Článek
Máma si myslela, že přeháním
Když jsme si s manželem pořídili štěně černého labradorského retrívra, všichni nám říkali, že je to skvělá volba k rodině. A měli pravdu. Bady byl mazlivý, chytrý a pořád nadšený, jako by svět každý den začínal znovu jen kvůli němu.
Jenže měl i druhou stránku.
V pěti měsících byl ještě štěně, ale už měl dost síly na to, aby člověka při vítání málem posadil na zem. Tlapy měl pořád mokré, ocasem shazoval hrnky ze stolu a jeho největší životní vášní bylo jídlo. Jakékoliv. Granule, rohlík, obal od sýra, papírový kapesník, spadlé těstoviny i mámina pečlivě hlídaná bábovka.
Pak přišla rodinná oslava na druhém konci republiky, kam jsme museli s manželem jet na dva dny. Psí hotel byl plný a kamarádka, která nám občas hlídala, onemocněla. Zbývala moje máma.
„Prosím tě, jedno štěně?“ mávla rukou, když jsem jí začala vysvětlovat, že Bady není úplně obyčejný pejsek. „Já jsem vychovala dvě děti, psa zvládnu.“
Snažila jsem se jí říct, že nesmí nic nechávat na lince, že umí otevřít koš, že miluje ponožky a že když ztichne, většinou to neznamená, že spí, ale že právě něco ničí.
Máma se smála.
„Ty z něj děláš predátora,“ řekla. „On potřebuje pevnou ruku.“
To byla její oblíbená věta. Pevná ruka. Používala ji na děti, psy, muškáty i úředníky. Bady na ni koukal s jazykem venku a vypadal, že by pevnou ruku nejraději olízl.
První zprávy vypadaly ještě nevinně
Odjeli jsme v sobotu ráno. Bady zůstal u mámy v domku se zahradou, což mi připadalo jako lepší řešení než náš byt. Říkala jsem si, že se vyběhá, máma ho bude rozmazlovat a všichni budou spokojení.
První zpráva přišla po hodině.
„Všechno v pořádku. Snědl granule a teď spí.“
Ulevilo se mi. Pak přišla fotka. Bady ležel na mámině gauči, přesně na tom novém béžovém potahu, o kterém tvrdila, že na něj nesmí ani návštěvy v džínách. Napsala k tomu: „Jen na chvilku.“
Za další dvě hodiny: „Jak poznám, že pes snědl něco, co neměl?“
Volala jsem jí. V pozadí jsem slyšela šustění sáčku, mámin zvýšený hlas a podezřelé mlaskání. Bady prý objevil tašku s nákupem, vytáhl z ní rohlíky a usoudil, že se o ně s nikým dělit nebude. Máma se ho snažila vyměnit za piškot. Bady snědl piškot, rohlík i papírový sáček.
Večer už byly zprávy stručnější.
„Sežral houbičku na nádobí. Volala jsem veterináři, prý sledovat.“
Pak: „Není to houbička, našla jsem ji. Sežral jen obal od másla.“
A nakonec: „Spíme. Teda já ne.“
Ráno jsem jí volala hned po snídani. Tvrdila, že je všechno pod kontrolou. Mluvila ale divně zadýchaně.
„Mami, co se děje?“
„Nic,“ řekla. „Jen jsme měli menší neshodu o zahradní hadici.“
Později jsem se dozvěděla, že máma chtěla zalít rajčata. Bady chtěl proud vody ulovit. Výsledkem byla vyrytá hlína, promočená máma, převrácený truhlík a pes, který se s vítězným výrazem válel v záhoně.
Přesto mi do telefonu opakovala: „Neboj, já ho zvládám.“
Když jsem otevřela dveře, bylo jasné, kdo vyhrál
Vrátili jsme se v neděli odpoledne. Už u branky jsem pochopila, že situace není úplně ideální. Na plotě visela deka. Na keři byl namotaný kus toaletního papíru. U dveří ležela jedna mámina pantofle, druhá se nikdy nenašla.
Máma otevřela dřív, než jsem stačila zazvonit.
Měla vlasy v culíku, který připomínal hnízdo, na tričku skvrny od hlíny a v ruce smeták. Pod očima kruhy, ale výraz člověka, který přežil něco, o čem jednou napíše paměti.
„Neříkej nic,“ řekla.
Pak jsem uviděla obývák.
Polštáře z gauče byly na zemi. Jeden měl díru a vypadala z něj výplň jako sníh. Koberec byl srolovaný uprostřed místnosti, protože Bady si z něj udělal tunel. Na stole stála nedopitá káva, ve které plaval psí pamlsek. Závěs u dveří byl utržený z jedné strany a visel tak smutně, jako by taky vzdal boj.
A uprostřed toho všeho seděl Bady.
Spokojený, špinavý, černý jako uhel a s výrazem naprosté nevinnosti. Jakmile mě uviděl, rozběhl se ke mně. Máma jen vykřikla: „Pozor!“
Pozdě.
Bady mě přivítal tak nadšeně, že jsem skončila na zemi mezi zbytky polštáře. On mi olizoval obličej, já se smála, máma se opírala o smeták a manžel se v předsíni dusil smíchy.
„Říkala jsi pevná ruka,“ připomněla jsem jí, když jsem se konečně posadila.
Máma se podívala na Badyho, který se jí právě pokoušel ukrást hadr z kbelíku.
„On má pevnější žaludek,“ řekla suše.
Bylo mi jí líto. Opravdu. Celý víkend nespala, uklízela, zachraňovala pantofle, rajčata a vlastní důstojnost. Zároveň jsem se ale nemohla přestat smát. Ten dům vypadal jako po malé válce, ve které na jedné straně stála moje máma se zkušenostmi, pravidly a smetákem, a na druhé pětiměsíční černý labrador s ocasem, hladem a nulovým respektem k bytovému textilu.
Vítěz byl jasný.
Od té doby máma Badyho miluje. Ale hlídat ho už nechce. Když k ní přijedeme na návštěvu, vítá nejdřív jeho, pak nás, a pokaždé mu šeptá: „Ty moje černá pohromo.“
A já vím, že jestli ho někdy budu muset znovu svěřit na hlídání, přibalím kromě granulí i náhradní závěsy, pevné nervy a varování napsané velkým písmem.
Protože štěně labradora není pes.
Je to veselá katastrofa s mokrým čumákem.
