Článek
Na počítači měla tři domácí úkoly. Jen jeden byl její
„Mami, můžu být ještě chvíli na počítači? Musím něco dodělat.“
Bylo skoro půl desáté a moje třináctiletá dcera Aneta měla být dávno v posteli. Věděla jsem, že svoje úkoly dokončila už odpoledne, protože mi je sama ukazovala. Zeptala jsem se tedy, co ještě potřebuje.
„Jen něco pro holky.“
Ta odpověď mi připadala zvláštní. Když jsem přišla k počítači, měla otevřené tři dokumenty s různými jmény. Dvě prezentace do přírodopisu už byly téměř hotové a u třetí právě doplňovala obrázky.
„Proč děláš prezentaci za Báru?“ zeptala jsem se.
„Ona to nestíhá.“
„A za Filipa taky?“
Aneta chvíli mlčela a pak řekla, že jí za to občas něco koupí nebo jí půjčí věci. Mluvila tak rychle, až bylo jasné, že si vysvětlení vymýšlí za pochodu.
Nakonec přiznala, že takhle pomáhá spolužákům už několik měsíců. Někdy jim posílá hotové příklady z matematiky, jindy píše slohové práce nebo připravuje podklady na referáty. V některých týdnech prý vypracuje víc cizích úkolů než vlastních.
Zůstala jsem stát u stolu a nevěděla, jestli se mám víc zlobit, nebo jí být líto.
Aneta měla vždycky výborné známky. Učitelé ji chválí, doma se učí samostatně a já jsem byla pyšná, že školu zvládá bez velkého přemlouvání.
Nikdy mě nenapadlo, že schopnost rychle se učit může být důvodem, proč ji ostatní začnou využívat.
„Když jim nepomůžu, už mě nikam nepozvou,“ řekla mi
Nejdřív jsem reagovala přesně tak, jak bych dnes už nereagovala.
Řekla jsem jí, že skuteční kamarádi po ní nemohou chtít, aby za ně dělala školní práci. A že pokud se s ní někdo baví jen kvůli domácím úkolům, není o co stát.
Aneta se rozbrečela.
„Tobě se to říká. Ty tam s nimi nemusíš být každý den.“
To mě zarazilo.
Postupně mi vysvětlila, jak to ve třídě funguje. Když někomu pošle hotový úkol, je všechno v pořádku. Holky ji přiberou do společného chatu, pozvou ji o přestávce mezi sebe a občas se domluví na víkend.
Když ale jednou odmítla napsat spolužačce referát, protože jsme měli rodinnou oslavu, dotyčná jí odpověděla, že je sobecká. Další den se s ní skoro nebavila.
„A pak mi řekla, že když jsem tak chytrá, tak mě to přece nemůže stát žádnou práci.“
Aneta se přitom ani nepovažuje za někoho, kdo by měl problémy s kamarády. Má ve třídě několik lidí, se kterými se baví. Jenže sama přiznala, že většinou začne rozhovor tím, že se jí někdo na něco zeptá do školy.
Když zkusí navrhnout společný program, často nikdo nemá čas.
Bylo mi z toho úzko.
Vždycky jsem jí říkala, že má být ochotná, nemá se nad ostatní povyšovat a má pomáhat těm, kterým učení nejde. Najednou mě napadlo, jestli si moje slova nevzala až příliš doslova.
„Tak jim můžeš vysvětlit postup, ale nemusíš jim to celé dělat,“ navrhla jsem.
„To jsem zkoušela. Oni chtějí jen výsledky.“
A pak dodala, že kdyby s tím přestala úplně, nejspíš by zase seděla o přestávkách sama.
Zakázat jí to bylo snadné. Horší bylo pomoct jí zvládnout následky
První večer jsem chtěla napsat třídní učitelce a všechno jí vysvětlit. Aneta mě ale prosila, ať to nedělám. Bála se, že se spolužáci dozvědí, kdo na ně upozornil, a situace se ještě zhorší.
Slíbila jsem, že nic neudělám za jejími zády, ale zároveň jsem jí řekla, že nemůžu dál přihlížet tomu, jak sedí do noci nad prací ostatních.
Domluvily jsme se, že začne odmítat alespoň velké úkoly. Pokud někdo nebude něčemu rozumět, může mu poradit, ale nebude odevzdávat práci pod cizím jménem.
Znělo to jednoduše.
Hned druhý den jí přišla zpráva od Báry, jestli jí udělá další prezentaci. Aneta seděla vedle mě na gauči snad čtvrt hodiny a přemýšlela, co odpovědět.
Nakonec napsala: „Promiň, tentokrát to za tebe neudělám. Můžu ti ale poslat, kde najdeš informace.“
Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Tak díky za nic.“
Aneta položila telefon displejem dolů a celé odpoledne měla špatnou náladu. Ve škole ji pak Bára skutečně ignorovala.
Přiznávám, že v tu chvíli jsem měla chuť zavolat její matce a říct jí, co její dcera dělá. Jenže Aneta už tak měla pocit, že kvůli mně přišla o kamarádku, a další zásah by mezi námi nejspíš vyvolal jen hádku.
Nakonec jsem se domluvila na konzultaci s třídní učitelkou. Mluvily jsme hlavně o tom, že Aneta má velký strach z odmítnutí a že se ve třídě necítí příliš jistě. Než jsme otevřely konkrétní jména a úkoly, chtěla jsem to znovu probrat s dcerou.
Zatím se toho příliš nezměnilo. Aneta už několik cizích úkolů odmítla, ale pořád se mě občas ptá, jestli může někomu alespoň něco poslat. Vidím, jak těžké pro ni je poznat rozdíl mezi pomocí a snahou koupit si něčí přízeň.
Minulý týden přišla domů a řekla, že o velké přestávce seděla sama. Když jsem se zeptala proč, pokrčila rameny.
„Holky si povídaly a já jsem nevěděla, jestli za nimi můžu.“
Chtěla jsem ji obejmout a zároveň jsem měla vztek na všechny děti, které se na ni obracejí, když něco potřebují, ale jinak ji nechávají stranou.
Dřív jsem při pohledu na její jedničky měla pocit, že se jí ve škole daří.
Teď vidím, že známky jsou jen jedna část toho, co tam každý den prožívá.
A kdybych si mohla vybrat, klidně bych v žákovské knížce občas snesla i horší známku. Mnohem víc bych si přála, aby dcera jednou přišla domů s tím, že někomu řekla ne a dotyčný se s ní přesto druhý den normálně bavil.
