Článek
Ve vánočním speciálu seriálu Zlaté české hlavičky, jehož posláním je připomínat a šířit známé i méně známé myšlenky kreativních Čechů, jsem si tentokrát povídal s profesorem Kamilem Wichterlem, který při této příležitosti zavzpomínal i na svého slavného otce.
Zlaté české hlavičky (1. díl): Richard Valtr
Zlaté české hlavičky (2. díl): Eva Le Peutrec
Zlaté české hlavičky (3. díl): Karel Čapek
Zlaté české hlavičky (4. díl): Tomáš Baťa
Zlaté české hlavičky (5. díl): Otto a Kamil Wichterle
Otto Wichterle (27. října 1913 – 18. srpna 1998) byl světově uznávaný český chemik, který vynalezl moderní měkké kontaktní čočky. Tento převratný objev, který významně zlepšil život milionům lidí trpících očními vadami, navázal na první myšlenky o korekci zraku, jež již v roce 1508 představil Leonardo da Vinci.
Otto byl zakladatelem české makromolekulární chemie, což významně ovlivnilo moderní chemický průmysl. K tomuto oboru se dostal za války ve výzkumném ústavu Baťových závodů, kde navrhnul syntetickou polyamidovou přízi, později známou jako silon a podílel se i na vývoji její průmyslové výroby.
Otto byl znám svou neuvěřitelnou pracovní morálkou a neustálým spěchem – často po chodbách ústavu běhal, aby ušetřil čas. Když byl starší, kolegové mu pořídili koloběžku, aby mohl mezi laboratoří a pracovnou přejíždět ještě rychleji.
Kamil Wichterle, inspirovaný svým otcem, pokračoval ve vědecké práci, kterou mu za normalizace umožnil Ústav chemických procesů ČSAV v Praze a později se mohl stát profesorem chemického inženýrství. Působil pak na Fakultě materiálově-technologické VŠB-TU Ostrava, kde vybudoval obor chemické a environmentální inženýrství, a významně přispěl k rozvoji tohoto oboru, který se stal důležitým zdrojem vzdělávání pro budoucí generace chemiků. Sepsal i několik originálních skript, a monografii, vydanou knižně i v USA. Je i autorem řádky patentů a má stejné přesvědčení jako jeho otec - věda má sloužit společnosti. Před pár dny získala učebnice Přenosové děje, u které je spoluautorem, nejvyšší ocenění ve své kategorii na Festivalu knihy v Brně.
Mezi koníčky Kamila patřilo sběratelství (kamenů, známek a map), řešení rovnic, turistika, jízda na kole a především běh, ve kterém dosáhl ligových úspěchů. Dnes mozek procvičuje luštěním sudoku a programováním ve Visual Basicu.
V následujícím rozhovoru s panem profesorem se dozvíte, jak důležitá byla v jeho kariéře nejen vědecká práce, ale i kreativita a schopnost aplikovat různé znalosti v nových souvislostech. Zdroje inspirace a kreativity pramení nejen například z kombinace širokého spektra znalostí, hravosti, kombinování a experimentování, překonávání neúspěchů, ale také z podporujícího prostředí a správné „party“.
Kreativní proces se často opírá o schopnost propojit různé informace, zkoumat nové hypotézy a neúnavně se vracet k problémům, dokud se nenajde řešení. Vyplatí se také obezřetná práce s modely i zpochybňování toho, co většina lidí považuje za neměnná pravidla a zákony.
Inspiraci lze čerpat i z rodinné atmosféry a prostředí, které podporuje zvědavost a touhu zdokonalovat se, a v neposlední řadě i z nového pohledu na zdánlivě běžné věci a jevy, které nás vedou k objevování neprobádaných možností, čímž nás mohou dovést k novým a originálním nápadům.
V loňském roce bylo k patentové ochraně přihlášeno jen 465 vynálezů. To je nejnižší počet od roku 1995. Co se děje?
Patentování dnes často sklouzává ke statistice – získávání bodů na univerzitách – i tam, kde chybí naděje na komerční realizaci. Reálně má patent smysl jen tehdy, pokud je šance na brzkou průmyslovou aplikaci a licenční poplatky překročí náklady na patentování. Jinak je to zbytečná investice. Některé firmy dokonce patentování zakazují, protože nechce konkurenci poskytnout ani drobnou informaci. Náklady na patentové spory jsou obrovské.
Vaše rodina však zažila opačný případ – patent na měkké kontaktní čočky měl celosvětový úspěch. Jaké faktory k tomu přispěly?
Úspěch začíná u dobrého nápadu, ale rozhoduje celá řada mezikroků. V případě měkkých čoček sehrál klíčovou roli americký partner. Udělal čočkám reklamu, prosadil je u Úřadu pro kontrolu léčiv, a poté zajistil výrobu i distribuci.
Může být v dnešní době patent úspěšný i bez rozsáhlého zázemí?
Dnes už je téměř nemožné, aby jediný člověk zvládl realizovat nápad od začátku do konce, jako tomu bylo dříve. Otec patřil k posledním vynálezcům, kteří to dokázali – byl špičkovým laboratorním technikem, vynikajícím sklářem i vyučeným zámečníkem. Dnes potřebujete marketing, výrobu a obchodní zázemí, jinak patent zapadne, i kdyby byl sebelépe vymyšlený.
Máme tedy dnes ještě vůbec prostor pro nové a originální vynálezy?
Prostor stále je, ale cesta je složitější. Výzkum musí těsně spolupracovat s průmyslem, který rozhoduje, co se realizuje. Nápadů může být stovky, ale dotáhnout jediný vyžaduje obrovské úsilí. Například náš originální postup na získávání zinku z ocelárenského odpadu skončil na nezájmu asijského managementu huti Liberty. A to v době, kdy podnik generoval miliardové zisky.
S dovolením se vrátím ještě k vašemu otci, který byl nejen vynikající vědec, ale i člověk s obrovskou kreativitou a manuální zručností. Začněme tím nejznámějším příběhem – jak velkou roli hrála stavebnice Merkur při výrobě kontaktních čoček?
Stavebnici Merkur nám otec koupil už v roce 1946 k Vánocům. Když ji přinesl domů, zamknul se s ní a celý den si s ní hrál, než nám ji ukázal. Pod stromečkem pak předvedl její potenciál tím, že z ní postavil funkční kyvadlové hodiny se dvěma nezávisle se točícími ručičkami. Jako závaží využil maminčinu paličku na maso.
Když pak otec přemýšlel, jak vyrobit otáčivý odlévací strojek na čočky, vzpomněl si právě na Merkur. Z prvního modelu postupně přešel k výkonnějším verzím, které vyráběly až 12 čoček najednou. Dokonce zapojil maminku do provozu malé manufaktury, protože měl za to, že to akademickému ústavu nepřísluší.
A k tomu ještě vyfoukal vlastní skleněná čerpadélka na dávkování miligramových tří složek směsi. A neméně důležité bylo získání pokusného aplikačního pracoviště na oční klinice.
Váš otec tedy měl od počátku záměr vyrobit kontaktní čočky?
Kdepak, to rozhodně nebylo hned na začátku. Byl to vlastně postupný proces. Původní myšlenka nebyla vyrobit čočky, ale polymer – materiál složený z dlouhých řetězců opakujících se jednotek. Ten materiál měl být vhodný pro lékařské použití, tedy kompatibilní s lidským tělem, propustný pro vodu a kyslík, a zároveň nedráždivý. Otec navrhl, jak by mohl takový materiál vypadat, a dal to k vyzkoušení Drahoslavu Límovi, který měl s polymerovými materiály bohaté zkušenosti.
Po nějakém čase se jim to začalo dařit a jednou se Límovi podařilo udělat polymer transparentní. A teprve pak otec dostal nápad, že by z tohoto materiálu mohla vyrobit čočka. Ale dlouho se dělaly pracně jen jednotlivé kusy. Až po tom, co si otec vymyslel odstředivou technologii, která byla klíčová, se rozhodl postavit na to jednoduchou aparaturu doma.
Vzpomínám si, jak na Štědrý den roku 1961, po mnoha pokusech, uvařil první čočku a hned druhý den běžel do Ústavu makromolekulární chemie sepsat patent. Tenkrát už měl zkušenosti s vyplňováním patentových přihlášek, které se naučil u Bati.
To je úžasná kombinace kreativity a schopnosti překonávat běžná omezení.
Ano, otec byl mistrem v překonávání takzvané funkční fixovanosti. Dokázal dát běžným věcem, nejen paličce na maso, zcela nové využití – třeba z dynama z jízdního kola udělal přesný motorek na pohon odlévacího strojku. Stačilo dynamo připojit na zvonkový transformátor, a díky frekvenci střídavého proudu běželo přesně podle potřeby.
Jaké další vlastnosti měl váš otec z pohledu nápadů a práce?
Otec měl neuvěřitelně originální nápady, které se na první pohled zdály ztřeštěné. Nebyl k nim však sentimentální – pokud viděl, že něco nefunguje nebo nemá potenciál, dokázal to rychle opustit. Neustále se díval dopředu a rád si hrál, což spojoval s učením. Manuální zručnost mu pomáhala realizovat vlastní myšlenky, takže často na všechno chtěl vidět „do hloubky“ sám.
K tomu všemu měl výborné vzdělání, znal několik jazyků a především disponoval čímsi, co bychom mohli nazvat „čuchem“ – tedy schopností odhadnout, který nápad má smysl rozpracovat a který nechat být.
To vypadá jako klíčová dovednost, ale i velmi náročný proces…
Přesně tak. Rozhodování, který nápad uskutečnit a který opustit, není jednoduché. Pokud se několikrát rozhodnete špatně, můžete ztratit motivaci pokračovat. Bohužel to často vede k tomu, že lidé přestanou riskovat a spokojí se s průměrem.
Tohle vidím i u našich studentů. Někdo začne s jedním tématem a zůstane u něj až do důchodu. Dosáhne v něm sice hlubokých znalostí, ale provokativním myšlenkám a novým podnětům se brání. Jistota je pro něj důležitější než nové výzvy. Inu, jistota je jistota.
Tím již přecházíme od vašeho otce přímo k vám. Jak jste mu s vynálezem kontaktních čoček pomohl?
Ukázalo se, že výroba čoček nešla úplně podle původních výpočtů. Měl jsem štěstí, že asi rok před tím o tom vlivu zakřivení hladiny, jsem slyšel něco na vysoké škole ve fyzikální chemii. Jinde jsme ve škole měli příklad, kdy ve vlaku je nádoba s vodou a voda by v zatáčce měla přetéct odstředivou silou podle toho, jak rychle vagon jede. Já jsem tehdy čistě z rozpustilosti zkusil počítat, že když ta voda bude přetékat a bude tam to zakřivení, tak té vody tam zůstane víc než jen podle rovnice té odstředivé síly.
S tím jsem si trochu hrál a brzy na to přišly ty čočky a automaticky se mně vybavil tento „fór“, o kterém jsem měl představu, že nemá žádnou praktickou cenu. Ale napadlo mne, že by samovolné zakřivení hladiny povrchovým napětím v úzké formičce mohlo tvar čočky deformovat. Tento jev ale popisuje nelineární diferenciální rovnice druhého řádu, jejíž řešení se neprobíralo ani na vysoké škole.
Omluvte moji zvídavost – jak se vám tuto rovnici podařilo vyřešit?
Měl jsem štěstí, že jsem rychle našel přibližné řešení té „škaredé“ rovnice, které skutečnost docela dobře vystihlo.
Tehdy mi otec dal největší pochvalu, jakou jsem kdy dostal. Zněla takto: „To bych nevěřil, že se dá něco užitečného udělat s nohama na stole!“ To byl pro mě velký moment, který mě motivoval pokračovat v hledání lepšího řešení.
Trápil jsem se s vylepšením řešení několik let, až jsem dostal přístup k jednomu z prvních počítačů v republice a zkusil jsem si výpočet naprogramovat. Vzal jsem otce do Chemoprojektu, abych mu ukázal, že to funguje. Bylo 23 hodin a počítač Elliot s 16 kB RAM, zabírající celé patro, se měl na noc vypnout.
Otec jednomu technikovi tehdy strčil stovku, aby nám to nechal zapnuté, a my jsme tam do rána počítali tvary kontaktní čočky. Fantastické kolo děrované pásky jsme potom pomalu nechali probíhat dálnopisem, který rychlostí 10 znaků za vteřinu vyťukával tabulky; ty jsme pak prodali jako součást licence americkému výrobci čoček. Dnes stejné tabulky počítám na notebooku 3 minuty i s parádními grafickými výstupy.
Skvělý příběh! Zaujalo mě, že jste zmínil hravost, která se v souvislosti s kreativitou často uvádí. Jak byste tuto vlastnost blíže charakterizoval?
Hravost je trénink mozku. Když dostanete novou informaci, okamžitě přemýšlíte, k čemu by se to dalo využít. Neberete to jen jako jednorázovou záležitost, ale hledáte, jak to může sloužit jiným účelům.
Hravosti přispívá i improvizace. Když máte omezené možnosti, jak jsme to měli v době, kdy jsme začínali, musíte vymýšlet nové způsoby, jak něco udělat.
Hravost také znamená, že většinu věcí neděláte pro slávu nebo zisk, ale pro radost z objevování a tvoření.
V celém příběhu kontaktních čoček hrály svoji roli i počítače. Vašeho otce prý nadchly. Jaký máte názor na počítače a programování?
Ano, to je pravda. Otec si později koupil programovatelné kalkulačky TEXAS Instruments. Já jsem si přivezl Sinclair ZX Spectrum z Anglie, což byl můj první počítač a zvládnul na něm i složitější výpočty. Otec si ho přivezl také, a sám na něm programoval.
Teprve pak pro laboratoř „vyloudil“ od Američanů propašování embargovaného stolního počítače Hewlett Packard.
Programování člověka učí systematičnosti. Když pracujete s počítačem, jednáte s ním jako s pracovitým „blbcem“, který však neudělá nic, pokud není úkol správně zadán. Počítač není laskavý přítel, ale práce s ním vás učí být precizní a systematický. I když dělám jednoduché věci, jako programování ve Visual Basicu, stále mě to nutí myslet strukturovaně. V práci máme složité komerční softwary, které dokážou nahradit práci chemického inženýra, ale i s nimi musíte umět správně pracovat.
S počítači a vědou je spojena známá metoda pokus-omyl. Jak vy vnímáte experimentování?
Teorie a vzorce, které vycházejí z nich, mají své limity. Jakmile překročíte určitou hranici, zjistíte, že nejsou úplně dokonalé. Přírodní a technická věda se pohybuje na hranici těchto modelů, zkoumá, co je za nesrovnalostmi, a upravuje je.
Experimenty, které přinášejí nové výsledky, často překračují hranice známého, čímž vytvářejí prostor pro inovace. Tento prostor mezi známým a neznámým je klíčový pro nové objevy, protože tam se testují hypotézy, které ještě nebyly plně prozkoumány.
Na druhou stranu, metoda pokus-omyl není ideální, protože experimenty jsou velmi nákladné. Nejlevnější metodou je to spočítat, ale někdy je třeba experimentovat, protože třebaže máme rovnice, chybí nám data.
Kreativní myšlení tedy z určitého pohledu není jen o myšlení mimo krabici, jak se často říká, ale i o myšlení na hranici krabice. Co je ještě důležité pro originální nápady?
Originální nápady vyplývají zásadně z dobrých kombinačních schopností. Kombinovat nemůžete, když jste jednostranně zaměření. Například autista matematik může počítat neobyčejně efektivně a také něco vymyslí, ale nedokáže kombinovat různé znalosti. A tím říkám, že znalosti. To je totiž hrozně důležité.
On je totiž rozdíl mezi znalostí a informací. Člověk mnohdy získává jen informace, máte jich taky nepřeberně na internetu, ale nemáte tam znalosti. Znalost je schopnost informace ocenit a použít. Teprve, když máte více znalostí, tak je můžete zkombinovat.
Líbí se mně tento postřeh o rozdílu mezi informací a znalostí. A co je kromě znalostí ještě potřeba k rozvinutí kombinačních schopností?
Je to fantazie. Musíte být schopni vykročit ze stereotypu známých věcí. Samozřejmě, známé věci jsou cenné, ale jejich kombinace do nových, neočekávaných tvarů je tím, co vede k originálním nápadům. Ještě bude dlouho trvat, než umělá inteligence začne myslet méně konvenčně.
Mezi vaše záliby patří řešení rovnic. Šla by sestavit nějaká zjednodušená matematická rovnice originálního nápadu?
Matematická rovnice originálního nápadu by mohla znít takto: Nic není zbytečné. Všechno, co se člověk naučí, se nakonec zúročí. Samozřejmě, že si mozek může občas zaneřádit „blbostmi“, ale jen pokud v něm stále zůstane dost místa pro důležitější věci. Musíte být schopni vidět do procesu, abyste pochopil, co nového by se dalo vymyslet nebo přidat.
Hravost je, jak jsem již zmínil, klíčová. A je důležité mít kolem sebe správnou „partu“, která je trochu soutěživá. Kreativita také velmi závisí na prostředí – jestli to prostředí kreativitu podporuje a jestli ji ocení.
Pro originální nápady je tedy důležité nastavení mysli, hravost a kreativita. Tomáš Baťa říkal, že to nejcennější na firmě je tvořivý duch. Bez něj je firma jen byrokracie. To by šlo patrně vztáhnout i na jednotlivce?
Určitě. Lidé, kteří jsou kreativní, potřebují kolem sebe také ty, kteří jsou systematičtí. Nemusí to být úředníci, ale lidé, kteří mají schopnost „uklízet“ věci a umí se zastavit, uspořádat procesy a dát je do správného rámce. Třeba Newtonova genialita tkví v tom, že různé neuspořádané starší fyzikální studie sladil do systému pojmů a pouček, který je dodnes užitečný. Trocha byrokracie je užitečná – bez ní to nejde, protože pomáhá věci udržet v chodu a dává jim strukturu. Ale je důležité, aby to nebrzdilo kreativitu. Musíte mít rovnováhu mezi těmito oběma složkami.
Ještě bych se rád zastavil u té „party“. Jak si podle vás sestavit správný tým, pokud to například nelze z rodinných příslušníků?
Není dobré, když tým sestává výhradně z členů stejné expertízy a stylu práce. Stačí, když se to jen částečně překrývá – pak dojde k lepší kombinaci a násobení nápadů. Ale je to také o štěstí – poznáte, když souzníte s lidmi i třeba v tom, že se konstruktivně pohádáte.
V dobrém týmu se nápady mnohem snáz vybrušují. A každý musí vědět, že to nebude vždy snadné a bude muset také něco obětovat. Když je tým motivovaný a sdílí společnou vizi, může to být jedna z nejlepších věcí, které vás mohou v životě potkat.
Nyní bych se rád přesunul více k chemii, což je váš obor. Častý názor je, že vše už existuje a nelze zjistit nic nového. Chemie však ukazuje, že to tak zcela neplatí. Jaké otázky si klást například při vymýšlení nových sloučenin?
Mým oborem není vymýšlení nových sloučenin. Dnes již máme popsaných přes 40 milionů sloučenin a denně jich přibývají tisíce, a nepřinesou žádnou slávu, pokud se pro ně nenajde nějaké zajímavé použití. Přitom třeba testování jedné látky jako léčiva vyžaduje další výzkum za několik milionů dolarů a jen výjimečně je to úspěšné.
V jedné ze svých prezentací přirovnáváte chemii nikoliv ke stavebnici Merkur, ale k Legu. Má toto přirovnání i nějaké slabiny?
To bylo pro nejmenší děti a úplné laiky. Opravdu máme k dispozici jen asi sto dílků stavebnice – chemických prvků, ale z nich je postavený celý vesmír. Tím ale podobnost končí, protože některé prvky se spolu nespojí, jiné zase tvoří složité struktury, které jsou velmi obtížně rozebíratelné.
Když se řekne „chemie“, většina lidí si vybaví periodickou tabulku prvků. Co je na ní kreativního a jaký na ni máte názor?
Periodická tabulka je pro chemii základem, protože poskytuje systém přijatý na celém světě. Vypadá to trochu jako zasedací pořádek v kině, a některé řady a sloupce mají podobné nebo systematicky se měnící vlastnosti. Tu kreativitu už vyčerpal Mendělejev, když předpověděl pár neznámých prvků.
Některé podobnosti se polohou v tabulce dají vysvětlit, například že uhlík a křemík tvoří s kyslíkem oxid uhličitý a oxid křemičitý, ale jeden je plyn a druhý je krystal. Vedle fosfor tvoří oxid fosforečný, případně fosforitý, zatímco u dusíku se potkáváme s oxidem dusným, dusnatým a dusičitým. K tabulce máme i modernější teorie s elektrony nebo s elektronovými orbitaly, ale ty jsou spíše schopny slušně vysvětlit to, co je známé, ale nepředpovědí nic nového.
Takže bohužel se chemik stejně musí většinu toho o vlastnostech a chování chemických látek naučit a případně si to experimentálně zjistit. Naštěstí, zatímco pro luštění křížovky a k maturitě potřebujeme znát všechny prvky, v praxi chemik nepracuje s více než třiceti. Při řešení konkrétního úkolu spíše ani ne s deseti. Takže se stavebnicí docela primitivní.
Ale není to tak jednoduché. Třeba voda je H2O a je stejná všude na světě. Ale sníh nebo led jsou pokaždé jiné a závisí to na tom, co se s nimi dělo – jak vznikaly, jakým teplotám, mechanickým namáháním případně i zářením byly vystaveny; to zná každý lyžař. Proto v chemii má důležité místo materiálové inženýrství, zabývající se přípravou pevných látek a jejich vlastnostmi. A vývoj zde přináší třeba vylepšené polymery, kovy, keramiku, katalyzátory, materiály pro elektroniku anebo třeba potraviny (u nichž o důležitosti správných postupů přípravy ví každý). Je tam spousta prostoru pro kreativitu, místo pro experimentování i pro přemýšlení a vývoj nových teorií. Třeba dodnes není jednoznačně vysvětleno, ani co se děje v ledu pod bruslí.
To je opravdu zajímavé. I nad vodou lze tedy přemýšlet nikoliv jako nad „běžnou“ látkou, ale jako nad něčím složitým a fascinujícím, co nás stále může překvapit. Voda má mnoho společného jak s kreativitou (podle jednoho konceptu je kreativní myšlení označované za tzv. water thinking) tak s chemií…
Můj obor vlastně není chemie, ale chemické inženýrství. Pro zdárný provoz chemických reakcí zajišťujeme i další podmínky: dávkování látek všech skupenství, teplotu tlak a podobně. Průmysl po nás žádá, aby to vše běželo co možno rychle, dobře, bezpečně a levně. V dobách mého otce se to bralo jednodušeji: takže on, když navrhoval průmyslovou výrobu toho, čemu dnes říkáme silon, tak prostě převedl svou elegantní laboratorní syntézu do většího měřítka. To se postupně muselo předělat, protože v laboratoři chemik v prvním kole má jednoduchý cíl a nestará se ani o potřebnou energii ani o suroviny a pomocné látky ani o odpady.
V moderní výrobě bývá vedle chemických reaktorů mnoho zařízení pro přípravu surovin, čerpání, ohřevy, chlazení, směšování, dělení směsí, čištění, skladování produktů a recyklace, kde převažují fyzikálně-chemické a fyzikální postupy.
Vidím, že chemie, přestože patří ve školách k neoblíbeným předmětům, dokáže nabídnout mnoho inspirujícího. Je snad nějaký problém ve školství?
Když se děti začínají učit biologii, vědí obvykle jak vypadá kočka, žížala, pampeliška, smrk, a třeba i slon, kterého doma nemají. O chemických látkách toho moc neznají a chemie je fuj. K základnímu vzdělání v chemii by mělo patřit nejprve povšechné seznámení s chováním látek a k tomu by snad stačil některý prostší model atomu. Avšak škola hned zkraje začne dusit žáčky zbytečně složitou a bez pokročilé matematiky špatně srozumitelnou teorií atomů a její aplikaci na molekuly. Fyzika se takové cestě vyhnula: nezačíná s korektnější teorií relativity, ale s jednoduchou mechanikou. Není na škodu, když se ke složitějším teoriím a jejich aplikaci dostanou zvídaví studenti později.
S kreativitou ve školách rovněž souvisí kritické myšlení. Existuje něco, na co jste během svého studia a pracovní kariéry změnil názor? Ukázalo se například, že některé principy či zákony neplatí?
Když nás začínali učit chemii a fyziku, vypadalo to jako sbírka dokonalých teorií, pouček a vzorečků. Proto i já jsem do určité doby podléhal redukcionistickému omylu, že s několika vzorci fyziky a chemie už je jen otázkou matematické práce, abych dokázal popsat jakýkoliv děje – od vesmíru až po stav mysli. Teprve na vysoké škole jsem začal chápat, že ty vzorce jsou jen přibližné modely reality, vyhovující v běžných, jednoduchých situacích. Projeví-li se významněji něco, co jsme tam zanedbávali, otrocká aplikace školských pouček nás může dovést k nesmyslům.
Ale i vhodné výpočetní vztahy mohou někdy mít nekonečně mnoho řešení, což objasňuje, proč některé reálné děje jsou chaotické. Jinak by nefungoval ani vývoj ke složitějšímu podle Darwina.
Když se ještě vrátím k chemickému inženýrství, jakými jevy jste se zabýval, které by mohly oslovit i školáky či neodbornou veřejnost?
Vědecky zaměřený chemický inženýr získává podrobné znalosti laboratorním výzkumem tak, že napodobuje podmínky průmyslových zařízení v menších rozměrech, v nichž si může snáze dovolit zkoušet a proměřovat různé situace. Pokud jde o zařízení, kde se pracuje s kapalinami a plyny, pracuje se v laboratoři zpravidla zprvu třeba se vzduchem a vodou, případně jinými přátelskými kapalinami. Ze získaných dat pak můžeme přepočítat, jak to je někde, kde stěží můžeme měřit. Například nedávno jsme tak vyjasnili, co se odehrává s plynným argonem v roztaveném železe, což je důležitý proces v ocelárnách. Vlastně to byl primární důvod našeho zájmu o bubliny.
Mýdlové bubliny? (usmívám se)
Ne, bubliny stoupající v kapalinách :-) Těch důležitých průmyslových postupů, kdy je kapalina probublávána plynem, je řada. Jsou o tom stovky prací, ale pořád zůstává spousta dalších otázek. My jsme si vymysleli aparaturu, která nám dovoluje podrobně monitorovat po delší dobu chování bublin ve vodě a v dalších průzračných kapalinách. Jenom nejmenší bubliny a kapky jsou kulovité, obvyklé větší vypadají jako bochánky, stoupají vlnkovitě a houpou se. V žádném případě nemají bubliny ale ani kapky tvar slzy, jak se někdy kreslí. Velké se pak snadno rozpadají. O bublinách jsme s doktorandy získali širokou škálu nových praktických i teoretických výsledků, přijatých významnými světovými časopisy.
Takových výletů k zdánlivě jednoduchým několikaletým výzkumům jsem za svou kariéru zažil několik. Vždy byly postaveny na zvědavosti dovědět se podrobněji něco, s čím jsme se setkali při řešení průmyslových problémů.
Tak už konečně vím, jak mám kreslit kapku… Nejen vy jste fascinující vědě zasvětil váš život, ale i váš bratr je vědcem fyzikální chemie. Další členové širší rodiny jsou úspěšní v podnikání nebo v rozmanitých objevech. Například Hynek Wichterle pracuje na tom, aby nemocným pacientům s amyotrofickou laterální sklerózou prodloužil život. Čemu tyto úspěchy přisuzujete? Jsou to jen geny?
Když například můj synovec Martin začal úspěšně podnikat, posteskl jsem si otci, že já jsem nezdědil žádné podnikatelské geny. Otec mi na to odpověděl: „Já také ne, naučil jsem se to u Baťů“. Asi v tom hraje větší roli atmosféra v rodině. Děti si často berou za samozřejmost touhu zdokonalovat se, jít dál a objevovat nové věci.
Zmiňujete děti, které jsou také inspirací pro originální nápady. Dostáváme se tak k poslední oblíbené otázce. Je něco, co byste rád vzkázal mladé generaci?
Mladí lidé se dnes často nechtějí učit věci, které je nebaví. Domnívám se, že to není správné. Pochopitelně jsem i já nenáviděl některé školní předměty, protože jsem nevěděl, proč je studuji. Ale byl jsem dost zarputilý, že jsem se jim věnoval, a ono se mi to nakonec vrátilo jako užitečné. To, co mám v hlavě, mám lépe dostupné než informace na internetu.
Důležité je umět přemýšlet, umět nalézat odpovědi na otázky, které se člověku při poznávání neustále naskýtají. Měli bychom se zajímat o to, jak věci fungují. Když pracujeme se strojem, měli bychom rozumět jeho principu, abychom mohli identifikovat případný problém. A to platí i pro vědu. Věda je založena na schopnosti vidět dovnitř věcí, kam ještě nikdo jiný nekoukal, a zkoušet tomu porozumět. Pak je i větší šance, že přijdeme s nějakým novým a originálním nápadem.
Děkuji vám za rozhovor. Jdu se znovu začíst do vaší knihy a věřím, že také ještě přijdu s nějakým novým a originálním nápadem (usmívám se, ale tentokrát moje slova myslím vážně).
Anketa
Pokud nechcete, aby vám utekl budoucí díl seriálu „Zlaté české hlavičky“, klikněte na tlačítko Sledovat u autora tohoto článku.
