Článek
S oblibou o sobě tvrdíme, že jsme jen ubohá „montovna Evropy“ a levná pracovní síla. Je to takový náš hřejivý národní mindrák, který nás zbavuje odpovědnosti. Zkuste tu zkazku vykládat v Rožnově pod Radhoštěm nebo v brněnských technologických parcích. Spíš po vás z nudy hodí křemíkovou desku.
V Rožnově chrlí americké onsemi čipy z karbidu křemíku – bez nich nepojede elektromobilita ani datacentra pro umělou inteligenci. Přidejte k tomu brněnský vývoj elektronových mikroskopů. Zapomeňte na zkumavky ve školní laboratoři – bavíme se o přístrojích, které dnes na globálním trhu kontrolují kvalitu zhruba 90 % všech vyrobených mikročipů.
Ano, už slyším ty námitky: „Ale my přece nelisujeme ty úplně nejmenší dvou-nanometrové procesory!“ Nejsme Amerika ani Tchaj-wan. Ale kde je v tomto technologickém závodě Polsko? Kde je Rakousko nebo Maďarsko? Na rozdíl od našich sousedů my hrajeme první ligu ve výkonové elektronice a mikroskopii.
Máme teď na stole rozšíření rožnovské výroby. A co dělá politická reprezentace? Přešlapuje. Investice za 44 miliard Kč není charita. Globální kapitál nemá emoce, jde tvrdě za špičkovým know-how. Je načase ten národní mindrák definitivně zahodit a začít si konečně s klidem účtovat prémiovou přirážku za to, že hrajeme první světovou ligu.
Otázka tedy zní: Nevidíme ten posun proto, že jsme slepí, nebo nám to věčné kňourání prostě vyhovuje víc než úspěch?
