Článek
Byla jsem rozhodnutá to jen přežít
S Markem jsme spolu pracovali skoro sedm let a od začátku jsme si nesedli. On byl ten typ člověka, který na poradách mluví dlouho, rád opravuje ostatní a umí se tvářit, že všechno ví líp. Já jsem ho v duchu nazývala „firemní vševěd“ a snažila se s ním řešit jen to nejnutnější.
Nebyla v tom žádná velká nenávist. Spíš každodenní podráždění. Vadilo mi, jak klepe propiskou o stůl, jak si nechává poslední slovo, jak dokáže jedinou poznámkou shodit práci, na které jsem seděla celý týden. On mě zase nejspíš považoval za přecitlivělou a příliš tvrdohlavou.
Když nám šéf oznámil, že pojedeme spolu na třídenní jednání do Ostravy, myslela jsem, že žertuje.
Nežertoval.
Celou cestu vlakem jsem se připravovala na utrpení. Vzala jsem si sluchátka, knihu a pevné rozhodnutí vést jen pracovní rozhovory. Marek si sedl naproti mně, vytáhl notebook a řekl: „Neboj, taky z toho nejsem nadšený.“
Měla jsem se urazit. Místo toho jsem se zasmála.
Byla to první chvíle, kdy jsem v něm na okamžik neviděla nepřítele, ale člověka, který je ve stejné pasti jako já.
V cizím městě se choval jinak než v kanceláři
První den byl náročný. Klient mě na prezentaci několikrát přerušil a zpochybnil čísla, která jsem připravovala já. Čekala jsem, že Marek využije příležitost a převezme slovo tím svým povýšeným způsobem.
Jenže udělal něco jiného.
Klidně se opřel o stůl a řekl: „Ta data jsou správná. Wendy na tom pracovala měsíc a máme je ověřená ze tří stran.“
Neokázale. Bez potřeby mě zachraňovat jako bezmocnou kolegyni. Prostě se mě zastal.
Po jednání jsme šli na večeři, protože v hotelu stejně nebylo co dělat. Nejdřív jsme mluvili o práci. Pak o lidech z kanceláře. A pak najednou o věcech, které bych s ním nikdy neprobírala. O rozvodu jeho rodičů, o mém strachu, že jsem ve čtyřiceti uvízla ve stejné roli, o tom, jak člověk někdy působí nepříjemně jen proto, že se bojí být přehlédnutý.
Marek mi řekl, že na poradách mluví moc, protože doma se jako dítě nikdy nedostal ke slovu. Já mu řekla, že jeho poznámky beru osobněji, než dávám najevo, protože jsem celý život musela dokazovat, že nejsem jen pečlivá holka na administrativu.
Seděli jsme v restauraci skoro do zavíračky.
A já si najednou všimla, že když Marek nepospíchá s odpovědí, umí poslouchat. Že má suchý humor, který v kanceláři zaniká pod stresem. Že se směje koutkem úst. A že mi jeho přítomnost poprvé nepřekáží.
Naopak.
To mě vyděsilo.
Domů jsem se vracela s otázkou, kterou jsem nechtěla mít
Poslední večer jsme po jednání šli pěšky zpátky do hotelu. Bylo chladno, chodníky mokré po dešti a já měla ten zvláštní pocit, kdy člověk ví, že se něco změnilo, ale ještě tomu nechce dát jméno.
Marek mi půjčil bundu, protože jsem si samozřejmě nevzala dost teplý kabát. Dřív bych to odmítla jen z principu. Tentokrát jsem si ji vzala. Voněla po jeho kolínské a hotelovém mýdle.
Před výtahem jsme zůstali stát déle, než bylo nutné.
Nic se nestalo. Žádný polibek, žádná scéna, žádná věta, kterou by nešlo vzít zpátky. Jen ticho, ve kterém bylo najednou příliš mnoho možností. Marek se na mě podíval a řekl: „Tohle bude v práci divné, že?“
A já odpověděla: „Už je.“
Ráno jsme jeli vlakem domů. Už jsem neměla sluchátka. Mluvili jsme méně než cestou tam, ale ticho mezi námi nebylo nepřátelské. Bylo opatrné.
Doma se mě kamarádka ptala, jak jsem přežila cestu s nejhorším kolegou na světě. Chtěla jsem říct něco vtipného. Že jsem ho nezabila, že jsme se nepohádali, že firemní vševěd zase přežil.
Místo toho jsem jen řekla: „Já už vlastně nevím, jestli ho nesnáším.“
A to byla pravda, která mě rozhodila nejvíc.
V práci se teď chováme normálně. Až moc normálně. Zdravíme se u kávovaru, posíláme si podklady, na poradách si občas pomůžeme pohledem. Nikdo si ničeho nevšiml. Možná ani není čeho. Možná to byl jen zvláštní výkyv mimo běžné prostředí, pár otevřených rozhovorů a únava z cesty.
Jenže já už ho nevidím stejně.
A možná ani sebe.
Protože někdy člověk zjistí, že odpor, který v sobě roky živí, není tak pevný, jak si myslel. Někdy stačí odjet z kanceláře, z rolí, z každodenních šarvátek a najednou uvidíte v druhém někoho, koho jste si celou dobu zakazovali poznat.
Nevím, co s tím udělám.
Jen vím, že jsem na pracovní cestu odjížděla s mužem, kterého jsem nesnášela.
A vrátila jsem se s myšlenkou, že možná nebyl problém jen v něm.
Příběh nám poskytla Wendy, 40 let z Brna
