Článek
Půl roku nám nad hlavou bourali byt. Neřekli jsme ani slovo
„Nemohli byste s tím pláčem v noci něco dělat?“
Sousedka mě zastavila na chodbě, když jsem se vracela s kočárkem z procházky. Nejdřív jsem si myslela, že se ptá, jestli je miminko v pořádku. Jenže ona pokračovala tím, že se s manželem už několik nocí pořádně nevyspali a že naše dítě je slyšet až do jejich ložnice.
Byla jsem zrovna po noci, kdy jsem naspala možná čtyři hodiny. Malý se několikrát probudil, dlouho jsem ho nosila a ráno jsem si ani nestihla v klidu vyčistit zuby.
„Snažíme se ho uklidnit, jak nejrychleji to jde,“ odpověděla jsem.
Sousedka si povzdechla. Prý chápe, že děti pláčou, ale všechno má svoje meze.
A právě u téhle věty jsem si vzpomněla na minulý rok.
Sousedé tehdy kompletně rekonstruovali byt. Začali bouráním příček, pokračovali výměnou podlah, koupelny a kuchyně. Práce trvaly téměř šest měsíců a po většinu té doby bylo v našem bytě přes den slyšet vrtání, sekání nebo přenášení materiálu.
Byla jsem těhotná, často unavená a pracovala jsem několik dní v týdnu z domova. Některé pracovní hovory jsem musela vyřizovat v autě před domem, protože přes hluk nebylo slyšet vlastního slova.
Nebylo to příjemné, ale říkali jsme si, že rekonstrukce jednou skončí. Sousedům jsme nedělali problémy, dokonce jsme jim občas převzali zásilku, když nebyli doma.
Nikdy by mě nenapadlo, že právě oni nám budou několik měsíců nato vyčítat hluk.
Podle sousedů je vrtání něco jiného než dětský pláč
První stížnost jsem ještě přešla. Chápu, že probuzení uprostřed noci není příjemné, a kdybych mohla zařídit, aby syn spal osm hodin v kuse, udělala bych to okamžitě.
Jenže o týden později nám soused napsal zprávu. Žádal nás, abychom noční hluk nějak vyřešili, protože ráno vstává do práce.
Manžel se rozčílil.
„Tak mu napiš, ať nám poradí, kde se takové mimino vypíná.“
Nechtěla jsem odpovídat podrážděně. Napsala jsem, že nás mrzí, pokud je pláč budí, ale syn se v noci někdy probudí a potřebuje naši pomoc. Nenecháváme ho samotného plakat a snažíme se ho vždycky uklidnit.
Soused odpověděl, že bychom měli být ohleduplnější.
Tehdy jsem mu připomněla jejich rekonstrukci.
„To je přece něco jiného,“ napsal. „My jsme dělali hluk přes den.“
Měl pravdu v tom, že noční hluk člověka zasáhne jinak než denní. Jenže já jsem během jejich rekonstrukce také potřebovala pracovat, odpočívat a občas se prostě vyspat po špatné noci.
Nepovažovala jsem proto jejich odpověď za úplně spravedlivou.
Navíc mě začalo trápit něco jiného. Pokaždé, když syn večer zaplakal, automaticky jsem se podívala směrem ke společné stěně. Místo abych se soustředila jen na něj, přemýšlela jsem, jestli už sousedé poslouchají a jestli ráno zase přijde zpráva.
Jednou jsem ho nosila po bytě téměř hodinu. Když se konečně uklidnil, sedla jsem si na gauč a rozbrečela se taky.
Ne kvůli sousedům samotným. Spíš proto, že jsem měla pocit, že už ani doma nemůžu mít náročnou noc bez toho, aby to někdo hodnotil.
Nechci sousedskou válku, ale omlouvat se za každé probuzení také nebudu
Nakonec jsme se s manželem rozhodli, že se sousedy promluvíme osobně. Nechtěli jsme si další týdny posílat zprávy přes zeď.
Řekli jsme jim, že jejich nepohodlí nezlehčujeme. Postýlku jsme už přesunuli dál od společné stěny, večer máme zavřené dveře do ložnice a snažíme se, aby v bytě nebyl žádný zbytečný hluk.
Ale nemůžeme zaručit, že miminko v noci nezapláče.
Sousedka namítla, že jejich děti prý takhle často neplakaly.
To už jsem nedokázala přejít.
„To vám přeju,“ odpověděla jsem. „Ale náš syn prostě někdy pláče a já opravdu nedokážu zařídit, aby přestal na požádání.“
Pak jsem znovu zmínila rekonstrukci. Tentokrát ne jako výčitku, ale jako připomínku, že v bytovém domě se občas musíme navzájem snášet i ve chvílích, kdy se nám to nehodí.
Soused chvíli mlčel a pak připustil, že jejich úpravy bytu byly opravdu dlouhé. Zároveň ale trval na tom, že v noci potřebují spát.
Vlastně jsme se úplně nedohodli.
Od té doby jsou sousedé o něco zdrženlivější. Na chodbě se pozdravíme, ale žádné přátelské rozhovory se nekonají. Stížnosti zatím přestaly, i když syn samozřejmě nezačal ze dne na den spát celou noc.
Pořád mi není příjemné vědět, že někoho budíme. Nechci být sousedkou, které je jedno, co se děje za jejími dveřmi.
Jen bych si přála, aby ostatní dokázali rozlišit mezi bezohledností a situací, kterou člověk nemá úplně pod kontrolou.
Když sousedé půl roku rekonstruovali, respektovali jsme, že chtějí mít hezký domov a že se k němu bez hluku nedostanou.
Teď bych od nich potřebovala trochu podobného pochopení.
Ne proto, že máme dítě a všechno je nám dovoleno. Ale protože i my bychom si nejraději ze všeho přáli, aby se v noci konečně dobře spalo.
Věřte mi, že nikdo v našem domě netouží po klidné noci tolik jako já.
