Článek
Stačilo, abych přestala psát první
Naše parta fungovala přes deset let.
Ne nějak intenzivně. Všichni máme práci, děti, svoje starosti. Ale několikrát do roka jsme se sešli na večeři, na výletě nebo někomu na zahradě.
A skoro pokaždé to začínalo stejně.
Já napsala do skupiny: „Tak co, neuvidíme se konečně?“
Pak následovalo několik dní zpráv.
Jana nemůže v pátek. Tomáš může jen liché týdny. Lenka musí zjistit, jestli budou děti u otce. Petr neví, ale pravděpodobně ano.
Tak jsem otevřela kalendář, našla tři možné termíny a udělala hlasování.
Když jsme se shodli, rezervovala jsem restauraci.
Když někdo dva dny předem napsal, že nemůže, obvolávala jsem ostatní, jestli má cenu setkání držet.
Nikdy mi to nepřišlo jako velká oběť. Jsem organizační typ a docela mě to bavilo.
Jenže poslední dobou jsem si začala všímat jedné věci.
Když jsem nic nenapsala já, nenapsal nikdo.
Tak jsem se rozhodla udělat malý pokus.
Po našem jarním setkání jsem se rozloučila, objala ostatní a řekla si, že tentokrát nezačnu další akci já.
Nechtěla jsem nikoho testovat. Aspoň jsem si to tvrdila.
Jen jsem chtěla vědět, co se stane.
Nestalo se nic.
Ve skupině chodily vtipy, ale žádné „kdy se uvidíme“
První měsíc jsem to vůbec neřešila.
Pak přišlo léto.
Ve skupině se občas objevil obrázek, gratulace k narozeninám nebo fotka z dovolené. Lidé reagovali srdíčky a smajlíky.
Nikdo ale nenapsal: „Nezajdeme někam?“
Začalo mi to vrtat hlavou.
Několikrát jsem měla rozepsanou zprávu. Stačilo ji odeslat a věděla jsem, co by následovalo. Všichni by byli nadšení. Někdo by napsal „to už je fakt ostuda, jak dlouho jsme se neviděli“ a během týdne bych zase hledala termín.
Jenže právě proto jsem ji neposlala.
Chtěla jsem jednou zažít pocit, že někomu chybím natolik, aby tu první zprávu napsal sám.
Po třech měsících mi začalo být trochu trapně, jak moc to sleduju.
Manžel se mě jednou zeptal, proč už nechodím s „tou svojí partou“.
„Protože se nikdo neozval.“
„A ty ses ozvala?“
„Ne.“
„Tak třeba čekají úplně stejně.“
Možná.
Jenže rozdíl byl v tom, že oni na to čekali jedenkrát. Já předtím roky.
Po pěti měsících se ozvala Lenka soukromě. Poslala mi fotku šatů a zeptala se, které jsou lepší na svatbu.
Poradila jsem jí.
Část mě čekala, že pak přijde: „A co vůbec děláš, dlouho jsme se neviděly.“
Nepřišlo nic.
A mně došlo, že naše vztahy možná fungovaly dobře hlavně proto, že jsem je pořád trochu roztáčela.
Půl roku ticha mi změnilo pohled na naše přátelství
Po šesti měsících jsem to nevydržela a napsala Janě.
Ne vyčítavě.
Jen: „Přijde mi zvláštní, že jsme se půl roku neviděli.“
Odpověděla skoro okamžitě.
„To jo! Musíme něco vymyslet.“
Podívala jsem se na tu větu a čekala.
Nic dalšího.
Žádný termín. Žádný návrh.
Tak jsem napsala: „Tak něco vymyslete vy.“
Přidala smějícího smajlíka a odpověděla: „Ty jsi na tohle vždycky nejlepší.“
A tím se mi vlastně potvrdilo všechno, co jsem nechtěla vědět.
Nemyslím si, že mě nemají rádi.
Když se potkáme, smějeme se, povídáme si a je nám spolu dobře. Kdybych zavolala, že mám problém, věřím, že by někteří z nich přišli.
Jen jsem si asi spletla dvě věci.
To, že jsou lidé rádi, když něco zorganizuju, ještě neznamená, že mají stejnou potřebu ten vztah udržovat.
Před pár týdny konečně Petr napsal do skupiny, jestli nechceme na pivo.
Měla jsem skoro radost.
Pak dodal: „Tak prosím tě něco zamluv, ty víš kam.“
Tentokrát jsem odpověděla, že se přidám, pokud někdo vybere místo.
Chvíli se nic nedělo.
Nakonec rezervaci udělala Jana.
Takže to očividně jde.
Možná budu dál občas něco organizovat. Nechci z toho dělat soutěž o to, kdo napíše první.
Jen už nechci mít pocit, že když na chvíli pustím celý náš společenský život z ruky, rozpadne se.
A hlavně už vím, že někdy člověk nemusí nikoho ztratit.
Stačí přestat všechno držet pohromadě a podívat se, kdo se natáhne taky.
