Článek
Maxe jsme si pořídili ještě z lásky
Max byl ten typ psa, který vypadal provinile, i když nic neudělal. Kříženec z útulku, uši každé jinam, oči jako starý pán a zvyk nosit si ponožky do pelíšku. Než jsme si ho s Pavlem vzali domů, třikrát jsme si slíbili, že budeme zodpovědní dospělí lidé.
Samozřejmě jsme pak první týden spali oba na zemi u jeho pelíšku, protože kňučel.
Já ho krmila, chodila s ním ráno ven, učila ho čekat u přechodu a vybírala mu hračky, které rozkousal do pěti minut. Pavel ho miloval taky, to nebudu popírat. Jen jinak. Bral ho na dlouhé procházky k řece, házel mu klacky a říkal mu „chlape“, jako by spolu měli nějaké tajné mužské dohody.
Když jsme se rozešli, Max byl najednou položka v hádce.
Ne dítě, já vím. Pes není dítě. Ale kdo někdy večer brečel do psího kožichu, ví, že tak jednoduché to taky není.
Pavel řekl, že Max zůstane u něj. Prý má práci z domova, větší byt a zahradu u rodičů. Já jsem se zrovna stěhovala do malého podnájmu, kde majitelka psy nechtěla. Bylo to hrozné, ale tehdy jsem kývla. Ne proto, že bych o Maxe nestála. Spíš jsem byla rozbitá a unavená z každé další hádky.
Domluvili jsme se, že ho budu vídat o víkendech.
První měsíc to šlo.
Pak Pavel začal rušit.
Každá prosba byla prý manipulace
„Tenhle víkend to nejde, má průjem.“
„Jsme u rodičů.“
„Je zmatený, když tě vidí.“
Tohle poslední mě dostalo. Že je Max zmatený. Jako by pes doma seděl u stolu a řešil citové hranice po rozchodu.
Když jsem se ozvala důrazněji, Pavel přitvrdil.
„Ty ho chceš jen proto, abys měla záminku mě kontaktovat.“
To nebyla pravda. Já už Pavla kontaktovat nechtěla. Po pěti letech vztahu jsem měla dost jeho nálad, jeho tichých trestů i toho, jak uměl z každé mojí potřeby udělat důkaz, že jsem náročná. Chtěla jsem jen vidět psa. Pohladit ho, vzít ho do parku, slyšet to jeho šťastné funění, když běžel moc rychle a pak dělal, že vůbec není zadýchaný.
Jednou jsem přijela k domu, protože jsme byli domluvení. Pavel neotevřel. Stála jsem před vchodem s vodítkem v ruce jako úplný idiot. Napsal mi až po hodině.
„Rozmyslel jsem si to. Max potřebuje stabilitu.“
Stabilitu.
To slovo mě pronásledovalo ještě cestou domů v tramvaji.
Začala jsem si schovávat zprávy. Nevěděla jsem proč. Asi abych měla důkaz aspoň sama pro sebe, že nejsem hysterická bývalka, která se neumí pustit minulosti. Kamarádka mi říkala, ať to nechám být. Že si časem pořídím jiného psa.
Jenže Max nebyl náhradní hrnek, který se rozbije a koupí se nový.
Byl Max.
Veterinářka se ptala, jestli o tom vím
Telefon zazvonil ve čtvrtek dopoledne. Cizí číslo. Málem jsem ho nevzala, protože v práci zrovna hořel nějaký e-mail. Pak jsem to zvedla a ozval se ženský hlas.
„Dobrý den, tady ordinace doktorky Šimkové. Mluvím s paní Lucií? Jste vedená jako druhý kontakt u Maxe.“
Málem jsem přestala dýchat.
Veterinářka mi řekla, že Max u nich byl několikrát. Hubnul, měl zanedbané uši, kožní problém a prý se mu zhoršila stará bolest zad. Pavel s ním chodil pozdě, nebral doporučené kontroly a u poslední návštěvy řekl, že léčbu zatím odloží, protože „na psa teď nejsou peníze“.
„Chtěla jsem se zeptat, jestli o tom víte,“ řekla opatrně.
Nevěděla jsem.
Seděla jsem na záchodě v kanceláři, protože jsem tam utekla s telefonem, a brečela tak potichu, jak to jen šlo. V hlavě mi běžely všechny ty víkendy, kdy prý Max nemohl, protože byl unavený, zmatený, u rodičů, nemocný, v pohodě, vlastně všechno podle toho, co se Pavlovi hodilo.
Odpoledne jsem za ním jela. Ne sama. Vzala jsem s sebou bratra, protože jsem se bála, že mě Pavel zase umluví do pocitu viny. Max mi otevřel dřív než on, teda ne doslova, ale slyšela jsem ho za dveřmi. Škrábání, kňučení, ten jeho vysoký zvuk, který dělal jen při velké radosti.
Když ho Pavel pustil, Max ke mně běžel a uklouzl na chodbě. Byl hubenější. Srst měl matnou a u ucha lysé místo. Klečela jsem u něj a on mi strkal hlavu pod bradu, jako by se snažil vlézt zpátky do času, kdy jsme byli všichni tři na gauči a ještě jsme si nelhali.
„Ty jsi mi ho nechtěl dát, ale nestaral ses o něj,“ řekla jsem Pavlovi.
Začal se bránit. Že přeháním. Že veterinářka dělá drama. Že pes stárne. Že já teď najednou budu za svatou.
Možná jsem nebyla svatá. Ale měla jsem v ruce přepravku, vodítko a bratra vedle sebe.
Max šel se mnou.
Nebudu tvrdit, že to bylo právně jednoduché nebo čisté jako ve filmu. Řešili jsme doklady, čip, účty od veterináře, staré zprávy. Bylo v tom hodně nepříjemných telefonátů. Ale Pavel nakonec ustoupil. Ne z dobroty. Spíš proto, že se ukázalo, že jeho verze o skvělé péči má moc děr.
Dnes Max spí u mě. Majitelka bytu nakonec povolila výjimku, když jsem zaplatila vyšší kauci a slíbila koberec v chodbě. Max má léky, speciální krmivo a uši už se mu hojí. Ráno chodíme pomalu. Už neběhá jako dřív. Já taky ne.
Nejhorší na tom nebylo jen to, že mi Pavel vzal psa.
Nejhorší bylo, že věděl, jak moc ho miluju, a použil ho jako poslední provázek, za který mohl tahat.
Teď ten provázek leží každý večer vedle mě na dece, funí, zabírá půl postele a občas mi ukradne ponožku.
A já jsem za to vděčná tak, až je mi skoro trapně.
