveře zase rychle zavře.
Jednou jsme se bavili o tom, jestli jsme opravdu šťastní. Nechtěla jsem hádku. Jen jsem měla zvláštní večer, kdy jsem potřebovala mluvit o tom, kam náš život směřuje.
Ondřej se na mě podíval nechápavě.
„Vždyť se máme dobře. Co zase vymýšlíš?“
Ta věta mě píchla víc, než jsem čekala. Ne proto, že by neměl pravdu. Máme střechu nad hlavou, zdraví, práci, občas si někam vyjedeme. Jenže „mít se dobře“ pro mě neznamená nemít otázky.
Začala jsem se pak hlídat. Některé věci už mu raději neříkám. Když mě něco zaujme, napíšu kamarádce. Když ve mně něco zůstane viset, proberu to sama se sebou. A když se mě Ondřej zeptá, proč jsem tichá, odpovím, že jsem unavená.
Připadám si kvůli tomu strašně nevděčná. Jako žena, která má vedle sebe dobrého muže, ale hledá chybu tam, kde by měla být vděčnost. Vždyť kolik lidí by dalo za vztah bez lží, žárlivosti a ponižování?
Jenže někdy i v bezpečném vztahu může být člověk osamělý.
Bojím se, že jednou přestanu umět mluvit úplně
Nejhorší je, že Ondřej si možná ničeho nevšiml. Má pocit, že nám to funguje. Že se smějeme, vaříme, plánujeme dovolenou a večer usínáme vedle sebe. A všechno to je pravda.
Jenže já občas ležím vedle něj a přemýšlím, jestli ho opravdu znám. A jestli on zná mě.
Nechci z něj dělat někoho jiného. Nechci, aby četl knihy, které ho nebaví, nebo se mnou vedl rozhovory jen proto, aby mě uspokojil. To by nebylo fér. Stejně jako není fér čekat, že mi jeden člověk naplní každou část života.
Ale potřebuju přiznat, že mi něco chybí.
Možná ne inteligence. Možná spíš pocit, že se můžeme společně zastavit u věcí, které nejsou vidět. Že když řeknu, že se bojím budoucnosti nebo že nad něčím přemýšlím, neuslyším jen, že to moc řeším.
Nedávno jsem se pokusila být upřímná. Řekla jsem mu, že mi chybí hlubší rozhovory a že nechci, aby se mezi námi všechno smrsklo na provozní věci.
Ondřej ztichl. Pak se zeptal, jestli mi nestačí.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Protože to není tak jednoduché. Mám ho ráda. Opravdu. Jen se bojím, že když budu dál předstírat, že mi nic nechybí, jednou vedle něj zůstanu úplně potichu.
A on nebude vědět proč.
Nechci odejít kvůli tomu, že jsme každý jiný. Ale nechci ani sama sebe přesvědčovat, že potřeba si s partnerem povídat není důležitá.
Protože láska není jen o tom, že vás někdo drží za ruku.
Někdy je i o tom, že když konečně řeknete, co máte uvnitř, druhý člověk tam s vámi dokáže chvíli zůstat.
