Článek
Mysleli si, že jim nerozumím
Do Itálie jezdím ráda. Miluju moře, ranní kávu v malém baru, večerní procházky i ten zvláštní klid, který mám vždycky první den dovolené. Letos jsme s manželem a dcerou vyrazili na menší pláž mimo hlavní promenádu. Chtěli jsme se vyhnout davům a užít si obyčejný den u vody.
Rozložili jsme ručníky, otevřeli slunečník a dcera se hned rozběhla k moři. Já si sedla s knihou a konečně měla pocit, že nemusím nic řešit. Žádné e-maily, žádný nákup, žádné vaření. Jen slunce, voda a pár hodin klidu.
Vedle nás ležely dvě Italky s mužem. Nevšímala jsem si jich. Povídali si, smáli se, občas se podívali naším směrem. To člověk na pláži dělá pořád. Jenže po chvíli jsem zaslechla slovo „cechi“.
Češi.
Zbystřila jsem. Italsky neumím dokonale, ale učila jsem se ji několik let. Rozumím dost na to, abych poznala, kdy se někdo baví o počasí, a kdy o vás.
Každá další věta bolela víc
Nejdřív jsem si říkala, že možná špatně rozumím. Že jsem zachytila jen část věty. Jenže oni pokračovali. Mluvili o tom, že Češi přijedou s plnými taškami jídla, utratí co nejméně a roztahují se na pláži, jako by jim všechno patřilo. Jeden z nich se zasmál a dodal, že podle ponožek v sandálech se poznáme na dálku.
Podívala jsem se na svoje bosé nohy a bylo mi trapně, i když jsem neměla proč.
Nejhorší bylo, že se dívali přímo na nás. Na náš chladicí box, ve kterém jsme měli vodu, ovoce a svačinu pro dítě. Najednou jsem měla pocit, že se musím omlouvat za každý rohlík, za každý ručník, za to, že jsme si nekoupili lehátka za cenu menší večeře.
Manžel si ničeho nevšiml. Ležel se zavřenýma očima. Dcera si stavěla hrad z písku. Já seděla s knihou v ruce a písmena se mi rozmazávala, protože jsem místo příběhu poslouchala cizí pohrdání.
Mohla jsem mlčet. Možná by to bylo jednodušší. Jenže pak muž vedle nich řekl, že turisté z východu by měli zůstat tam, odkud přijeli, když neumí utrácet jako normální lidé.
V tu chvíli jsem knihu zavřela.
Odpověděla jsem klidně, ale hlas se mi třásl
Otočila jsem se k nim a italsky řekla, že rozumím každému slovu. Ne křikem. Ne sprostě. Jen dost nahlas na to, aby mě slyšeli.
Ztichli okamžitě.
Žena, která se před chvílí smála, zrudla. Muž se podíval stranou a začal si upravovat ručník, jako by ho najednou strašně zajímal písek pod sebou. Řekla jsem jim, že jsme přijeli na dovolenou, platíme ubytování, chodíme do restaurací, nakupujeme v místních obchodech a hlavně jsme lidé, ne vtipná historka pro jejich odpoledne.
Nevím, jestli jsem řekla všechno gramaticky správně. Možná ne. Ale pochopili mě.
Jedna z žen tiše zamumlala omluvu. Takovou tu rychlou, nepohodlnou, kterou člověk řekne hlavně proto, že byl přistižen. Ne proto, že by opravdu litoval.
Po zbytek dne už se naším směrem nepodívali. Já se snažila vrátit ke knize, ale nešlo to. Místo odpočinku ve mně zůstala zvláštní hořkost.
Nechci kvůli třem lidem soudit celou Itálii. Potkali jsme tam i laskavé prodavače, milou servírku a starého pána, který dceři ukázal, kde najde nejhezčí mušle. Jenže ten den na pláži mi připomněl, jak snadno se člověk v cizině změní v nálepku.
Češka. Turistka. Ta, která určitě šetří, nerozumí a bude mlčet.
Nemlčela jsem.
A i když se mi při tom třásl hlas, byla jsem na sebe pyšná. Ne proto, že jsem někoho nachytala. Ale proto, že jsem si v pravou chvíli připomněla, že slušnost neznamená nechat si všechno líbit.
