Článek
Modernímu hospodářství se poctivě snažím rozumět. Občas je to těžké, ale většinou v něm, naštěstí, nějaká logika zůstává. Minulý týden se však veškerá logika ztratila.
Založil jsem si účet na té síti, co se dříve jmenovala Twitter a dnes se jmenuje po jednom písmenu – asi v rámci úspor. Zaplatil jsem sedmdesát sedm korun, abych měl lepší služby.
Druhý den mi poslali zprávu, že jsem bot – tedy nehmotný přízrak, co, zatím, nemá duši, ale snaží se nahradit lidskou práci, nebo člověka rovnou okrást. Službu mi zakázali, peníze si nechali a připsali, že pokud neodhlásím rekurentní platbu, strhnou mi příští měsíc těch sedmdesát sedm korun znovu. A od dalšího měsíce už rovnou sto padesát pět, protože ta první částka byla jen akční zavádějící sleva. Sleva na to, že mě pošlou k čertu.
Napsal jsem jim, že bot nejsem. Vyplnil jsem zkoušku, kde jsem musel spočítat kameny na špatně osvětlené fotce. Nebylo to vůbec jednoduché, ležely ve stínu a mé oči už nejsou, co bývaly, ale spočítal jsem je přesně. Dva dny je ticho. Můj dopis leží v jejich křemíkovém břiše a pomalu se rozkládá.
To je ten nový, dokonalý obchod. Starý podvodník vám musel prodat alespoň špatné boty, aby z vás vytáhl korunu. Moderní korporát nepotřebuje vyrábět nic. On vám prodá odepření služby. Vy zaplatíte, on vás pošle k čertu a vy tu pak sedíte jako živý člověk, kterému stroje účtují pokutu za to, že není stroj
Nezbývá než se poklonit, vzdát úctu a poděkovat panu Vaculíkovi za jeho nesmrtelnou literární školu. A zároveň musím poděkovat i té generativní potvoře zvané AI, která mi s tímto textem pomohla. I když se musím sebekriticky přiznat, že se u toho trochu stydím. Přemýšlím totiž, co je vlastně větší ostuda a absurdita: jestli americká korporace, která bere peníze za nic, nebo já – živý člověk, který musel použít umělou inteligenci, aby dokázal napsat, jak svět přestává být lidský a ekonomie smysluplná.
