Článek
Nejdřív jsem si říkala, že každý potřebuje vypnout
Když jsme se s Michalem sestěhovali, věděla jsem, že hraje hry. Občas si večer zapnul počítač, nasadil sluchátka a na pár hodin zmizel do světa, kterému jsem nerozuměla. Nevadilo mi to. Já si zase ráda četla nebo koukala na seriály. Připadalo mi zdravé, že nemusíme dělat všechno spolu.
Jenže z občasného hraní se postupně stal jeho každodenní režim.
Přijde z práce, pozdraví mě, dá si jídlo a sotva dojíme, zmizí do pracovny. Zavře dveře, nasadí sluchátka a zůstane tam do noci. Někdy se zastaví jen pro pití nebo pro něco k jídlu. Vypadá u toho nepřítomně, jako by ho každá věta mimo obrazovku zdržovala.
Zpočátku jsem se snažila být chápavá. Práce ho vyčerpává, říkala jsem si. Má náročného šéfa, dlouhé směny, pořád řeší nějaké termíny. Možná opravdu potřebuje vypnout.
Jenže já také pracuji. Já také řeším účty, domácnost a věci, které se samy neudělají. Jen nemám místnost, do které bych se zavřela a nechala celý svět za dveřmi.
Večer často sedím sama u stolu a poslouchám, jak se za stěnou směje s lidmi, které nikdy nevidím. A připadám si jako někdo, kdo bydlí vedle muže, ne s mužem.
Jeho kamarádi dostávají jeho nejlepší náladu
Nejvíc mě bolí, že s nimi umí být jiný než se mnou. Když mluví do sluchátek, je veselý, rychlý, vtipný. Dokáže se smát tak nahlas, až ho slyším přes zavřené dveře. Když ale přijdu domů a snažím se mu vyprávět něco ze svého dne, často jen zamumlá: „Hm,“ nebo „Počkej, teď nemůžu.“
Jednou jsem mu chtěla říct, že mě v práci pochválili a možná dostanu lepší pozici. Seděl zrovna u počítače. Podíval se na mě jen na vteřinu a řekl: „To je super, lásko. Teď fakt nemůžu, hrajeme.“
Stála jsem ve dveřích a cítila, jak ze mě radost rychle mizí.
Nechtěla jsem po něm, aby hry úplně vzdal. Nečekala jsem, že bude každý večer sedět vedle mě a držet mě za ruku. Jen jsem chtěla mít pocit, že existuji i ve chvíli, kdy má na hlavě sluchátka.
Když jsem mu to zkusila vysvětlit, tvářil se podrážděně.
„Ty z toho děláš hrozný drama,“ řekl. „Vždyť jsem doma. Můžeš být ráda, že nechodím každý večer do hospody.“
Ta věta mě urazila víc než všechno ostatní.
Jako by mě měl uspokojit samotný fakt, že není někde venku opilý. Jako by partnerství znamenalo jen to, že člověk fyzicky zůstává ve stejném bytě. Ale co je mi platné, že spí vedle mě, když celý večer patří někomu jinému?
Nejsem jeho matka, abych měla děkovat za to, že nechodí po nocích pryč. Jsem jeho přítelkyně. A nechci po něm nic výjimečného. Jen aby se mnou občas opravdu byl.
Už nechci soutěžit s obrazovkou
Nedávno jsem si uvědomila, že se přizpůsobuji víc, než bych chtěla. Plánuji večeře podle toho, kdy začne hrát. Nevolám mu, když vím, že má „domluvenou partu“. Když chci něco probrat, čekám na víkend. A když přijde víkend, zase se objeví nějaký turnaj, nová hra nebo kamarád, který má čas jen večer.
Přestala jsem ho prosit, aby se mnou šel ven. Přestala jsem navrhovat společné filmy. Přestala jsem čekat, že si všimne, když mám těžký den.
A možná právě to je nejhorší.
Ne že by mě jednou za čas odmítl. Ale že jsem se postupně naučila nic nechtít, abych nebyla obtížná.
Včera jsem seděla sama na balkoně. Bylo teplo, sousedi někde grilovali a z jeho pracovny se zase ozýval smích. Najednou mě napadlo, že kdybych odešla na celý večer pryč, možná by si toho všiml až ve chvíli, kdy by potřeboval něco z lednice.
Nechci to zkoušet. Nechci hrát hry proti jeho hrám.
Jen už nechci být žena, která se bojí otevřít dveře do pracovny, protože ví, že tam bude rušit. Nechci žít vedle člověka, který má pro kamarády energii, humor a pozornost, zatímco mně zůstávají jen zbytky mezi dvěma zápasy.
Možná to pro něj opravdu není horší než hospoda.
Pro mě je to ale někdy stejné. Jen místo prázdné židle v restauraci vidím světlo pod zavřenými dveřmi. A pokaždé, když slyším jeho hlas, jak se směje s někým jiným, přemýšlím, kdy se ze mě stala poslední osoba, se kterou chce trávit svůj čas.
