Článek
Vždycky jsem si myslela, že jsem jen přecitlivělá
Byl to člověk, kterého vídala celá rodina. Na oslavách, svátcích, narozeninách. Seděl u stolu, vyprávěl historky, smál se hlasitě a ostatní o něm mluvili jako o někom, kdo „to s dětmi umí“.
Jen já se vedle něj nikdy necítila dobře.
Když jsem byla malá, neuměla jsem to vysvětlit. Jen jsem věděla, že nechci sedět vedle něj. Že nechci, aby mě bral kolem ramen. Že se mi nelíbí, když se na mě dívá déle, než mi připadá normální. Když měl přijít na návštěvu, bolela mě hlava nebo břicho. Máma si myslela, že se vymlouvám.
„Nezlob ho, on to s tebou myslí dobře,“ říkala mi.
A tak jsem se naučila mlčet. Usmát se, když mě objal. Poděkovat, když mi něco přinesl. Dělat, že jsem jen stydlivá a že se mnou není nic zvláštního.
Jenže ten pocit nezmizel ani v dospělosti.
Když jsem ho viděla po letech na rodinné oslavě, sevřel se mi žaludek tak silně, že jsem musela odejít na toaletu. Třásly se mi ruce, špatně se mi dýchalo a měla jsem chuť utéct. Přitom objektivně se nic nedělo. Seděl jen pár metrů ode mě a mluvil s ostatními.
Pořád jsem si opakovala, že jsem směšná. Že přece nemůžu reagovat takhle na člověka, který mi podle všeho nikdy nic neudělal.
Jenže moje tělo jako by si myslelo něco jiného.
Na terapii se začaly objevovat obrazy, které jsem neuměla zařadit
K psychoterapeutce jsem původně nešla kvůli němu. Chtěla jsem řešit úzkosti, nespavost a pocit, že jsem pořád ve střehu. Nečekala jsem, že se během rozhovorů budeme vracet tak daleko do dětství.
Nejdřív šlo jen o drobnosti. Vzpomínky na pokoj, který jsem neměla ráda. Na zavřené dveře. Na pocit, že musím být potichu. Na to, jak jsem jednou plakala, ale nedokázala jsem říct proč.
Pak jsem zkusila i hypnózu. Nečekala jsem jasný film ani dokonalou odpověď. Spíš jsem doufala, že pochopím, odkud se ve mně bere panika, která se objeví pokaždé, když toho příbuzného zahlédnu.
Místo odpovědi přišly útržky.
Pach starého kabátu. Studená klika. Pocit, že se nemůžu pohnout. Dětský strach, který neměl žádná slova. Některé obrazy byly tak živé, že jsem po sezení několik hodin nedokázala normálně fungovat.
Zároveň jsem si ale nebyla jistá, co z toho je skutečná vzpomínka, co jen pocit a co může být obraz, který si mozek poskládal ze strachu. To mě děsilo možná nejvíc.
Chtěla jsem mít jasný důkaz. Jednu větu, která by všechno vysvětlila. Místo toho jsem měla jen bolest, kterou jsem neuměla nikomu ukázat.
Terapeutka mi opakovala, že nemusím hned rozhodnout, co přesně se stalo. Že je důležité brát vážně to, jak se cítím teď. Že i bez stoprocentní jistoty mám právo chránit vlastní hranice.
Ta věta mi připadala zvláštně osvobozující.
Celé roky jsem čekala, až budu mít dost dobrý důvod říct, že mi někdo není příjemný. Až budu umět vysvětlit, proč nechci být ve stejné místnosti. Najednou mi někdo řekl, že samotný strach může být důvod, abych odešla.
Nemusím nikomu dokazovat, proč se vedle něj necítím bezpečně
Když se blížila další rodinná oslava, věděla jsem, že tam bude i on. Dřív bych se přemluvila. Oblékla bych se, usmála se na rodiče a celý večer bych se snažila působit normálně.
Tentokrát jsem řekla, že nepřijdu.
Máma se urazila. Ptala se, co se děje. Jestli jsem naštvaná. Jestli zase něco moc prožívám. Když jsem naznačila, že se vedle něj necítím dobře, odpověděla, že ho přece znám celý život a že bych ho neměla bezdůvodně odsuzovat.
Možná má pravdu, že nemám všechny odpovědi.
Ale já už nechci dál popírat sama sebe jen proto, aby ostatní nemuseli řešit nepříjemné otázky. Nechci ho obviňovat z něčeho, co si neumím s jistotou poskládat. Zároveň ale nechci znovu sedět u stolu, třást se pod stolem a přesvědčovat sama sebe, že jsem jen hysterická.
Dnes se učím poslouchat, co mi říká tělo. Ne jako soudce, který má vynést rozsudek, ale jako část mě, která se mě možná dlouho snažila chránit.
Pořád nevím, jestli někdy dostanu jasnou odpověď na všechny otázky. Možná ne. Možná některé vzpomínky zůstanou jen stíny, které nikdy nepůjde přesně popsat.
Ale vím, že už se nechci nutit být tam, kde je mi zle.
A poprvé v životě mám pocit, že nemusím čekat, až mi někdo jiný povolí říct: Tohle mi ubližuje. Tohle už nechci. Tohle není moje vina.
