Článek
Housle jsem si půjčovala po hodinách
Na základce jsem chodila do hudebky jen rok. Měla jsem staré housle s odřeným lakem, které mi učitel půjčil ze skladu, protože doma jsme vlastní neměli. Nosila jsem je v pouzdře, které smrdělo zatuchlinou, a stejně jsem byla pyšná, jako bych nesla poklad.
Cvičila jsem v pokojíku u skříně. Máma vždycky zavřela dveře do kuchyně, táta si zesílil televizi.
„To kvílení se nedá poslouchat,“ říkal.
Já vím, začátky na housle nejsou nic pěkného. Sousedé asi trpěli taky. Jenže mně to dávalo smysl. Když jsem trefila čistý tón, měla jsem pocit, že se ve mně něco narovnalo. Blbé slovo, ale jinak to neumím říct.
Učitel po roce navrhl, abych zkusila přípravku na konzervatoř. Bylo mi tehdy třináct a připadala jsem si důležitě. Ne že bych si myslela, že budu slavná. Jen jsem najednou viděla cestu. Někdo dospělý řekl, že na něco mám.
Doma jsem to položila na stůl jako vysvědčení.
Táta se ani nepodíval.
„Na to nemáme,“ řekl.
Máma seděla u linky a krájela cibuli. Neotočila se. Jen tiše dodala: „Víš, kolik stojí nástroj? Dojíždění? Noty?“
A bylo hotovo.
Peníze nebyly, jen když šlo o mě
Dlouho jsem jim věřila. Nebyli jsme bohatí, to ne. Bydleli jsme v paneláku, auto jsme měli staré, dovolená byla většinou u tety na chatě. Tak jsem si řekla, že prostě chci něco, co si naše rodina nemůže dovolit.
Housle jsem vrátila.
Učitel mi tehdy řekl, že je mu to líto. Pamatuju si, jak se díval na mámu, když mě doprovázela. „Je škoda to úplně pustit,“ řekl jí.
Máma přikývla, ale nic neřekla.
Pak jsem začala chodit na brigády. V patnácti jsem roznášela letáky, v šestnácti myla nádobí v restauraci. Koupila jsem si levnější klávesy z bazaru, protože housle už mi připadaly moc bolestivé. Doma jsem hrála potichu přes sluchátka, aby táta neměl poznámky.
A peníze? Ty se doma zvláštně objevovaly a mizely.
Táta si koupil novou televizi. Pak drahé rybářské vybavení, i když u vody byl třikrát do roka. Jednou přišel s koženou bundou, kterou prý dostal výhodně od známého. Máma k tomu nic neříkala. Já taky ne. Naučila jsem se neptat.
Tehdy jsem ještě nechápala, že rodina může být chudá selektivně.
Na dětský sen nebylo nikdy.
Na tátovy nálady, výstřelky a „já si taky něco zasloužím“ se peníze našly pokaždé.
Krabice po rozvodu byla horší než hádky
Rodiče se rozvedli, když mi bylo dvacet sedm. Už jsem měla vlastní byt, práci v kanceláři a hudbu jen jako něco, co jsem poslouchala cestou tramvají. Nehrála jsem skoro vůbec. Občas jsem si říkala, že jsem na to stejně neměla dost disciplíny. To se člověku hodí. Říct si, že o nic nepřišel, protože by to stejně nezvládl.
Po rozvodu máma třídila věci a požádala mě, abych jí pomohla s papíry. Táta se odstěhoval rychle, ale nechal po sobě krabice plné účtenek, smluv a starých dokladů.
Seděla jsem u ní na podlaze v obýváku a třídila hromádku za hromádkou. Pak jsem našla složku s mým jménem.
Uvnitř byl dopis z hudební školy. Pozvánka k talentovým zkouškám, doporučení učitele a ručně psaná poznámka od mámy: „Zaplatit zápisné do 15. 6.“
Pod tím výpis z účtu.
Ve stejném týdnu táta vybral částku skoro třikrát vyšší, než kolik stálo zápisné i první pololetí dohromady. U poznámky bylo napsáno jen „osobní“.
Máma se na to dívala a najednou zestárla přímo přede mnou.
„Já jsem ti to chtěla zaplatit,“ řekla.
Neptala jsem se hned. Nemohla jsem.
Nakonec z ní vylezlo, že peníze tehdy byly. Ne moc, ale na začátek ano. Jenže táta je vybral. Prý měl dluh u kamaráda, možná sázky, možná něco jiného. Máma nikdy nevěděla přesně. A pak jí řekl, že jestli mi o tom řekne, bude za tu špatnou ona, protože mi naslibovala něco, co rodina nezvládne.
„Tak jste mi řekli, že na to nemáme,“ řekla jsem.
Máma brečela. Omlouvala se. Říkala, že se ho bála, že nechtěla doma další peklo, že doufala, že mi najde jinou cestu.
Jenže žádnou nenašla.
Já vím, že život mi nezničila jedna nezaplacená škola. Mohla jsem se k hudbě vrátit později. Mohla jsem víc bojovat. Mohla jsem si někde půjčit housle a začít znovu. Dospělý člověk má vždycky nějakou část odpovědnosti.
Ale dítě věří tomu, co mu doma řeknou.
A mně doma řekli, že můj sen je moc drahý.
Tátovi jsem o té složce napsala. Odpověděl po dvou dnech: „To už je dávno, nehrab se v tom.“
To je celé on. Neomluvit se. Jen se divit, že stará věc ještě bolí.
Dnes chodím jednou týdně na hodiny houslí pro dospělé začátečníky. Jsem nejstarší ve skupině a hraju hrozně. Fakt hrozně. Sousedka nade mnou jednou zaklepala na topení a já se začala smát, protože některé věci se asi nemění.
Jenže tentokrát ty housle nevrátím.
Ne kvůli kariéře. Ne kvůli ztracené konzervatoři. Spíš kvůli té třináctileté holce, která tehdy stála v předsíni s pouzdrem v ruce a uvěřila, že na její radost nezbyly peníze.
Zbyly.
Jen o nich rozhodoval člověk, který můj sen prodal dřív, než jsem ho vůbec stihla pořádně zkusit.
