Článek
Tento díl seriálu rozhovorů pod označením Zlaté české hlavičky vám přináší myšlenky Evy Le Peutrec (rozené Hendrychové), světově úspěšné architektky a designérky. Je jediným českým architektem s rozmanitým portfoliem realizovaných projektů a navrženou budovou vyšší než 300 metrů.
Architekturu studovala v Liberci, krátce nato odjela na stáž do San Franciska. Většinu pracovní kariéry pak strávila v Asii, kde byla zodpovědná za projekty v hodnotě několika miliard amerických dolarů.
Eva projektuje mrakodrapy, multifunkční objekty, hotely, knihovny, muzea, nádraží, divadla, luxusní vily, železniční terminály rychlovlaku či dokonce celá města. Tím ukazuje svou všestrannost a schopnost přizpůsobit se různým architektonickým výzvám. Splnil se jí tak její dětský sen, neboť architektem chtěla být již v jedenácti letech. Do této profese se zamilovala při sledování filmu Skleněné peklo, kde v roli architekta vystupoval Paul Newman.
Aktuálně žije s rodinou v Nové Kaledonii, ale pravidelně se vrací do České republiky, kde přednáší a pracuje na rozmanitých projektech. Ráda by jednou obohatila svojí architekturou také Prahu. Na výškových stavbách vidí především výhody, včetně těch ekologických. Moderní mrakodrapy považuje z konstrukčního hlediska za katedrály 21. století, kterými lidstvo prezentuje svoji ekonomickou a technologickou vyspělost.
Eva má vlastní firmu, jejíž slogan zní: „Překládáme vaše sny do hmoty. Kreativní architektura – odvážný design“. Architektura jde podle ní nejen do historie, ale také do naší duše. Líbí se jí věci, které jdou do morku kostí a na nic si nehrají. Stejně jako u lidí, tak i u budov oceňuje autenticitu. Projektům se věnuje s nejvyšším nasazením a touží po dokonalé kvalitě i v těch nejmenších detailech. Ráda pracuje na velkých projektech, které mají pozitivní dopad na mnoho lidí.
Tím však její úspěchy nekončí. V řadě světových soutěžích porazila i celebrity světové architektury, které projektují nejvyšší budovy na světě. Získala nominaci na několik prestižních mezinárodních architektonických cen a její práce byla publikována v mnoha odborných časopisech. Eva je živým důkazem toho, jak kombinace talentu, tvrdé práce a neskutečné odvahy může ovlivnit globální architektonickou scénu. Její práce zůstává inspirací pro mnoho mladých architektů po celém světě.
Mezi její záliby patří kromě práce a cestování také plavání, plachtění, fotografování a studium různých kultur, které často inspirují její architektonické návrhy. Jak sama říká, po čase zjistila, že její návrhy mají často společné rysy s českým kubismem.
Když jste byla dítě, tak Vás oslovil film Skleněné peklo. V mém případě to nebyl film, ale první počítačová hra, kde cílem nebylo mrakodrapy stavět, ale naopak ničit. V této jednoduché hře se budovy odlišují jen svojí výškou a barevným provedením. V čem netradičním se mrakodrapy mezi sebou liší a lidé si to běžně neuvědomují?
Veřejnosti se mohou zdát všechny mrakodrapy de facto podobné. Pro mě je však každý úplně jiný. Liší se například fasádou nebo rozmanitými styly. Pro mě je ale nejzajímavější, když se mrakodrap odlišuje svojí konstrukcí.
Když už jste zmínil hru, tak já moji práci někdy přirovnávám k šachové hře, kterou hraji prostorově. Každé patro představuje šachovnici a co na té každé jednotlivé šachovnici zahraji, tak se promítá do vyšších pater. Musím proto hodně předvídat a řádně promyslet celkové dopady každého mého tahu.
Další hra Sim City, na kterou si vzpomínám, je ještě blíž Vašemu oboru. Poslední verze této hry, která je o budování měst, je ve své kategorii oblíbená díky své hloubce a možnostem modifikací. Kde Vy vidíte hloubku a prostor pro modifikace ve své profesi?
Tato hra mě také zaujala, a to právě kvůli jejímu autorovi, který rovněž studoval architekturu. Nejzajímavější na mé profesi je pro mě sociální přesah. I když to nemusí být na první pohled patrné, tak architekti a urbanisté ovlivňují životy velkého množství lidí. Naše práce má vliv na to, jak se lidé v budovách a městech cítí, jestli tam pociťují bezpečí, jaká je kriminalita, vznikají-li ghetta a podobně.
Hloubku vidím i v tom, jak je vše vzájemně propojené a město vnímám jako živý organismus, obdobně jako to funguje ve hře Sim City. Co se týče zmiňovaných modifikací, tak je lze použít například u určitých architektonických detailů.
Na architektuře se mně líbí oborový přesah. To, že člověk nedělá jednu věc. Překvapilo mě však, jak je architektura rychle napojená na globální ekonomiku. Jakmile je na obzoru budoucí recese, tak se mnoho projektů okamžitě pozastaví. Zvláště v zemích, kde schvalovací proces trvá pouhých pár měsíců. Architektura je proto nejisté povolání, které se vyvíjí v cyklech, kdy ekonomika roste.
Jako malá jste si hrála s českou napodobeninou Lega. Hrajete si nějak i v dospělosti? U kreativity se velmi často hovoří o prospěchu dětské hravosti.
Máte pravdu, také se snažím si hrát. Myslím, že pro kreativitu je důležité zůstat tím vnitřním dítětem. Zrovna nyní si například hraju s umělou inteligencí. Složila jsem několik písniček, ale protože mě vyloučili od přijímacích zkoušek z lidové školy, tak to nebylo možné nazpívat vlastní cestou. Umělá inteligence mně pomohla píseň hudebně ztvárnit a díky ní jsem vytvořila i vlastní videoklip.
Ráda se učím a poznávám nové věci. Vždy se snažím udělat něco, co ještě neznám, naučit se něco nového a posunout své limity. To mi přináší radost.
Vámi zmiňovaná umělá inteligence je už dnes kreativnější než většina lidí. Proč má vůbec smysl se o kreativitu snažit?
Kreativita je pro mě nastavení mysli. Je to hledání jiného řešení, než které nás napadne jako první. Je někde mezi analytickým myšlením a intuicí. To je ten bod harmonie, kde se tyto odlišné světy střetávají.
Myslím si také, že kreativita je zcela zásadním faktorem pro to, zda uspějete ve vašem oboru. Je důležitá, ať už v businessu nebo komunikaci. Například při krizové komunikaci musíte být vždy kreativnější než váš protějšek. Je důležité umět naslouchat, hledat správnou otázku i odpověď, vyvozovat správné závěry a konstruktivně posouvat komunikaci dopředu.
Co se týče umělé inteligence, tak ta nám může být i v tomto pomocníkem. Vnímám ji ale nejen jako hračku a pomůcku pro kreativní myšlení, ale v nesprávných rukou také jako nebezpečnou zbraň, která může manipulovat s lidmi.
K vybrané počítačové hře, písni nebo videoklipu se někdy přirovnávají i naše životy. Jak architektura napodobuje lidský život?
Vidím velké analogie mezi architekturou a životem. Myslím si, že jsme architekti našeho vlastního života. Architekt musí mít vizi, kterou postupně naplňuje. A to platí i v životě. Současně bychom měli ponechat určitý prostor náhodě a nahodilosti. Situace se někdy vyvine jinak, než bychom si vůbec dokázali představit, a často je to ku prospěchu věci.
V mládí jsem si myslela, že je nejdůležitější výsledek. Nyní už vím, že je důležitý i samotný proces, zkrátka jak se k tomu výsledku dostanu. Zjistila jsem, že zcela nejdůležitější jsou spolujezdci, ty lidi po naší cestě. Ego časem slábne a nemusíme se za každou cenu snažit mít pravdu. Pro dobro celku je totiž vhodné zachovat funkční vztahy. Uvědomuji si, že už profesor na škole nám říkal, že když se svým klientem zůstaneme kamarádi i potom, co mu navrhneme dům a ten se postaví, tak je to to nejlepší, co se nám může stát. Těší mne, že se z mých klientů stávají přátelé.
Pokud například i zadavatel projektu má jiný vkus či hodnoty, tak přenechávám projekt jinému architektovi, který se s ním lépe shodne. To je nakonec ku prospěchu pro všechny strany.
Lidský život může být přirovnán i ke korálkům na niti času. Tím korálkem mohou být například naše užitečné skutky nebo také pamětihodné zážitky, a to i z pohledu nás jako zákazníků a uživatelů různých produktů a služeb. Jak o tomto přemýšlíte při navrhování budov?
Pro mě je v budovách tím pravým zážitkem výhled na oceán a do zeleně, ve městech na řeku, záliv, skyline, park či hory v povzdálí. Pokud se podaří skloubit vše výše zmiňované, jako například v San Francisku, jedná se o neopakovatelný zážitek. Budova by měla být k lidem přátelská nejen výhledem, ale především způsobem, jakým je navržena. Měla by být místem setkávání, nejen potkávání. Kladu proto důraz na to, aby prostředí jako celek bylo lidem co nejprospěšnější a nejpříjemnější. To má totiž vliv na naši psychiku, což je obzvláště nyní velké téma.
Existují různé testy kreativního myšlení. Jeden z příkladů, který se často uvádí a dotýká Vašeho oboru, je otázka, jakým způsobem kreativně a bez velkých finančních nákladů zrychlit výtah. Jak byste na tuto otázku odpověděla Vy?
Vyřešila bych to kreativní projekci na stropu výtahu, aby odvedla pozornost. Kdybych měla výtah naopak zpomalit, tak bych ho navrhla panoramaticky na fasádě, aby lidé měli výhled z výtahu ven. Když vyjíždíte v takovém výtahu, tak se často bojíte tolik, že máte naopak pocit, že je to nekonečné.
Pro kreativní myšlení je dobré posilovat spolupráci levé a pravé mozkové hemisféry. Vy jste dospěla k závěru, že v obecné rovině Evropané a Američané používají v práci spíše levou hemisféru, zatímco Asiaté naopak tu pravou.
Asiaté používají na rozdíl od nás piktografické znaky a navíc musí ve svém jazyce více poslouchat nejen to, co se říká, ale jak se to říká. Je tam několik různých tónů a jedno slovo se může vyslovit více způsoby, čímž je dán jeho různý význam.
Sama se snažím o vyvážení levé a pravé mozkové hemisféry, z čeho je ten největší užitek. Posilovat tuto harmonii lze například tancem, malováním či zpěvem.
Říkáte, že architektura je propojení umění, technických oborů a technologií. Na začátku projektování používáte skicování, které by šlo zařadit do té umělecké složky. Tvrdíte, že žádný počítač skicování nenahradí, že ruka je nejrychlejší napojení na mozek…
Skicování miluji. Domnívám se, že to je nejjednodušší a nejpůsobivější nástroj, který architekti mají. Lze s ním nejrychleji zaznamenat tok informací. Když děláte něco na počítači, je to takové uniformní. Skicování je ale u každého jiné. Je tam součást duše architekta, otiskne se tam kus vás. To nejde ničím nahradit, je to jedinečné. A o tom kreativita je, být jedinečný.
Je také zajímavé, že ikonické stavby je možné často naskicovat jednou linkou. Je to o pravé podstatě a minimalismu. Přiznám se, že nemám ráda dekorace, proto se vždy snažím navrhovat gró daného projektu.
Jiná definice architektury, kterou jsem od Vás slyšel, je to, že architektura je záznam o době. Poskytuje nám vzkazy o tom, jak se v dané době žilo. Můžete nám prosím poskytnout nápovědu pro lepší vnímání těchto vzkazů?
Nejdůležitější je se naučit zvědomit. Být v přítomném okamžiku, což je pochopitelně náročné. Je to něco jako meditace v reálném životě. Já jsem začala meditovat, když jsem jezdila metrem v Číně a postupně jsem se v této dovednosti začala zlepšovat.
Je také důležité, jaké informace si k sobě pustíme. V současné době je přemíra informací, proto je důležité naučit se ztišit a ponořit se sami do sebe a do našeho pracovního procesu. Nenechat se zbytečně rozptylovat. Pak budeme schopni se lépe koncentrovat a více vnímat.
Při studiu Vaší práce jsem zjistil, že na začátku projektů kladete velký důraz na analytickou přípravu, což mě jako analytika pochopitelně potěšilo. Kde informace čerpáte? Prozradíte i nějaké netradiční zdroje?
Analytická stránka je velmi důležitá, aby se daný projekt správně nastavil a započal. Důležité jsou všechny vstupy od zadavatele, pozemek a jeho napojení na infrastrukturu, dopravní situace, osvětlení a tak dále. Často jdu do historických archivů, hledám i místní legendy, zvyky a pověsti. Ty někdy čerpám přímo od lidí v dané lokalitě. Všechny tyto vstupy jsou jako dílky puzzle skládanky a vše by mělo do sebe hezky zapadnout, aby ve výsledku vzniklo něco přínosného a funkčního.
Inspirace ke mně přichází úplně sama při cestování a při poznávání různých kultur. Život na různých kontinentech vám posouvá hranice normálnosti. To, co je normální na jednom, není normální na jiném kontinentu.Vlastní myšlenkové mapy je obtížné přepsat, pokud žijete na jednom místě.
Inspiraci hledám i u zajímavých lidí z různých oborů, v geometrii, v přírodě či v nových technologiích. Mám také ráda letadla a lodě, které musí být navrženy tak, aby tam byla ta podstata a funkčnost. Kombinace estetiky a funkčnosti je pro mě důležitá.
V jednom z rozhovorů jste odpovídala, že Amerika Vás naučila sebevědomí, Čína flexibilitě a Česko kreativitě. Proč vnímáte Vaše studium v Česku přínosně? Jak by šlo podle Vás ještě více zvýšit kreativitu ve vzdělávání?
Je to tím, že jsem studovala na tehdy nově vzniklé fakultě architektury, která byla progresivní. Jako jedna z prvních používala při výuce nejmodernější technologie. Její zakladatel pan profesor Jiří Suchomel po nás také neustále chtěl, abychom byli kreativní. To pro mě nebylo úplně lehké, neboť jsem byla zformátovaná školním systémem. Kreativitu jsem tak začínala znovu objevovat. Kombinace studia na této fakultě a život a práce mimo Evropu byla pro mě klíčová.
Myslím si, že kreativita by se měla mnohem víc učit. Školní systém by se měl přenastavit. Když se děti až příliš zformátují, tak musí podstoupit reverzní proces, což je ta náročnější cesta. Abychom byli jako země ekonomicky na výši, tak je třeba vymýšlet a vyrábět věci s velkou přidanou hodnotou. A k tomu kreativitu ve školách potřebujeme.
Sama sebe považujete za perfekcionistu. Bylo tomu tak vždy? Obecně se totiž má za to, že kreativita a perfekcionismus spolu nekamarádí. Vám se to přesto podařilo skloubit?
Já si naopak myslím, že se to doplňuje. Pokud řemeslo děláte na nejvyšší úrovni, co dokážete, tak se překlápí do umění. A o to mně jde. I když zadavatel projektu chce například něco změnit, tak se to snažím přetavit do toho pozitivního a udělat výsledek ještě lepším. Ráda dělám své řemeslo, jak nejlépe umím. Pokud se to někdy v budoucnosti překlopí do umění, tak jedině lépe. Perfekcionismus proto nevnímám v rozporu s kreativitou.
Kreativní myšlení je základem pro inovace. Na jakou Vaši inovaci jste nejvíce hrdá? Při práci architekta jste porušila tradiční princip zónování a přišla s konceptem patnáctiminutového města. Navrhla jste také šroubovicovou stavbu, jejíž půdorys se na každém patře pootočí o 1°.
Jsem hrdá na koncept patnáctiminutového města (pěšky se dostat ke všemu klíčovému ve městě do patnácti minut, a to bez ohledu na jeho velikost), s kterým jsem přišla už v roce 2009, což byl tehdy první či jeden z prvních konceptů. Šroubovicová konstrukce navržená pro mrakodrap 348 m vysoký byla také první v Číně.
Jsem hrdá i na to, že jsem v Číně představila lokální architekturu. Například jsem navrhovala 5 vil, kdy každá se prodala za 15 000 eur za metr čtvereční. U těchto luxusních vil jsem však netradičně a v rozporu s očekáváními použila neluxusní klasické materiály z tradiční architektury. Ukázala jsem, že jednoduché a autentické materiály mají velký potenciál.
Musím však upozornit, že je někdy náročné být moc napřed a být průkopníkem. Pak se totiž projekt často nerealizuje. S inovací v mém oboru je také vhodné přijít v ekonomicky dobré situaci.
Projekt Hangzhou Agricultural Trading Center
Pokud byste měla možnost navrhnout budovu, která by měla schopnost inspirovat lidskou kreativitu, jak by vypadala a jaké prvky byste do ní zakomponovala, aby povzbudila přirozenou lidskou touhu tvořit?
Bylo by dobré, aby si děti udrželi kreativitu do dospělosti, tak by to byla asi škola nebo školka. Napojila bych ji na přírodu, aby s ní děti žili v symbióze. Byl by tam potok či sad, aby si děti mohli něco pěstovat a vnímali důležitost soběstačnosti. Kladla bych důraz na hezké výhledy a samotné napojení budovy na exteriér tak, aby se tam vše harmonicky mísilo. Tento přístup jsem viděla a naučila se v Japonsku. Pokud mají moje projekty nějaké společné charakteristiky, tak je to právě spojení s přírodou a interakce komunity.
Komunita je důležitá i pro kreativitu. Kdybyste měla možnost spolupracovat s jakýmkoliv architektem, ať již žijícím či nežijícím, koho byste si vybrala? V čem by byla taková spolupráce přínosná a co by z takové spolupráce vzniklo?
Líbí se mně citát od Johanna Wolfganga von Goethe o tom, že architektura je zmrazená hudba. Zajímalo by mě proto, co by vzniklo ze spolupráce mezi hudebníkem a architektem. Aby byl proces kreativity úspěšný, tak na začátku nesmíte vědět, co z toho vznikne.
Pokud bych si měla vybrat architekta, tak bych zvolila nějakého stavitele francouzských gotických katedrál, protože to byly stavby navržené a postavené bez počítačů, což jev takovém měřítku nadlidský výkon. Lákavá by byla i spolupráce se staviteli pyramid.
V budovách v Číně chybí čtvrté patro, pak každé další patro se čtyřkou. Vše, co by ji obsahovalo, by přinášelo smůlu. Obdobně tam má velké slovo Feng Shui. Jak se díváte na různé alternativní či nevědecké metody, které by mohly být kreativitě k užitku?
Uznávám zlatou střední cestu a rovnováhu. Ačkoliv jsem inženýr, tak se vůbec nebráním energiím. Myslím, že spoustu věcí cítíme podvědomě, aniž bychom to museli nějak nazývat. Jsou prostory, kde je vám dobře a kde vám dobře není. Někdo to nazývá Feng Shui. Už se to dostalo i do Prahy do kanceláří. Když jsem si ty prostory procházela, tak byly skvělé. Opravdu si myslím, že bychom se měli na věci dívat jinak, než jsme se na ně dívali doposud. Je důležité zůstat otevření novým věcem, abychom nacházeli nová řešení problémů. Dnešní doba to potřebuje, nejenom v architektuře.
Kreativita je o schopnosti vidět krásu a sama kreativita je krásná. Jedna z krás kreativity je, že ji můžeme vidět všude a také všude použít. Jak se projevuje Vaše kreativita například v oblékání? Prý máte ráda asijský minimalismus v kombinaci s klasickou evropskou módou.
Domnívám se, že móda by měla podtrhnout a podpořit autenticitu člověka. Neměla by diktovat, co má člověk nosit. Vnímám ji jako doplněk osobnosti. Je to stejné jako s architekturou. Když pro někoho navrhuji vilu, tak ta vila nesmí být silnější než její majitel. Jen ho doplňuje. Majitel je nejdůležitější, jeho životní styl a jeho rodiny. Je třeba nejdříve poznat, kdo jsme, a to potom projevit navenek. Pochopitelně tím, jak se člověk vyvíjí a poznává se, tak se mění i to, co na sobě nosí, čímž podporuje svoji výjimečnost, kterou pak vyzařuje do prostoru.
Nejste jen architektkou a designérkou, ale také spisovatelkou. Máte na kontě dvě knihy a náměty na další již máte v šuplíku. Co Vám přináší psaní, v čem se odlišuje od Vaší hlavní profese a co byste poradila těm, kteří chtějí také napsat knihu?
Psaní je pro mě svým způsobem sebe-terapeutický proces. Psaní narozdíl od architektury nevnímám jako šachovou hru v prostoru, ale procházení různými časovými rovinami. Pokud se má nějaká kniha napsat, tak se napíše sama. Vy jste jen ten, kdo to zaznamenává. Když přijde inspirace, tak je třeba si sednout a zaznamenat to. Tak vznikla Architektura kreativního myšlení i Vzpomínky na jižní Pacifik.
Teď mám v šuplíku knihu o cestování a knihu o naši pomyslné vnitřní zahradě. Je důležité si vytvořit vlastní zahradu a dobře si rozmyslet, koho pustíme za pomyslný plot a koho necháme za ním.
Protože psaní knihy je dlouhodobá záležitost, tak to kombinuji i s rychlejšími projekty jako je psaní písní. Jde o to si proces užít a třeba z toho vznikne něco, co potěší i někoho dalšího a vy máte rychlejší zpětnou vazbu, což vás potěší. Dokončení projektu Vám také zvýší motivaci pro příští práci, proto je dobré mít i kratší projekty.
Knihy také již nemusím vydávat, píšu je i jako takové deníky, jako svědectví doby pro mě a moje děti. Psaním si tříbím myšlenky, často ani nevím, jaké je to celé téma knihy. Často až poslední povídka všechny předchozí povídky zcelí a já najednou pochopím, o čem jsem tu celou knihu vlastně psala.
Pokud si lidé chtějí Vás a Vaše myšlenky připomínat častěji, mají možnost si do domu či bytu pořídit Vaši kliku, která má mnoho provedení. Proč jste se rozhodla navrhnout místo dalšího mrakodrapu kliku? Která je Vaše nejoblíbenější varianta a v kterém barevném provedení?
Všimla jsem si, že lidé někdy hodnotí celá architektonická díla jen podle detailů, na které si mohou šáhnout. A to je v první řadě právě klika. Chtěla jsem proto kliku kvalitní a nadčasovou. Lidé si ji mohou podle svého vkusu nakonfigurovat z různých částí, aby se hodila do každého interiéru. U každé její části jsou možné dříve zmiňované modifikace, je možné si vybrat provedení i povrchovou úpravu. Moje oblíbená je černá v matu se zlatým nebo stříbrným krčkem.
Když je člověk vnímavý, tak může vidět inspiraci všude. Nedá mně to, abych se ještě nezeptal, co bylo Vaší inspirací v tomto případě?
Inspirace ke mně přišla při umývání rukou, když jsem viděla vodovodní baterii na umyvadle. Najednou mě napadlo, že by to mohl být základ mojí kliky. Kromě toho mě ovlivnila estetika klik prvorepublikových vil. Navíc jsem ji navrhovala pro firmu z mě blízkého regionu a se skvělými lidmi. Zase jsme u důležitosti těch vztahů. Myslím, že se to pak propíše i do samotného kreativního výsledku.
Děkuji Vám za milé setkání a rozhovor. Přeji Vám nekonečné zdroje inspirace, které Vás budou provázet na každém kroku Vaší životní a pracovní cesty. Ať Vaše kreativita nadále kvete a přináší Vám i nám radost.
Pokud nechcete, aby vám utekl budoucí díl seriálu „Zlaté české hlavičky“, klikněte na tlačítko Sledovat u autora tohoto rozhovoru.
