Článek
První týdny jsem si říkala, že si to jen namlouvám
Do firmy jsem nastupovala po letech v agenturách, kde jsem si musela každou pozici odpracovat. Začínala jsem u kampaní, večery trávila nad prezentacemi a často jsem měla pocit, že musím být dvakrát připravenější než ostatní, aby nikdo nemohl říct, že jsem uspěla jen náhodou.
Když mi majitel nabídl pozici ředitelky, věděla jsem, že mě čeká náročný tým. Byli v něm zkušení obchodníci, kreativci i lidé, kteří ve firmě pracovali déle než já. Nechtěla jsem přijít jako někdo, kdo bude rozdávat rozkazy. Chtěla jsem nejdřív poslouchat, pochopit, co funguje, a postupně si získat důvěru.
Jenže už na první poradě jsem slyšela větu, která mi zůstala v hlavě.
Když jsem navrhla změnit postup při schvalování kampaní, jeden kolega se usmál a prohodil: „Tak hlavně, aby nám tu z toho nebyl dámský kroužek.“
V místnosti se pár lidí zasmálo. Ne všichni. Někteří sklopili oči, jiní se tvářili, že to neslyšeli. Já jsem se tehdy jen nadechla a pokračovala dál.
Říkala jsem si, že je to hloupý vtip. Že nemá cenu z něj dělat větší věc. Jenže podobné poznámky nepřestaly.
Když jsem mluvila důrazně, byla jsem prý ostrá. Když jsem se snažila dát prostor debatě, byla jsem nerozhodná. Když jsem pochválila dobře odvedenou práci, někdo poznamenal, že „maminka je dneska spokojená“. A když jsem požadovala dodržet termín, slyšela jsem za dveřmi kanceláře, že doma asi nemám koho komandovat.
Navenek to byly maličkosti. Ale maličkosti se člověku dokážou dostat pod kůži.
Nejvíc bolelo, když zpochybňovali moji autoritu před ostatními
Nejde o to, že by všichni muži v mém týmu byli stejní. Někteří jsou skvělí kolegové. Umí se mnou nesouhlasit věcně, přijdou s lepším řešením a respektují, že finální odpovědnost nesu já. Právě díky nim vím, že problém není v tom, že by spolu muži a ženy neuměli pracovat.
Problém je v těch několika, kteří si potřebují dokazovat vlastní hodnotu tím, že shodí moji.
Před pár měsíci jsme řešili důležitou zakázku. Klient chtěl rychlou změnu celé strategie a bylo jasné, že budeme muset přerozdělit práci. Na poradě jsem oznámila rozhodnutí, které nebylo populární, ale bylo nutné.
Jeden z vedoucích týmů se opřel v židli a řekl: „Takže tohle je ženské rozhodnutí? Hlavně ať to pak neodnese rozpočet.“
V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Ne proto, že bych si nebyla jistá vlastním plánem. Byla jsem. Ale protože jsem věděla, že kdyby stejnou větu řekl muž, nikdo by ji nenazval mužským rozhodnutím. Bylo by to prostě rozhodnutí ředitele.
Zeptala jsem se ho, co tím konkrétně myslí.
Najednou couvl. Prý to byl jen vtip. Prý jsem moc citlivá. Prý dnes člověk nemůže nic říct.
A přesně tohle mě unavuje nejvíc. Že když se ozvu, problém už není poznámka. Problém jsem já, protože jsem se ozvala.
Po schůzce za mnou přišel jeden mladší kolega a potichu mi řekl, že to nebylo fér. Poděkovala jsem mu. Jenže zároveň mě mrzelo, že odvaha říct něco normálního musí být v podobné situaci skoro výjimečná.
Už se nechci snažit být menší, aby se oni cítili větší
Dřív jsem se po podobných situacích vracela domů a přemýšlela, jestli nejsem opravdu moc přísná. Jestli nemluvím příliš přímo. Jestli bych neměla být milejší, opatrnější, méně viditelná.
Pak mi ale došlo, že muži ve vedení se podobně neptají sami sebe pokaždé, když zvýší hlas nebo řeknou jasný názor. Nikdo po nich nechce, aby byli zároveň autoritativní, ale ne moc. Ambiciózní, ale ne nepříjemní. Výrazní, ale ne příliš nápadní.
Já už nechci vést firmu s tím, že budu neustále hlídat, jestli někoho neurazí samotný fakt, že jsem žena s pravomocí rozhodovat.
Začala jsem proto reagovat hned. Ne křikem, ne ponižováním. Když přijde narážka, zastavím ji. Ptám se, co přesně má znamenat. A když někdo zlehčuje moji práci před ostatními, pojmenuju to.
Není to příjemné. Někteří se urazili. Jeden kolega mi dokonce řekl, že se mnou už není legrace.
Možná není.
Ale já nejsem v práci od toho, aby se mnou byla legrace za cenu toho, že se nechám shazovat. Jsem tam proto, aby firma fungovala, lidé věděli, co se od nich čeká, a aby se výsledky hodnotily podle práce, ne podle toho, kdo má jaký hlas nebo příjmení.
Vedu pětadvacet mužů. A každý den se učím, že respekt si někdy nevybudujete tím, že budete tiše čekat, až vám ho někdo nabídne.
Někdy si ho musíte vzít zpátky ve chvíli, kdy se vás někdo pokusí zmenšit.
