Napsala jsem erotický příběh podle našeho vztahu. Partner se v něm poznal až moc

Psaní pro mě vždycky bylo nejsnazším způsobem, jak ze sebe dostat emoce a na chvíli úplně vypnout od všední reality. Odjakživa jsem si do šuplíku, a později i na jeden amatérský literární portál, psala drobné romantické příběhy. Většinou šlo o lehkou žánrovou fikci, ale v posledním roce jsem se začala přirozeně posouvat k odvážnějším, erotickým tématům. Bavilo mě hrát si se slovíčky, budovat napětí, popisovat vášeň a zachycovat tu jemnou chemii mezi dvěma lidmi. A kde jinde brát autentickou inspiraci než ve vlastním životě?

S přítelem Markem jsme spolu byli čtyři roky. Náš intimní život byl skvělý, otevřený a plný vzájemné důvěry. Marek nebyl typický drsný chlap z posilovny, ale citlivý, pozorný muž, který měl v ložnici své specifické, jemné rituály i tajné touhy, o kterých věděl jen málokdo. Byla jsem přesvědčená, že to, co mezi sebou máme, je naprosto unikátní a krásné. A tak se stalo to, co se stává mnoha autorkám – začala jsem náš partnerský svět přetvářet do textu.

Napsala jsem povídku na pokračování o mladém páru. Hlavní mužská postava byla v podstatě věrným odrazem mého Marka. Dala jsem mu jeho typická gesta, způsob, jakým mě hladí po zádech, drobnou jizvu na boku z dětství, ale hlavně – vložila jsem do příběhu jeho velmi specifické ložnicové preference a věty, které mi šeptal do ucha jen ve chvílích té největší zranitelnosti a blízkosti. Přidala jsem sice trochu dramatické zápletky, ale jádro celé té fyzické intimity patřilo stoprocentně nám dva.

Povídka měla na portálu obrovský úspěch. Čtenářky v komentářích šílely, chválily, jak je ten mužský hrdina neuvěřitelně živý, lidský a jak citlivě je popsaná celá ta touha. Cítila jsem se jako na koni. Byla jsem na svůj výtvor pyšná a říkala si, jaké mám štěstí, že mám doma tak skvělou předlohu.

Jenže pak přišel jeden osudný čtvrteční večer. Odešla jsem do kuchyně vařit večeři a nechala v obýváku otevřený notebook na konferenčním stolku. Marek si k němu sedl, chtěl si jen pustit hudbu, ale místo toho si všiml otevřeného dokumentu s rozepsanou kapitolou. Z čisté zvědavosti začal číst.

Když jsem po dvaceti minutách vešla do pokoje s talíři, našla jsem ho sedět v šeru. Obrazovka notebooku mu osvětlovala obličej a byl v něm výraz, který jsem u něj za celé čtyři roky neviděla. Nebyl v tom úsměv, nebyla v tom vášeň. Byl tam jen čistý šok, znechucení a neskutečně hluboká bolest.

„Evi… co to proboha je?“ zeptal se tiše a hlas se mu nekontrolovatelně třásl.

V ten moment mi do srdce projela ledová jehla. Snažila jsem se to zlehčit: „To je jen taková povídka na internet, víš, kreativní psaní…“

Marek vstal a prudce zabouchl víko počítače. „Kreativní psaní?! Ty jsi ze mě udělala postavu do svého erotického románku! Vždyť jsi tam slovo od slova napsala to, co jsem ti řekl v noci, když jsem se ti svěřoval se svými největšími strachy! Dala jsi mu moje tělo, moje věty, moje tajná přání! Ty jsi vzala to nejintimnější, co mezi sebou máme, a předhodila to cizím lidem na internetu jako nějakou levnou atrakci pro zábavu?!“

Zůstala jsem stát jako přimrazená. Teprve v tu chvíli mi s plnou zničující silou docházela hloubka mého selhání. Já jsem to vnímala jako poctu našemu vztahu, jako oslavu naší chemie. Jenže Marek se cítil svlečený do naha. Bytostně zrazený. Měl pocit, že jsem zneužila jeho důvěru a udělala z jeho nejzranitelnějších momentů veřejné zboží pro cizí čtenáře.

Ten večer se sbalil a odjel k bratrovi. Strávila jsem noc tím, že jsem na internetu smazala celý svůj autorský účet, všechny kapitoly i komentáře. Jenže věděla jsem, že tlačítko „smazat“ na webu nezmaže to, co jsem napáchala v jeho srdci.

Trvalo měsíc, než se vrátil domů. Od té doby sice žijeme pod jednou střechou, ale náš intimní život naprosto zamrzl. Marek se uzavřel do sebe. Kdykoliv se mě má dotknout, vidím v jeho očích zaváhání. Jako by přemýšlel, jestli jeho dnešní dotek nebude zítra dalším odstavcem v nějakém mém textu. Ztratil pocit bezpečného přístavu, který je pro lásku tak klíčový.

Neskutečně toho lituju. Chtěla jsem zachytit krásu, ale místo toho jsem zničila to nejcennější - soukromí a důvěru muže, kterého miluju.

Myslíte si, že umění a psaní má hranice, přes které by se v partnerství nikdy nemělo jít? A dokázali byste partnerovi odpustit, kdyby vaše nejintimnější chvíle použil jako námět pro ostatní?

Příběh nám poskytla Eva, 27 let z Ostravy