Hlavní obsah
Lidé a společnost

Začíná škola, co nadčasového (nejen) o ní řekl Karel Čapek

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Pixabay.com

Prázdniny končí a děti se vrací do škol. Vhodný čas si připomenout inspirující myšlenky Karla Čapka, jehož díla jsou v osnovách již základních škol. Čapek má však rozhodně co nabídnout nejen žákům a studentům, ale především pracujícím.

Článek

Jedním z nejvýznamnějších a nejkreativnějších Čechů byl bezesporu Karel Čapek. Na jeho tvorbu se proto podíváme v dalším dílu seriálu Zlaté české hlavičky, který šíří a připomíná známé i méně známé myšlenky kreativních Čechů.

Foto: Akademie peněz

Karel Čapek začal svou literární kariéru jako mladý student filozofie, ale brzy se plně oddal psaní, které ho zcela pohltilo. V říjnu 1909 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Během studia strávil několik měsíců na zahraničních stážích, nejprve v Berlíně a později v Paříži. Doktorem filozofie byl jmenován v listopadu 1915.

Jeho první literární pokusy byly ovlivněny modernismem a experimentálními směry té doby, ale Karel se rychle prosadil jako originální myslitel a autor s jedinečným stylem. Byl znám svou důkladností a pečlivostí, jeho práce svědčila o dokonalém zvládnutí spisovatelského řemesla. Byl také průkopníkem myšlenek, které často předběhly svou dobu. Zanechal nesmazatelný odkaz, který dokládá, že kreativita spočívá v hledání nových cest a zkoumání dosud neprobádaných oblastí lidského myšlení. Jeho díla dodnes inspirují tvůrce napříč různými obory.

Karel byl mistrem slova a dokázal v krátkých textech či novinářských článcích rozvinout téma do nečekaných hloubek a detailů. Jeho tvorba je známá svou všestranností – od science fiction a filozofických románů až po novinářské eseje a divadelní hry. Byl jedním z těch českých spisovatelů, bez nichž by nebylo českého filmového umění. Ve své tvorbě se zabýval i konfliktem mezi tradicí a inovací. Musel překonávat řadu překážek, včetně dobových a uměleckých norem, aby našel svou vlastní tvůrčí cestu.

Mezi jeho nejznámější díla patří „R.U.R.“, „Válka s Mloky“ či „Bílá nemoc“. Celkem bylo vydáno téměř šedesát knih, které ukazují, že kreativita není omezena jen na jeden žánr nebo formu, ale může pronikat všemi aspekty lidského vyjadřování. Jeho tvorba, někdy kritizovaná pro svou pestrost (i utopické romány či dětská literatura), je také jednou z jeho největších předností – každý si může najít to své.

Karel byl mužem mnoha profesí (spisovatel, novinář, filozof, kreslíř, fotograf, dramatik, básník, kritik, překladatel, výtvarník, dramaturg…), který se proslavil svými nápady a inovativními myšlenkami. Některé z nich jsou nadčasové a stále aktuální, jiné reagovaly na problémy své doby, avšak dnes nabývají na novém významu (například varování před zneužitím technologií). Karel ukázal, že kreativita je dynamický proces, který překonává hranice žánrů a forem. Jeho práce nadále inspiruje nové generace tvůrců a myslitelů k tomu, aby hledali nové cesty a nevzdávali se svého hledání ani tváří v tvář překážkám.

Do historie českého národa se zapsal nejen literárními díly, ale také lidským rozměrem. Mezi jeho záliby patřilo zahradničení, cestování, fotografování, hudba či různé formy sběratelství.

Karlovo jméno žije dál, ať už v názvech ulic či literárních cen, a stále zůstává v povědomí českého národa jako významná osobnost. I proto je lákavé zkusit zjistit, jak by mohl vypadat rozhovor, který by si kladl za cíl být nadčasovou inspirací, a to nejen pro žáky a studenty ve školách:

Zanedlouho půjdou žáci a studenti zpět do škol. Vy už máte studium za sebou. Jaký je Váš názor na školu?

Hrst elementárních znalostí a rozumná životní etika, podávaná slovem i příkladem, to je vše, čeho lze žádat na škole. A přidá-li se k tomu ještě zdraví a radost, zaplať pánbůh: je toho dost pro největší pýchu vychovatelů. Vzdělání je však to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole.

Co jste ve škole studoval? Ve Vaší tvorbě se zabýváte mnoha tématy. Nelze si ovšem nepovšimnout, že v centru Vaší pozornosti je člověk i samotné lidstvo.

Studoval jsem filozofii. Moje dizertační práce byla orientována na estetické téma a seminární práce byla o pragmatismu. Později jsem také napsal knihu Filozofie praktického života.

Foto: Praha

Po ukončení školy je většina lidí z pochopitelných důvodů motivována finanční odměnou než samotnou prací. Někteří však pracují na tom, co milují, protože to samo o sobě je pro ně motivací. Současně však stále řeší dilema mezi penězi a uměleckou tvorbou. Jak tomu bylo ve Vašem případě?

Psaní jsem miloval již v mládí. Věnoval jsem se aktuálním společenským tématům a nebál jsem se skrze články, z nichž některé nebyly podepsané, nastavit zrcadlo realitě a lidem schovaným pod přetvářkou. Současně jsem si ale uvědomoval, že psaním se dá v budoucnu jen těžko uživit. I proto jsem se rozhodl pro vysokoškolská studia a pokusil se o dráhu pedagoga. Nikdo mě však nechtěl zaměstnat. Jediná cesta, která mi zůstala, bylo psaní.

Nakousli jsme téma citlivé - peníze. Jak Vy o nich přemýšlíte? Co byste udělal řekněme s hromadou peněz, kterou byste vyhrál?

Kdybych měl strašně mnoho peněz, zešedivěl bych samým uvažováním, co se za ně může pořídit. Cizí pojišťovna si postaví v Praze monument z mramoru s cimbuřími; kdyby místo toho postavila dvacet dětských hřišť, vydělala by na tom, protože by její pojištěnci byli jednou zdravější. Kdybych byl architektem, rozehnal bych se pravítkem na každého, kdo by ode mne chtěl mramorový portikus (otevřená sloupová hala). Kdybych byl prezidentem Živnobanky, zajímal by mne více stav lůžek ve Všeobecné nemocnici než návrh na tantiémy správní radě.

Peníze mají krom jiného kursu také ještě valutu mravní. Sto korun představuje dejme tomu pečeného bažanta, ale sto miliónů korun nepředstavuje milión pečených bažantů, nýbrž novou nemocnici a řadu jiných věcí; zdá se, že po té stránce je obrazivost našeho kapitálu neobyčejně vyprahlá. Přál bych všem správním radám a jiným finančním kůrům, aby byli zachváceni překypující imaginací, co se může pořídit za mnoho peněz. Přál bych jim, aby byli trochu dětinštější ve svém poměru k penězům: aby za nimi viděli neobyčejné a zázračné věci, které lze vyčarovat ze strašně mnoha peněz.

Pojďme od peněz zpátky ke psaní. Proč Vy píšete kromě toho, že psaní milujete a byl jste osudem donucen se jeho prostřednictvím také živit?

Poznávat, toť veliká a neukojitelná vášeň; mám za to, že proto píši, abych poznával. Byl bych snad dosti dobrým odborníkem (jaká ztracená možnost!), kdybych se dovedl omezit na jeden obor; bohužel zajímá mne vůbec vše, co jest: proto to nemohu přivést dále než na spisovatele.

Sledujete prostřednictvím psaní i nějaké další cíle?

Vždy jsem usiloval o angažovanost mojí tvorby. Nemohu si pomoci, ale literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem, písemnictví, které na to nechce reagovat tak silně, jak je dáno slovu a myšlence, taková literatura není můj případ.

Necháte nás trochu více nahlédnout pod pokličku Vašeho psaní? Co Vám při psaní pomáhá či naopak škodí?

Není ideálních pracovních podmínek pro všechny spisovatele: jeden potřebuje klášterní uzavřenosti, jiný pohánějícího biče. Když píši, tak přitom přemýšlím a koušu násadku jak sladké dřevo… Pracuji denně až šest hodin v jednom kuse. A když píši, žiji jen s těmi postavami románu, a svět odstoupí za mne. Na nic jiného nemyslím. Pracuji nejraději venku, kde nejsem tak rozptylován jako v městě. Žádný telefon, návštěvy, vyrušování.

Píši vždy jen jednu věc, a hned „z první vody“ definitivně. Ale strašně v rukopisu škrtám, a stránky pak jsou i pro mne nečitelné. A tvořit v létě! Panebože! Mít čistý vzduch, jehož se nám tady v Praze nedostává! Jo — a když píši, tak si pouštím rádio. Hudbu. Z praktického důvodu. Říkám tomu „zvuková kulisa“. Hudba přehluší každý jiný zvuk. Jinak bych běhal od práce k oknu, podívat se, kde to který pták zpívá. A když píši, tak se často vracím zpátky, až dvacet stránek znovu čtu, vpisuji, přepisuji, škrtám, měním, no — hrůza. Ale pak jsem spokojen, že je to, jak to má být. Svoje věci píši tak, že hledám cesty k nové stylistice, jež by spočívala svými kořeny v mluvené řeči, a proto každý svůj článek čtu si po otištění nahlas.

Foto: Praha

To je zajímavé. Psaní jak známo může být aktem produktivity či kreativity. Aby psaní nebylo jen pouhým zachycením myšlenek na papír, je třeba dosáhnout určitých dovedností. Nezůstávat na povrchu slov, ale jít do jejich hloubky. Vy jste mistrovství slova dokonale prokázal v knize „V zajetí slov“, kde jste podrobil kritice některá často používaná slova. Protože se spolu bavíme především o tvůrčí činnosti, mohl byste nám ukázat, jak zkritizujete slovo „tvůrčí”?

Toto slovo je obyčejně zápalnou obětí kritické chvály. „Tvůrčí“ dílo, „tvůrčí“ osobnost znamená prostě náramně silné uznání. Ale i když uznání je silné, myšlenka je slabá. „Tvůrčí“ znamená velmi mnoho pro boha, ale velmi málo pro člověka. Jediné, co víme o tvoření, je, že „stvořit je z ničeho něco učinit“. Podle všech zpráv a pověstí bůh stvořil svět, ale podle žádné pověsti se tomu neučil; nikde není psáno, že by to zprvu nedovedl, že by se ponenáhlu zdokonaloval a osměloval, počínaje slunci a konče blechami a lidmi, získávaje takto zkušenosti a obratnosti až k hotovému mistrovství; vskutku, jelikož tvořil z ničeho, nebotřeboval takové předchozí práce. Avšak člověk umělec nemá tak hladkou práci, neboť netvoří „z ničeho“; skutečnost, ze které bere svou látku, je tak velikánské „něco“, že umělec cítí se steskem: kdybych žil milión let, nebudu s tím hotov, nedokoukám, nedoslyším a nedocítím se všeho, co tu je. A toto „něco“, tato skutečnost je mu tak vzácná, že je bez sebe radostí, podaří-li se mu dostat jí kousek do svého díla…

Umělec je tak trochu jako plavčík na Kolumbově lodi, který vidí daleký břeh a křičí „země! země!“ Ten plavčík se snad nedomýšlel, že stvořil Ameriku; byl však první, kdo uzřel novou skutečnost. Plavčíkové, Kolumbové, umělci nejsou stvořitelé Amerik, nýbrž objevitelé a obdivovatelé skutečností. Je trochu pravdy v tom, že umělec nad jiné miluje sen, ale více je pravdy v tom, že nad jiné miluje skutečnost… Dobrý umělec vytváří z krásné skutečnosti krásné dílo; a kdyby tu krásnou skutečnost mohl objevit jen ve vlastním nitru, je to daleko více než tvůrčí nic. Jeho řemeslo není řemeslo boží.

S písmen tvoříte slova, ze slov věty, z vět odstavce a s odstavců celé články a knihy. Ty jsou podkladem pro filmové či divadelní zpracování. Zajímalo by mě, jak vznikají divadelní hry či filmy.

Jste velmi zvídavý, pane Šídlo. To se mi na Vás líbí. Přesto Vás odkáži na moje fejetony „Jak se co dělá“. Jsou rozděleny do tří statí - Jak se dělají noviny, Jak se dělá film a Jak vzniká divadelní hra. Všechny tyto profese jsem vyzkoušel na vlastní kůži. Tvorba novin, divadelní hry či filmu mají společný prvotní zmatek, který až ve chvíli úplného završení se změní v celek.

Děkuji za pochvalu. Mozek zatím slouží (ťuk ťuk na dřevo), ale ruce neposlouchají. Považuji se v některých ohledech za nešiku…

To jste člověk postižen zvláštní zlomyslností osudu. Nešikové jsou kouzelníci, jejichž pouhý dotek vdechne neživým věcem nevypočitatelnou bujnost. Zatloukám-li hřebík do stěny, oživne mi kladívko v ruce tak podivným a nezkrotným životem, že buď rozbije stěnu nebo můj prst nebo nějaké okno na druhé straně pokoje. Pokouším-li se zavázat balíček, propukne v provázku úskočnost přímo hadí; svíjí se, vymyká se mi z rukou a nakonec provede svůj oblíbený trik, že si k balíčku pevně přivážu prst.

Jeden můj kamarád, který se plete do vysoké politiky tak, že se tomu všichni nahlas diví, si prostě netroufá vyndat z lahve zátku; ví, že v tom okamžiku by mu zůstala zátka v ruce, kdežto láhev by se mu s nečekanou obratností vymrštila z dlaní a skočila by na zem. Lidé jsou hloupí; místo aby uznali tuto zvláštní magii, posmívají se lidem, kteří mají tento oživující vztah k věcem, a považují je za nešiky, budižkničemu, nemotory, vrtáky, nekňuby, pletichy a nemehla… Byli to nešikové, kdo způsobili největší vynález lidstva. Byli to opovrhovaní nemehlové, kdo přivedli na svět dělbu práce. Musil se zrodit první hrozný nemotora, aby ho jeho šikovnější spolupračlověk odstrčil od obrábění pazourku nebo vydělávání kůže řka: „Pusť, ty vole, já to udělám za tebe.“

To je velmi vtipné. Budiž omluvou, že i člověk honosící se titulem nešika může být v něčem jiném mistrem. Jaký je podle Vás význam mistrovství a odbornosti v práci?

Můžete se sice postavit nad mužem, který dělá svou práci, a mluvit mu do toho: „Člověče, dělejte honem“ nebo „Člověče, já bych to dělal jináč“. Ale raději otvírejte oči, abyste viděli muže na jeho pravém místě: jak pěkně se k svému dílu postaví, jak bere své nástroje a nářadí do rukou, jak ho všechno poslouchá, jak svou věc ovládá. „Ovládat“, to je to pravé slovo; neboť znamená, jakým je svrchovaným pánem člověk, který něco dovede, a že jeho práce je takové jakési vládnutí nebo panování. Já vím, že je libost vidět pomněnku u potoka nebo hrající si dítě; ale říkám vám, že nemenší libost je viděti člověka, který dělá správně svou práci. Jeho pohyby jsou lehčí a krásnější než pohyby člověka, který to neumí; jsou abych tak řekl, zrovna urozenější…

A najdete-li takové, neztrácíte svůj čas, zakoukáte-li se na ně s podivem a uznáním. Hoden je dělník mzdy své, ale hoden je mistr něčeho více: aby dával příklad. Avšak nedokoukáte se toho, v čem je jeho fortel; čím déle přihlížíte, tím divnější vám je jeho dílo a tajemnější to, jak je ovládá. A tu poznáváte, že nejhlavnější není to, co dělá, nýbrž to, že to dělá tak jako ze zvláštního daru. Mistrovství je nad rozum a pozná se podle zvláštní své krásy. Každá krása je nad rozum. Muž, který je na svém místě, nevypadá jako člověk konající uloženou práci, nýbrž jako dobře vyrostlý strom; neboť ze všeho, čemu se naučil, učinil dokonalou přirozenost. Nemůže nikomu odkázat, co dovede. Nelze se tomu naučit. Nelze nahradit muže, který je na svém místě; může přijít jiný a stvořit si jiné místo. Proto stůjme a učiňme kruh kolem Muže na svém místě.

Pro každého je důležité ovládnout umění kritiky, tedy naučit se pracovat s cizí i vlastní kritikou. Kromě toho je třeba umět správně kritizovat druhé, což jejich i naši tvůrčí činnost může obohatit. Vaše knihy jsou podrobeny kritice a současně kritiku na jiné sám píšete. Byl by proto hřích se Vás nezeptat, jak kritiku vnímáte.

Kritiku nedělám ze surových instinktů, nýbrž z lásky k literatuře. Někdy při nejlepší vůli, se mi knížka nelíbí, a napíši to. A nyní nepochybuji, že jsem autorovi - v jeho vlastních očích - ukřivdil; jsem předem smířen s tím, že mne považuje za nespravedlivého, klikařského a nekompetentního. Je to zajisté jeho právo. I já užívám toto právo, ublíží-li mně nějaký nespravedlivý, klikařský a nekompetentní kritik, který píše špatně o mých knížkách. Zkrátka, mezi umělcem a kritikem je věčný konflikt. „Pochval mne, nebo tě nenávidím.“ Tento konflikt nelze nikdy odčinit. Ledaže by umělci přestali být dětmi a pochopili, jak strašně málo kritika zmůže.

Jste-li špatný umělec, nebojte se kritiky; pohrdejte jí; nemůže na vás, ať dělá co dělá. Vaše postavení je skálopevné. Vykašlete se na škrábání estétů. Jste nezranitelný. Jste-li dobrý umělec, je případ horší. Tu budete zraněn, snad existenčně, ale jistě morálně. Jste pochopitelně citlivý; jelikož jste dobrý umělec, jste schopen pochybovat sám o sobě. Vývoj umění hrubě nezmění žádná kritika. Snad by se zpomalil; ale každá pravá hodnota zaráží ve svém čase, a pak ji nelze ani znásobit, ani zmenšovat. Zlá kritika je konec konců stejně bezmocná proti dobré tvorbě jako dobrá a tvořivá kritika proti paumění.

Rád dělám rozhovory s českými tvůrci, kteří jsou světově úspěšní. Vy jste prvním českým spisovatelem, který výrazně uspěl v zahraničí. Jak se dostat do světa? Existuje snad nějaká tajná ingredience, která zvyšuje šanci na světovost?

Co to je vlastně světovost a čím se dosahuje? Zkrátka jak se to dělá, aby literatura byla světová? Myslím, že nejlépe se to pozná na literaturách a knihách, kterým se ta světovost povedla. Jakmile se na světovost knih podíváme pozorněji, shledáme, že zahrnuje úkazy několikerého druhu. Často jsou to knihy, o kterých za pět, za deset let nikdo neví… I světově úspěšné romány mívají malý význam na skutečný vývoj literatury.

Druhý typ světovosti je právě obrácený. Jsou to knížky, které se ve své době setkaly s naprostým neúspěchem nebo i pohoršením na straně publika i často kritiky… Teprve po čase se ukázalo, že to, co se na nich nelíbilo, byla nová, dosud nevyzkoušená krása, nový a nekonvenční pohled na věci; že ty skoro zapadlé knihy počaly posléze mít vliv na vnímání i vyjadřování celých generací a na vývoj světové literatury…

Co tedy radíte? Proč české knihy nejsou dost světové?

Kdyby naše knihy byly dost české, byly by také dost světové. Pokud nám překáží naše zeměpisné, povšechně skromné a lidsky tak a tak vymezené (nebo omezené) češství, nebudeme nikdy tvořit literaturu rovnocennou se světovou. Nejspolehlivější cesta k světovosti je ukázat názorně, že i my se svou zemí a svými lidmi jsme zajímavý, skutečný, srostitý a živý kus světa. A třeba je to země, pořád jsou to lidé a osudy, a nic světovějšího a obecnějšího se dosud nikomu nepodařilo vymyslet.

To je netradiční pohled, který lze aplikovat nejen na tvorbu literatury. Jakým způsobem vůbec přemýšlíte o tvorbě a kreativitě? Kdybyste měl dát lidem v této souvislosti jen jednu radu, jak by zněla?

I když se to moc neví, tak o kreativitě se občas zmiňuji ve svých esejích a filozofických textech. Jsem proti naučené konvenci, zvyklosti a pohodlí spíše seděti než jíti po nových cestách. Věřím v důležitost přemýšlení a zkoumání nových myšlenek. Občas píši také o roli intelektu a o tom, jak je důležité, aby člověk neustále hledal nové cesty a způsoby, jak věci dělat.

A jakou dát jednu radu? Když něco děláte, dělejte to s láskou; jestli to nemůžete dělat s láskou, dělejte to aspoň tak, aby se to vám samotným líbilo. Důležitá je láska k tomu, co člověk dělá, a snaha vytvořit něco, co nejen splňuje účel, ale také přináší radost a uspokojení.

Jakým způsobem se lze v těžké konkurenci prosadit?

Myslím, že jsou dva způsoby, jak se prosadit proti konkurentovi: Buďto ho napodobuji, abych jej přemohl jeho vlastními zbraněmi, nebo dělám opak toho, co činí. Je tu ovšem ještě třetí možnost: Dělat to i ono současně.

Existuje nespočet názorů na to, co je umění a kreativita. Jedna z častých a společných definic pro tato dvě slova je, že jde o sebevyjádření.

Jedna z postav z mé knihy na téma, které s Vaší otázkou souvisí, říká: Nikdy jsem se nemohl smířit s tímto pojetím; nemohu se tajit, že všechno osobní mi připadá spíš jako znečištění uměleckého projevu. To, co je v tobě, tvé lidství, tvá osobitost, ty sám jsi jenom látka a nikoliv tvar; jsi-li umělec, nejsi tu proto, abys rozmnožoval látku, nýbrž abys jí dával tvar a řád. Vždy se mi tají dech, čtu-li v Písmu: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Vznášel se v zoufalství, neboť byla tu jen látka bez tvaru, látka nesličná a pustá. „I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo.“ Tomu jest rozumět jako prvnímu sebepoznání: látka si uvědomuje sebe samu a dívá se s úžasem na sebe v prvním úsvitu; toto pak je začátek všeho formování. „A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy.“ Řečeno jest: oddělil. To znamená rozčlenil, omezil a očistil. „A oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. I nazval Bůh oblohu nebem. Řekl také Bůh: Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché. A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí. A viděl Bůh, že to bylo dobré.“ Jelikož pak řečeno bylo, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, je tím i vysloveno, že nikoliv samo vznikání, nýbrž teprve toto oddělování a pořádání je tím pravým počátkem a tvůrčím dílem božím…

Na počátku jsi ty sám, látka nesličná a pustá; ty sám, tvé já, tvůj život, tvé nadání, to vše je jenom látka: nikoliv tvoření, nýbrž pouhá stvořenost. A kdybys jakkoliv rozepnul své já a naplnil svůj život, nejsi nic než látka pustá a chaotická, nad níž se Duch Boží vznášel v zoufalství, nemaje, nač se snést. Musíš oddělit světlo od tmy, aby se látka stala tvarem; musíš oddělovat a omezovat, aby vznikly jasné obrysy a věci stály před tebou v plném světle, sličné jako v den svého stvoření. Tvoříš jen potud, pokud dáváš látce tvar; tvořit je rozčleňovat a pořádat, pořád vytvářet konečné a pevné meze v látce, jež je nekonečná a pustá…

Odděluj, odděluj! I když tvé dílo je z tebe, musí se začínat i končit samo v sobě, jeho tvar musí být tak dokonale uzavřen, že už v něm není místa pro nic jiného, ani pro tebe ne, ani pro tvou osobitost, ani pro tvou ctižádost, pro nic z toho… Všechno špatné a nečisté umění pochází z toho, že v něm zůstalo něco osobního, co se nestalo tvarem a věcí oddělenou…

Foto: Praha

Krásně řečeno. Základem jakékoliv tvorby je schopnost pokládat si správné otázky. Díky otázce prý také vzniklo slovo robot, které dodnes obohacuje světový slovník. Jak to bylo? Mimochodem, je zajímavé, že okolo slova, které vzniklo díky otázce, existuje i dnes mnoho otázek, a to i ohledně etiky.

Otázky jsem si pokládal již od dětství. Domnívám se, že bychom měli otázky pokládat nejen sami sobě, ale také druhým. Slovo robot vzniklo náhodou a máte pravdu, že na počátku stála moje otázka, kterou jsem položil mému bratrovi Josefovi. Původně jsem chtěl pro umělé dělníky použít slovo Laboři, což vychází z latinského slova labor, tedy práce. Tato definice se mi příliš nelíbila, zdála se mi umělá a neohrabaná. Požádal jsem o radu bratra Josefa, který právě maloval. Tak jim řekni Roboti (od slova robota), mumlal malíř se štětcem v ústech a maloval dál. Toto slovo se mi zalíbilo a tak jsem ho použil v R.U.R.

R.U.R. je ukázkovým příkladem Vaší schopnosti kombinovat vědeckou vizi s hlubokou humanistickou filozofií. Na základě Vaší knihy vznikla i divadelní hra. Zajímalo by mě, jaký byl váš hlavní tvůrčí záměr a jaký zážitek měl být divákům zprostředkován?

Především jsem chtěl, aby ve chvíli, kdy nastává útok robotů, cítil divák, že nyní jde o něco nesmírně cenného a velikého, a to že je lidstvo, člověk, to že jsme my. O toto mi šlo nejvíce, to byla vůdčí myšlenka, to byla tendence, to byl vlastní program celé práce. Myslel jsem na hodnoty lásky a práce, nadšení a víry, heroismu a tvořivosti; na práci ducha, na bodrost a obětavost, na prostotu a zbožnost, na velikou ctižádost a útlý soucit, na lidské dobyvatelství. Jde o lidskou vůli žít, nikoli o biologickou vůli vitalistů. Jde o tvořivou vůli, která je pružinou lidské výkonnosti. Jde o inspirující vůli stavět a dobývat; o ohromnou vytrvalost, ten optimistický základ lidské rasy.

K divadelní hře lze přirovnat i lidský život. Jsme herci různých rolí a současně režiséři vlastního života. V učebnicích kreativity se dočteme o tom, jak lze hodnotit tvůrčí činnost. Podle čeho byste hodnotil režiséry divadelních her?

O režisérovi lze mluvit z těchto stránek: jaký je scénický aranžér, jaký je technik řeči, jaký je psycholog, jaký je pozorovatel a jaký je dramatický tvůrce a) co do figurální invence, b) co do výstavby dramatu, c) co do čistoty a osobitosti slohu atd. Ano, o režisérovi je stejně mnoho co přemýšlet jako o herci.

Máte skvělou pozorovací schopnost! Vaše jméno je spojeno se známým intelektuálním klubem nazvaným Pátečníci. Setkávání se konalo každý pátek večer a kromě Vás se ho účastnili nejen další spisovatelé, ale také TGM (první český prezident) či Edvard Beneš (druhý prezident).

Tato skupina vznikla spontánně z potřeby sdílení myšlenek, intelektuálních diskusí a výměny názorů na aktuální společenská, politická a kulturní témata. Setkání probíhala v přátelské a uvolněné atmosféře, často v mém bytě na pražských Vinohradech.

V postojích intelektuálů, které lze charakterizovat jako selhání intelektualismu a krizi inteligenci, převažuje hodnocení nad objektivním, kritickým a podrobným poznáváním. S tím souvisí nezrušitelný a chaotický konflikt většiny názorů a sklon uznávat a sloužit jen jedné přijatelné hodnotě a radikálně odmítat vše ostatní. Stav světa vnímám jako konflikt hodnot, to jest politických, sociálních a kulturních programů, hesel, hledisek a tak podobně. Naše hodnocení jsou zaměnitelná a dobově omezená. Čím více jsou naše hodnoty jenom aktuální, tím je náš život kusejší, efemérnější, nevřazený do hlubších souvislostí času a vývoje, snad proto nahrazujeme trvání mnohostí a zasazujeme svůj život do souvislostí kolektivních.

Inspiraci pro Vaše asociace a netradiční kombinaci humoristického a zároveň filozofického zamyšlení, kterou jste již předvedl i v tomto rozhovoru, často hledáte u lidí..

Žádný zdroj zájmu není tak nevyčerpatelný jako člověk; vždycky na něm můžete najít nějakou novou a nečekanou podívanou. Tlačíte-li se v tramvaji, shledáte, že lidé pozůstávají hlavně z ramen a břich, těles rozměrných a neprostupných. Díváte-li se na člověčenstvo z patra (myslím z druhého nebo třetího patra), shledáte, že je podobno zmateně pobíhajícím houfům, jež pozůstávají hlavně z hlavičky nebo klobouku. Jindy se můžete věnovat nekonečnému podivu nad různými lidskými nosy; jindy zas můžete hledat modré oči, jako byste z jara hledali fialky. Ale nejpodivnější je, objevíte-li někdy, že lidé mají nohy, a obrátíte-li svou pozornost k těmto žertovným kyvadlům, jimiž nás příroda obdařila.

Často se zabýváte nejen lidmi, ale také přírodou. Jak vnímáte její roli? Je příroda pouhou kulisou pro lidské příběhy, nebo má hlubší význam?

Prostředí a myšlenka jsou jediný celek. Ztracená cesta není nic více než noc; Odrazy jsou voda; Historie beze slov je slunečný den, a nic víc. Myšlenky neslouží původně k dobádání se něčeho, nýbrž jsou náladovým, lyrickým prvkem, kterým lze vyjádřit jistý přírodní dojem.

Intenzivní tvůrčí práce je často spojována se samotou, kterou někteří tvůrci, ať již introvertní či extrovertní, dle svých slov špatně snášejí. Máte pro ně nějakou radu?

Věřte, že samota člověka, který na něčem usilovně pracuje, koumá, pachtí se, rozčiluje i doufá, není samotou. Je tu okno, kterým kývnete sousedovi při zalévání, je tu cosi jako společně vnímané trnutí, radost, očekávání. Příroda za oknem houževnatě sbírá síly, roste, kvete a dozrává, ať se ve světě lidí děje cokoli; a velí tak žít se stejnou tichou trpělivou náruživostí.

Nejen prací je člověk živ. Jaký význam přikládáte odbornosti a osobnímu potěšení v kontextu lidských zálib a jak vnímáte roli koníčků v životě člověka?

Normální člověk se obyčejně vyznačuje jistým více méně tichým šílenstvím, kterému se říká koníček. Každý řádný koníček má v sobě dvě složky; první je citová; je to prostě záliba nebo taková jakási láska k věci. Člověk pěstuje rybičky, protože je má rád; nebo sbírá motýly, protože našel zalíbení v jejich tajemné kráse. Ale nepřeceňujme ten citový faktor; daleko mocnější složkou každého koníčku je jiný, typicky mužský činitel, a sice sklon k odbornictví.

Člověk se nestává sběratelem známek jenom proto, že má rád známky, nýbrž proto, že tím sbíráním realisuje jisté odborné znalosti a uskutečňuje jistá sběratelská pravidla. Muž se stává sběratelem nebo pěstitelem, protože chce být odborníkem v něčem, co si sám vyvolil. Nestačí být vášnivým lovcem; vášnivě chce být znalcem a odborníkem myslivosti. Řekl bych, že koníček je mužský pud po odbornosti, projevující se v oblasti hry. Neboť koníček zůstává koníčkem, pokud je hrou a soukromým potěšením, jež člověk nechává pro sebe. Znáte někoho po léta letoucí; najednou se dovíte s překvapením, že sbírá porcelán nebo náruživě pěstuje holuby. Člověk obyčejně o svých koníčkách nemluví; snad se za ně dokonce trochu stydí; rozhodně jimi neterorisuje své okolí.

Mnoho Čechů trávilo letošní letní dovolenou u moře. Jak byste moře popsal kreativním způsobem?

To kdesi na hřbetě vlny prošlehlo zelení záření a rozlilo se do šíře jako blesk, který se rozpouští ve vodě; chvílemi celá hladina zaplála studenou fosforescencí, která se valila ke břehu a tam zhasla… Moře je modré, zelené, ocelové, perleťové, zlaté a černé; mrtvé a dřímající, hučící a zpěněné. Ale nejkrásnější je nedělní moře, moře demokratické, vroubené dětmi a zahrazené jejich důlky a hrázemi z prohřátého písku; to je zvláštní, to moře dětí vám je stejně veliké jako moře oceánských parníků.

Během svého života jste navštívil například Anglii, Španělsko, Itálii, Švýcarsko či Holandsko. Dovolím si tvrdit, že kdo si přečte zápisky z Vašich cest, zvýší se mu díky nově nabité vnímavosti jeho vlastní cestovatelský zážitek. Vy jste znám inspirujícím, charakteristickým a velice osobitým pozorováním, jako byste viděl do duše lidu a dané země. Mohl byste nám prosím přečíst krátkou ukázku z Vašich zápisků?

Holandsko je národ na kole. Stane-li se kolo do té míry národním zvykem, jest nutno uvážit, jaký asi má vliv na národní charakter. Nuže, řekl bych, že: 1) člověk na kole si zvyká starat se sám o sebe a neplést se druhému do jeho kol; 2) čeká na svou příležitost a ihned přišlápne, dostane-li se mu ždibec volného místa; 3) maže si to dopředu, aniž by se musel příliš pachtit a aniž by s tím dělal sebe menší rámus; 4) i když někdy jezdívá spářen nebo v davu, člověk na kole je více isolován a uzavřen v sebe než lidé pěší; 5) kolo zřizuje mezi lidmi jakousi rovnost a stejnorodost; 6) učí je spoléhat na setrvačnost; 7) a vychovává v nich smysl pro ticho jako v bavlnce. Čímž jsem řekl o kolech víc dobrého, než si o nich myslím…

Dobrodružné a vědomé cestování je vášní zejména mladých lidí. Je něco, co byste vzkázal mladé generaci?

Pokročilí mladíci se liší od těch, kteří jsou teprve velmi krátkou dobu mladí, zejména tím, že nesou svou mladost skromněji; nevykřikují o sobě „my, mladí“, neříkají si „mladá generace“, nedávají najevo, že chtějí rozházet svět. Člověk si konec konců zvykne na to své mládí a přestane se jím hlučně holedbat; to jen ti, kteří stěží začali být mladí, se chovají tak vyzývavě jako zbohatlíci. Počkejte, však vás to přejde, až budete déle mladí.

Ve společnosti vidíme mnoho rozporů. I když i ty mohou být inspirací tvorby, jak Vy na toto téma nahlížíte?

Věci nejsou sporné, sporná jsou jen naše stanoviska k nim; bylo by méně rozporů mezi námi, kdyby v našem poměru k věcem bylo méně stanovisek a více znalostí. Cesta poznání je jediná společná a obecná, jediná nesporná cesta lidského ducha. Naše stanovisko, naše hodnocení, naše zaujetí pro nebo proti jsou příliš subjektivní a relativní a bylo by lépe pro nás a pro naše skutky víc prožívat, vidět, pozorovat, brát na vědomí a poznávat, nežli chválit a hanět, přijímat a zavrhovat. Jde o to, aby lidé reagovali, hodnotili a jednali správně.

Co je pro Vás tím kritériem správnosti?

Pokud možno nejlepší poznání a stálé úsilí o poznání ještě lepší. Samo poznání a poznávání je cestou k zušlechtění světa, odstranění jeho konfliktů, střetů mezi lidmi, národy a státy. Všechny tyto potíže jako by plynuly z neznalosti, nevědomosti nebo nechuti poznávat.

Děkuji Vám za rozhovor.

Upozornění: Tento rozhovor je fiktivní, resp. otázky jsou vymyšlené. Text, který je vydáván za odpovědi, však téměř zcela vychází ze skutečných textů a tvorby Karla Čapka (se zachováním dobové gramatiky).

Fota: Reprofoto z výstavy Městské části Praha 10 „Karel Čapek 130“ (kurátorka Kristina Váňová) / Památník Karla Čapka / Archiv hl. m. Prahy – Sbírka dokumentů Prahy 10 / Památník národního písemnictví

Anketa

Zaujala vás nějaká myšlenka Karla Čapka?
Ano
100 %
Ne
0 %
Celkem hlasovali 4 čtenáři.

Pokud nechcete, aby vám utekl budoucí díl seriálu „Zlaté české hlavičky“, klikněte na tlačítko Sledovat u jména autora tohoto článku.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz