Článek
Věnováno stínu Karla Poláčka.
Zápasník Karlos nechal své partnerce odtáhnout auto. Nevím, co to bylo za auto, nevím, proč ho odtáhli, a pevně doufám, že vy to nevíte taky. Redakční algoritmy z toho ale udělaly událost, která z titulních stran vytlačila i konec světa. Takovou mobilizaci národních emocí jsme tu neměli od chvíle, kdy Jiří Kajínek poprvé vyrazil mezi lidi v zeleném nátělníku.
Zatímco statisíce poctivých občanů u obrazovek řeší, čím teď bude jezdit cizí rodina ze satelitu za Prahou, bez povšimnutí probíhá docela jiný odtah. Mnohem dražší, nenápadnější, a hlavně rovnou z našich vlastních peněženek.
Stát už několik let drží zmrazenou základní daňovou slevu na poplatníka na částce třiceti tisíc ročně. Ceny poskočily o třetinu, platy papírově povyrostly, ale daňová úleva sedí na místě jako přibitá. Ekonomové tomu říkají tiché zdanění, já tomu říkám kapesní krádež za bílého dne. Každý pracující člověk odvádí státu reálně větší díl ze své výplaty, aniž by se panstvo muselo namáhat nepopulárním zvyšováním sazeb v parlamentu. Z kapes „našich lidí“ takhle ročně nepozorovaně odtečou desítky miliard korun.
Novináři prý mají kousat, když nám stát sahá do kapsy. Ti dnešní ale raději poslušně štěkají na žlutou odtahovku u obrubníku. Daně ani složenky totiž nikoho nevzruší – nebliká u nich maják, nevystupují v nich potetovaní svalovci a Schillerové růžová kalkulka holt nemá tak hezký lak jako bílý mercedes.
My to ale čteme rádi. Klikáme poslušně na každý odkaz, byť třeba jen proto, abychom do diskuse vztekle napsali, jaká je to hovadina. Je to dokonale sehraný kolovrátek: stát nám bez ptaní sebere půlku výplaty, my si na displeji otevřeme cizí hádku a všichni jsou spokojení.
Odtah u obrubníku jsme vyřešili, můžeme jít spát – zítra ráno musíme vstát a na ty daně zase vydělat.
Otázka do diskuse:
Víte přesně, kolik vás letos stálo tiché zdanění, nebo je pro klid duše jednodušší dál počítat cizí auta v satelitech?
