Článek
Screenshot mi poslala kamarádka
Bylo půl desáté večer a já zrovna skládala prádlo. Takový úplně normální večer, kdy člověk jednou rukou páruje ponožky a druhou si říká, že by měl jít spát dřív. Telefon pípl třikrát za sebou.
Kamarádka Martina.
„Prosím tě, jsi na seznamce?“
Pod tím screenshot.
Nejdřív jsem se zasmála. Vážně. Říkala jsem si, že někde potkala podobnou ženskou, co má stejné vlasy a taky se fotí u kafe jako polovina republiky.
Jenže pak jsem obrázek otevřela.
A přestala jsem dýchat.
Na profilu byla moje fotka z loňské dovolené u jezera. Měla jsem na sobě zelené šaty, které jsem si koupila za dvě stovky v sekáči, a za mnou byl kus mola. Tu fotku mi tehdy vyfotil bratr. Dala jsem ji jen do rodinné skupiny, nikam veřejně.
Jméno: Sandra, 34.
Já se jmenuju Lucie a je mi třicet osm.
V popisku stálo, že jsem rozvedená, bez dětí, miluju víno, spontánní výlety a „muže, kteří se nebojí opravdové ženy“. To mě skoro urazilo víc než ta krádež. Já mám syna, víno piju dvakrát do roka a spontánní výlety u mě znamenají, že jdu do jiného supermarketu než obvykle.
Martina mi poslala další screenshoty.
Byly tam tři moje fotky.
Jedna z balkonu. Jedna se psem. Jedna z vánočního večírku, kde jsem měla červenou rtěnku a po dlouhé době se sama sobě líbila.
A cizí žena si z toho udělala nový život.
Psali jí muži, kteří si mysleli, že jsem to já
Martina profil nahlásila. Já taky, když jsem si aplikaci stáhla jen kvůli tomu. Připadala jsem si u toho trapně. Zakládala jsem si účet, abych dokázala, že účet s mým obličejem nejsem já.
Aplikace chtěla ověření, fotku, čekání. Mezitím profil běžel dál.
Nejhorší byly zprávy, které mi začaly chodit potom, co se to rozneslo mezi pár známými. Jeden muž mi napsal na Instagram:
„Ahoj Sandro, proč jsi mě zablokovala?“
Další:
„Včera jsi byla milejší.“
Seděla jsem v kuchyni a četla to manželovi. Ano, manželovi. Protože v tom byl další hnusný vtip. Já nejsem žádná tajná rozvedená Sandra. Jsem vdaná, mám dítě, psa s alergií na kuřecí granule a hypotéku, která se mnou flirtuje každý měsíc přes splátku.
Manžel nejdřív mlčel.
Pak se zeptal: „A nemůže to být někdo, koho znáš?“
To byla přesně otázka, kterou jsem nechtěla slyšet.
Protože fotky nebyly všechny veřejné.
Balkonová fotka byla z našeho rodinného alba v cloudu. Vánoční večírek jsem posílala jen do chatu s kolegyněmi. Fotka u jezera byla v rodinné skupině. Někdo k nim musel mít přístup. Nebo je někdo dostal od někoho, kdo přístup měl.
Najednou jsem podezírala lidi úplně ošklivě.
Sestru. Kolegyni. Bývalou spolužačku. Dokonce i švagrovou, která mě nikdy nemusela a jednou řekla, že mám „zbytečně sebevědomé fotky“.
Tohle vám krádež obličeje udělá. Nevezme jen fotky. Vleze vám mezi lidi.
Sandra měla moje oči a cizí odvahu
Profil zmizel asi po třech dnech. Jenže ticho po něm nezmizelo. Pořád jsem kontrolovala fotky, mazala staré příspěvky, měnila hesla, procházela sdílené složky. Připadala jsem si jako uklízečka po večírku, na který se mi někdo vloupal.
Pak se ozvala žena.
Napsala mi z nového profilu. Krátce. Že se omlouvá. Že moje fotky použila, protože se prý bála ukázat svoje. Že nechtěla nikomu ublížit. Že jsem jí přišla „normálně krásná“, ne dokonalá, a proto uvěřitelná.
Normálně krásná.
To je tak zvláštní kompliment, že jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo jí vynadat.
Jmenovala se prý Ivana. Jestli to byla pravda, nevím. Psala, že je po rozchodu, že se stydí za svoje tělo, že si chtěla jen chvíli vyzkoušet, jaké to je, když o ni mají muži zájem.
Jenže oni neměli zájem o ni.
Ani o mě vlastně ne.
Měli zájem o vymyšlenou Sandru, která nosila moje šaty, můj úsměv a cizí věty.
Odepsala jsem jí, že její stud jí nedává právo vzít si můj obličej. Že nejsem kostým. Že na druhé straně těch fotek je moje rodina, moje práce, moje dítě, které může jednou narazit na něco, co jsem nikdy nenapsala.
Už se neozvala.
Manžel mi pak řekl, že jsem na to reagovala tvrdě. Možná ano. Ale on neviděl, jaké to je dívat se na vlastní oči v cizím profilu a číst pod nimi věty, které byste nikdy neřekla. Je to, jako by vám někdo vzal kabát ze židle, chodil v něm po městě a pak se divil, že vám vadí zima.
Dnes už mám profily zamčenější, fotky dávám méně a do rodinných skupin neposílám skoro nic, co bych neunesla vidět někde venku. Mrzí mě to. Nechci žít podezřívavě. Nechci každou hezkou fotku měřit tím, kdo si ji může stáhnout.
Ale něco se změnilo.
Když se teď fotím, občas si říkám, jestli se na tu tvář jednou nebude dívat někdo cizí a myslet si, že patří ženě, která vůbec neexistuje.
A já si přitom jen chtěla nechat vzpomínku na zelené šaty, jezero a jeden obyčejný den, kdy jsem ještě netušila, že i vlastní obličej vám může někdo na chvíli ukrást.
