Článek
Mašle, která všem připadala směšná
Máma mě ten den česala skoro půl hodiny. Seděla jsem na židli v kuchyni, nohy mi nedosáhly na zem a ona mi pořád opakovala, ať se nehýbu. Do vlasů mi dala velikou bílou mašli. Takovou tu slavnostní, tvrdou, co trochu škrábe za ušima.
„Budeš krásná školačka,“ řekla.
Já tomu věřila.
Měla jsem novou aktovku s kočkou, penál, pastelky ořezané tak dokonale, až mi bylo líto je použít. Táta mě fotil před domem a já se snažila smát bez mezery po zubu. Bylo mi šest a připadala jsem si důležitě. Jako by ten den začínalo něco velikého.
Ve třídě to vonělo voskovkami a mokrými bundami. Děti brečely, rodiče se mačkali u lavic, paní učitelka se usmívala až moc. Posadila mě vedle holky jménem Renata. Měla krátké vlasy a růžovou čelenku.
Podívala se na mou mašli a řekla: „Ty vypadáš jak dort.“
Nejdřív jsem se zasmála, protože jsem nevěděla, že se mi směje. Pak se začaly smát i dvě holky za námi. Jedna natáhla ruku a do mašle mi strčila prst.
„To je fakt dort.“
Taková blbost. Dospělý by řekl, že nic. Jenže pro šestileté dítě je třída celý svět a smích několika dětí zní jako rozsudek.
Chtěla jsem si mašli sundat. Máma stála u dveří a usmívala se na mě. Tak jsem ji nechala.
Učitelka mě naučila mlčet
Horší než mašle bylo, co přišlo po přestávce. Paní učitelka nás vyvolávala k tabuli, abychom řekli jméno a něco o sobě. Já jsem se těšila, že řeknu, že máme doma kocoura Mourka a že umím trochu číst.
Když jsem přišla dopředu, zakopla jsem o vlastní aktovku.
Spadla jsem na kolena. Nic velkého, jen rána a rozlité pastelky. Jenže třída vybuchla smíchem. Někdo zašeptal „dort spadl“ a už to jelo. Dort. Dortice. Později jen Dorťa.
Paní učitelka neřekla, ať toho nechají.
Řekla: „No tak, Aničko, musíš být šikovnější. Ve škole nejsme doma.“
Nevím, proč si tu větu pamatuju přesně. Možná proto, že doma jsem ještě byla někdo v pořádku. Ve škole jsem se během jednoho dopoledne stala nešikovnou holkou s hloupou mašlí.
Odpoledne se máma ptala, jaké to bylo.
Řekla jsem: „Dobrý.“
Protože jsem viděla, jak moc chce, aby to bylo dobré.
Druhý den už jsem mašli nechtěla. Máma nechápala proč. Třetí den mě bolela hlava. Čtvrtý den břicho. Za měsíc jsem ráno brečela u botníku a táta řekl, že si musím zvyknout, že život není peříčko.
Tak jsem si zvykla.
Ne na školu.
Na to, že o ní nemám doma moc mluvit.
Devět let jsem odpočítávala zvonění
Přezdívka zůstala. Děti jsou v tomhle vytrvalé. Ne všechny byly zlé pořád. Některé se mnou občas normálně mluvily, půjčily mi gumu, sedly si vedle mě v jídelně, když nikdo jiný nebyl po ruce. Ale jakmile se někdo začal smát, rychle se přidaly. Asi aby nebyly další na řadě.
Já se naučila být nenápadná.
Nenosila jsem nic výrazného. Nehlásila jsem se, i když jsem znala odpověď. Na tělocvik jsem chodila s takovým staženým žaludkem, že jsem někdy opravdu zvracela. Školní výlety jsem nenáviděla nejvíc. Tam nebylo kam utéct. Jen autobus, pokoj, jídelna a spolužáci pořád kolem.
Učitelé říkali, že jsem tichá a citlivá.
To je pohodlné slovo. Citlivá. Nemusí se pak řešit, proč dítě nechce do školy, proč sedí samo, proč se lekne, když někdo za ním vyprskne smíchy.
Na druhém stupni už se mi nikdo kvůli mašli nesmál. To by bylo trapné i jim. Jenže člověk nemusí slyšet starou přezdívku každý den, aby ji nosil v sobě. Stačilo, když se dvě holky otočily a něco si šeptaly. Hned jsem věděla, že je to o mně. I když třeba nebylo.
Devět let jsem počítala zvonění. Ráno první, potom do velké přestávky, pak do oběda, pak domů. Celé dětství jsem měla rozdělené na úseky, které je potřeba přežít.
Když jsem vyšla z devítky, nebrečela jsem dojetím. Neobjímala jsem spolužáky. Doma jsem položila vysvědčení na stůl, šla do pokoje a poprvé po dlouhé době se nadechla tak, že mě nebolel hrudník.
Dnes mám vlastní dceru. Letos šla do první třídy. Ráno si chtěla vzít žluté šaty a dvě různé sponky. Na chvíli jsem měla chuť jí říct, ať si vezme něco obyčejnějšího. Něco bezpečného. Už jsem tu větu skoro měla na jazyku.
Pak jsem ji spolkla.
U dveří školy jsem jí upravila batoh a řekla: „Kdyby se ti dnes něco nelíbilo, řekneš mi to. I kdyby to bylo malé.“
Podívala se na mě překvapeně. „Jako co?“
„Třeba když se ti někdo směje.“
Pokrčila rameny a běžela dovnitř.
Možná bude mít školu ráda. Moc jí to přeju. A možná jednou přijde domů smutná kvůli něčemu, co dospělým bude připadat jako maličkost.
Já už vím, že maličkosti umí dítěti zůstat v těle roky.
Můj první školní den nebyl jen nepovedené dopoledne. Byl to začátek pocitu, že se musím schovat, abych přežila mezi ostatními.
A jestli si z toho něco nesu dodnes, tak hlavně tohle: když dítě řekne, že nechce do školy, nemusí být líné ani rozmazlené.
Možná jen nechce znovu vejít do místnosti, kde se poprvé cítilo úplně samo.
