Článek
Byl to naprosto tuctový úterní ranní rituál. Vstával jsem v šest hodin, jako už tisíckrát předtím, sebral ze židle župan a polomrtvý únavou zamířil do koupelny. V konvici se vařila voda na kávu, venku šedivě svítalo a moje mysl se pomalu připravovala na další náročný den v kanceláři. Žádný alkohol předchozí večer, žádné léky na spaní, žádný stres navíc. Zkrátka úplně obyčejné ráno obyčejného třicátníka.
Opláchl jsem si obličej studenou vodou, abych se trochu probudil, a vzal do ruky zubní kartáček. Dělal jsem ty mechanické, automatické pohyby a zadíval se před sebe na velké zrcadlo nad umyvadlem. Napil jsem se z kelímku, vypláchl si pusu a naklonil se k umyvadlu, abych vodu vyprázdnil.
A přesně v ten moment se stalo něco, co navždycky rozbilo moji představu o tom, jak funguje svět kolem nás.
Když jsem se narovnal a otřel si ústa ručníkem, podíval jsem se do skla. V ten moment jsem si všiml něčeho, z čeho mi okamžitě ztuhla krev v žilách: můj odraz v zrcadle pořád ještě stál skloněný nad umyvadlem a teprve vyplachoval pusu.
Srdce mi vyletělo až někam do krku. Zůstal jsem stát jako přimrazený, ruka s ručníkem mi nehybně visela u boku. Dva metry ode mě, za hladkým sklem zrcadla, se obraz s obrovskou prodlevou teprve pomalu narovnával.
Předpokládal jsem, že mám mrtvici. Nebo že se mi neuvěřitelným způsobem motá hlava, že jde o optický klam či náhlý výpadek zraku. Vnitřně jsem panikařil, ale můj racionální mozek se zoufale snažil najít jakékoliv logické vysvětlení. Sklopil jsem oči, zhluboka se nadechl a zkusil si namasírovat spánky. „Jsi jen extrémně unavený, Tome,“ říkal jsem si v duchu. „Prostě se ti to jen zdálo.“
Abych sám sebe uklidnil a dokázal si, že je všechno v úplném pořádku, rozhodl jsem se udělat jednoduchý test.
Podíval jsem se přímo do očí postavy v zrcadle a prudce zvedl levou ruku nad hlavu.
To, co následovalo, mě dostalo na hranici šílenství. Já jsem stál s rukou nahoře. V zrcadle jsem ale pořád ležérně stál s rukama dole, jako by se vůbec nic nedělo.
Nastalo děsivé, neproniknutelné ticho. Sledoval jsem odraz vlastní tváře ve skle. Až po dvou dlouhých, nekonečných vteřinách se můj obraz v zrcadle s mrazivým zpožděním začal pohybovat a pomalu zvedl ruku přesně tak, jak jsem to udělal já.
To zpoždění bylo naprosto reálné. Nebylo to o tisícině vteřiny, nebyl to mžik oka. Byly to celé dvě až tři vteřiny kašírovaného, opožděného pohybu.
Hrozné ale nebylo jen to fyzické zpoždění. Nejhorší byl ten pocit, který z té postavy na druhé straně skla vycházel. Když ten odraz s prodlevou dokončil můj pohyb, náhle se zastavil a zahleděl se na mě. Můj odraz nevypadal jako pouhá fyzikální reakce – v jeho očích se objevil chladný, vědomý výraz a na tváři lehký, mrazivý úsměv, který jsem já sám na své tváři rozhodně neměl.
Úplně se mi podlomila kolena. Couvl jsem o dva krok zpátky a narazil zády do dveří koupelny. Odraz v zrcadle udělal ten krok dozadu až ve chvíli, kdy už jsem pevně tlačil záda na dřevo dveří.
Vyběhl jsem z koupelny jako smyslů zbavený. Zmateně jsem pobíhal po bytě, dech jsem měl přerývaný a třásly se mi ruce tak, že jsem málem neudržel telefon. Můj první impuls byl zavolat záchranku. Byl jsem přesvědčený, že prožívám nějaký psychotický záchvat. Jenže jsem si byl jistý svou příčetností. Vnímal jsem chlad podlahy pod nohama, zvuk projíždějících aut na ulici. Všechno ostatní v realitě fungovalo naprosto přesně. Jen sklo v koupelně žilo vlastním časem.
Po hodině sezení v obýváku jsem sebral veškerou odvahu. Vzal jsem z ložnice velkou deku, držel ji před sebou jako štít a opatrně nahlédl do dveří. Nechtěl jsem se už do skla znovu podívat. Přiskočil jsem k zrcadlu a jedním křečovitým pohybem přes něj hodil neprůhlednou deku.
Během následujících dvaceti minut jsem strhal nebo zakryl úplně každé zrcadlo a lesklou plochu v celém bytě. Zrcadlo v předsíni jsem otočil ke zdi, televizi přikryl ručníkem, okna zatáhl temnými závěsy.
Do koupelny od té doby chodím výhradně potmě. K holení používám jen telefon se zapnutým fotoaparátem, kde obraz funguje normálně. Ale jakmile projdu kolem zakrytého zrcadla v chodbě, mrazí mě v zádech. Mám neustálý, tísnivý pocit, že pod tou dekou moje postava nespí. Že tam stojí, dívá se do tmy a čeká, až tu látku strhnu.
Psychiatr, kterého jsem v zoufalství navštívil, mé vyprávění smetl ze stolu s tím, že šlo o halucinaci z vyčerpání. Jenže já vím, co jsem viděl.
Stalo se vám někdy v životě něco tak neuvěřitelného a děsivého, co si vaše racionální mysl nedokázala absolutně nijak vysvětlit? A věřili byste v takové chvíli raději vlastnímu rozumu, nebo tomu, co vidíte na vlastní oči?
