Článek
Nejdřív jsem si říkala, že toho chci moc
S Petrem jsme spolu byli sedm let. Nebyl to špatný chlap. Právě naopak. Hodný, spolehlivý, pracovitý. Když mi bylo zle, udělal čaj. Když se mi rozbilo auto, vzal si volno a jel se mnou do servisu. Nikdy na mě nekřičel, nikdy mě neshazoval.
A možná právě proto jsem si dlouho připadala hrozně nevděčně.
Protože mně ve vztahu něco chybělo.
Nešlo jen o samotný sex, i když ano, i o něj. Šlo o pocit, že jsem pro něj pořád žena. Ne jen někdo, kdo s ním bydlí, pere ručníky a ví, kdy máme zaplatit elektřinu. Chtěla jsem, aby po mně sáhl jen tak. Aby mě políbil jinak než rychle u dveří. Abych nemusela pokaždé čekat, jestli se vůbec něco stane.
Petr to měl úplně jinak.
Pro něj byla blízkost to, že spolu sedíme večer u televize. Že mi koupí rohlíky, když jdu pozdě z práce. Že mi pošle zprávu, že dojel. Když jsem mu řekla, že mi chybí něha a přitažlivost, zatvářil se, jako bych mu vyčetla něco, čemu nerozumí.
„Vždyť jsme spolu pořád,“ říkal.
Jenže já se vedle něj často cítila sama.
Čím víc jsem se snažila, tím trapněji mi bylo
Nechtěla jsem na něj tlačit. Opravdu ne. Jenže když se člověk cítí odmítaný pořád dokola, začne se měnit. Aspoň já jsem se změnila.
Koupila jsem si hezčí prádlo a pak jsem se styděla, když si toho skoro nevšiml. Zkoušela jsem být milejší, vtipnější, víc odpočatá, míň protivná. Říkala jsem si, že problém je možná ve mně. Že jsem po čtyřicítce moc citlivá na vlastní tělo. Že se bojím stárnutí a chci po něm, aby mi to vyvracel.
Jenže ono to nebylo tak jednoduché.
Petr mě neodmítal hrubě. To by možná bylo snazší pojmenovat. On prostě uhýbal. Byl unavený. Nebyla nálada. Zítra vstává brzy. Bolí ho hlava. Nebo se tvářil, že moje narážka byla vtip, a šel si udělat chleba.
A já pak ležela v posteli a připadala si jako puberťačka, která se vnucuje.
Jednou jsem to už nevydržela a řekla jsem mu: „Ty mě už nechceš?“
Podíval se na mě úplně zmateně.
„Proč bych tě nechtěl?“
„Protože se mě skoro nedotkneš.“
Seděli jsme v kuchyni. On měl před sebou hrnek s čajem, já jsem mačkala utěrku v ruce, ani nevím proč. Čekala jsem hádku. Místo toho přišlo něco horšího. Petr řekl, že pro něj sex nikdy nebyl tak důležitý. Že mě miluje, ale nepotřebuje to dokazovat tímhle způsobem. Že si myslel, že to časem v každém vztahu prostě ustoupí.
A já v tu chvíli nevěděla, jestli se mi chce brečet, nebo křičet.
Protože pro něj to byla maličkost.
Pro mě důkaz, že pomalu mizím.
Láska nestačí, když se jeden pořád přemlouvá
Začali jsme o tom mluvit víc. Ne vždycky dobře. Někdy jsem byla zlá. Někdy on uražený. Párkrát jsme se dostali do slepé uličky, kdy já brečela a on mlčel, protože nevěděl, co má říct, aby to nebylo ještě horší.
Nechtěla jsem partnera nutit k něčemu, co necítí. To mi přišlo odporné. Zároveň jsem ale nechtěla sama sebe přesvědčovat, že moje potřeby jsou nějak povrchní nebo trapné. Nejsou. Pro mě je fyzická blízkost jazyk. Tím cítím lásku. Tím se uklidním. Tím vím, že mezi námi ještě něco žije.
Petr to tak neměl.
A dlouho jsme si oba mysleli, že jeden z nás je tím pádem špatně.
Pak jsme šli do poradny. Ne proto, že bychom čekali zázrak, spíš už jsme nevěděli, jak spolu mluvit doma u stolu. Tam poprvé nahlas zaznělo, že nejsme nepřátelé. Jen máme něco důležitého nastavené úplně jinak.
Pomohlo mi to. Ale ne tak, jak jsem doufala.
Pochopila jsem, že Petr mě možná opravdu miluje. Jen jiným způsobem, než jaký potřebuju cítit já. A on zase pochopil, že když řeknu „chybíš mi“, nemluvím jen o jedné věci v ložnici. Mluvím o tom, že mi chybí být chtěná.
Nevím, jestli spolu zůstaneme. To je asi nejupřímnější odpověď. Zkoušíme to. Domlouváme se, hledáme kompromisy, učíme se nebrat každé odmítnutí jako facku a každou prosbu jako nátlak.
Ale už si nelžu.
Někdy se vztah nerozbije kvůli nevěře, penězům nebo velké hádce. Někdy praská potichu, protože jeden člověk touží po doteku a druhý má pocit, že obejmutí u televize přece musí stačit.
Možná někomu stačí. Mně ne. A říct to nahlas mi trvalo skoro sedm let.
Příběh poskytla Viktorie, 40 let z Jihlavska
