Šla jsem na anonymní schůzku bez očekávání. Když vešel můj šéf, chtěla jsem zmizet, vypráví Olga

Po rozvodu jsem měla pocit, že ve mně něco zamrzlo. Ne že bych toužila hned po velké lásce. Spíš jsem si chtěla ověřit, jestli ještě dokážu být ženou, která někoho zajímá jinak než jako máma, kolegyně nebo člověk, který v práci všechno stihne.

Kamarádka mi doporučila aplikaci, kde se lidé nejdřív poznávají bez fotek a skutečných jmen. Prý méně povrchní, víc o slovech. Připadalo mi to bezpečnější. Nemusela jsem hned ukazovat obličej, vysvětlovat věk, rozvod ani to, že mám za sebou období, kdy mi kompliment připadal skoro podezřelý.

Napsal mi muž, který si říkal Adam.

Byl vtipný, klidný a uměl se ptát. Ne takovým tím způsobem, kdy jen čeká, až bude mluvit o sobě. Opravdu poslouchal. Psali jsme si o knihách, práci, filmech, únavě i o tom, jak těžké je po čtyřicítce začínat znovu. Tedy skoro po čtyřicítce, v mém případě.

Neřekli jsme si příjmení ani konkrétní zaměstnání. Jen obor. Já napsala, že pracuji v administrativě větší firmy. On napsal, že vede tým lidí a někdy má pocit, že je víc psycholog než manažer.

To mě rozesmálo.

Kdybych tušila, jak blízko pravdě je, telefon bych položila mnohem dřív.

Po třech týdnech jsme se domluvili na kávě. Nečekala jsem zázrak. Jen jednu hodinu s někým, kdo mi po dlouhé době připomněl, že nejsem neviditelná.

Seděla jsem u okna a mačkala hrnek tak silně, až mě bolely prsty. Měla jsem na sobě modrou halenku, kterou jsem si koupila den předtím, a připadala jsem si směšně nervózní. Dohodli jsme se, že poznávacím znamením bude kniha položená na stole. On měl mít stejnou.

Dveře kavárny se otevřely.

A dovnitř vešel pan Král.

Můj šéf.

Muž, kterému každé pondělí posílám reporty. Muž, před kterým jsem před týdnem koktala na poradě, protože mi vytkl špatně doplněnou tabulku. Muž, který v kanceláři působí přísně, odměřeně a tak trochu nedostupně.

V ruce držel knihu.

Tu samou.

V první chvíli mě neviděl. Rozhlížel se po kavárně s mírným úsměvem, který jsem u něj v práci nikdy nezahlédla. Pak se jeho pohled zastavil na mém stole. Na knize. Na mně.

Úsměv mu zmizel z tváře.

Měla jsem chuť se propadnout pod zem. V hlavě mi běžely všechny zprávy, které jsme si poslali. Věty o samotě. O touze po doteku. O tom, že člověk někdy celý den působí silně a večer by chtěl jen, aby mu někdo napsal, že na něj myslí.

To všechno jsem psala svému šéfovi.

On pomalu přišel ke stolu a zeptal se: „Olgo?“

Přikývla jsem. Nic chytřejšího mě nenapadlo.

Chvíli jsme tam stáli jako dva lidé, kteří omylem otevřeli dveře do místnosti, kde měli zůstat každý zvlášť.

Sedli jsme si. Ne proto, že by to bylo příjemné, ale protože odejít bez jediného slova by bylo možná ještě horší. Oba jsme mluvili tiše, opatrně, jako bychom seděli nad něčím křehkým.

Řekl, že netušil, že jsem to já. Já odpověděla, že kdybych to věděla, nikdy bych nepřišla. Ne proto, že bych ho chtěla urazit, ale protože v práci mezi námi byla hranice, kterou jsem potřebovala mít pevnou.

Přikývl.

A právě to mě překvapilo. Nezkusil situaci zlehčit. Neřekl, že jsme dospělí a o nic nejde. Naopak. Řekl, že bychom měli schůzku ukončit a v práci se k tomu chovat maximálně opatrně. Že nechce, abych měla pocit, že se ode mě cokoli očekává.

Byla jsem mu za to vděčná. A zároveň mě pálilo, že muž, který mi večer dokázal psát tak lidsky, se ráno zase schová za pracovní výraz a bude rozhodovat o mé dovolené, úkolech a hodnocení.

Druhý den v kanceláři jsem skoro nemohla dýchat. Když prošel kolem mého stolu, pozdravil stejně jako vždycky. Nic v jeho hlase se nezměnilo. Jen já jsem se změnila. Věděla jsem o něm věci, které jsem vědět neměla. A on věděl totéž o mně.

Po týdnu si mě zavolal do zasedačky. Lekla jsem se, že přijde trapný rozhovor nebo návrh, který všechno zhorší. Místo toho mi řekl, že požádal personální oddělení, aby moje hodnocení a přímé vedení přešlo na jeho zástupkyni. Prý to bude čistší pro nás oba.

Teprve tehdy jsem se opravdu nadechla.

Nepokračovali jsme. Nepíšeme si. Někdy mě to zvláštně mrzí, protože Adam v telefonu mi byl bližší než pan Král v kanceláři. Ale vím, že některé situace nejsou romantické jen proto, že jsou nečekané. Někdy jsou hlavně nebezpečně zamotané.

Ta anonymní schůzka mi nakonec nedala lásku.

Dala mi připomenutí, že za pracovními funkcemi sedí lidé se samotou, touhou i slabostí. A že právě proto je potřeba dávat si pozor, kde končí důvěrné psaní a začíná moc, která by mohla ublížit.

Příběh nám poskytla Olga, 39 let z Prahy