Článek
V polovině dvacátého století Komín nebyl jen kalné kulturní zřídlo, kde divoce rejdili všeumělci, podivuhodní démoni, střelení vědci, potměšilí zemědělci, celonárodně významní zločinci nebo praštění řemeslníci. Útočiště tu našli i souputníci Nikoly Tesly, vynálezce asynchronního motoru, bezdrátových přenosů informací a paprsků smrti. Na podobných vynálezech pracoval v Komíně Kovář. Všichni znáte příběh o legendárním komínském skleníku. Kovář se ale zabýval i paramagnetickými jevy. Vynález komínského génia mohl socialistickému hospodářství přinést devizy na plánované brzké osídlení Marsu a Venuše. Seznámit Marťany s ideály marxismu leninismu dříve než propadnou zvrácenému volnomyšlenkářství prohnilého Západu, bylo prvořadou prioritou každé socialistické země.
Kovář nebyl jediný vynálezce v Komíně. Mezi vědci, vynálezci a umělci je ale horší konkurence než mezi svatými. Každý chce zářit na oltáři. Úhlavním vynálezeckým konkurentem Kováře byl muž, o kterém se říkalo, že je hříčkou přírody. Muž se dvěma ptáky, Hřídelka. Byl vyučený zámečníkem. Pro svoje schopnosti se stal hlavním mechanikem ve firmě, která v Brně zastupovala amerického výrobce automobilů Buick. Tedy žádný podivín. Bydlel v Komíně a měl tu dílnu. Když jdete za hasičkou doleva, kousek jak byla mlékárna u Sušánů. Tam, kde se prodávalo čerstvé mlíko a sýry. Tím směrem, kde si postavili „pozdějá“ Komíňáci samošku. V akci Zet. Samoobsluhu. Stavby stály, cement byl podpultovka, ale staří Komíňáci neseděli a nestěžovali si na komunisty, že nedodali mávátka. Zrovna o Hřídelkovi v hospodě říkali, že je génius. Bál se ale, že ho s vynálezem předběhne Kovář. Prý závodili. To chlapi v hospodě nenechali jen tak. Nemohli se udržet. Hned se sázeli.
Kovář své současníky výrazně převyšoval.
Pan Hřídelka stál vždy oběma nohama na zemi.
„Tak ty jsi vymyslel dvojlžičku?“ ptá se Jarouškův děda.
„No líp se tím všechno nabírá,“ pokrčil rameny Jarouš.
„To se nikdy neujme,“ zavrtěl hlavou děda. „Tady od toho zaříkávače strojů se uč. Hřídelka je dvakrát víc muž než jiní.“
„Já těch úkolů musím zvládnout dvakrát víc,“ povzdychl si starej Hřídelka. „Musím vymyslet auto na vodu, kamna na lopatku uhlí na měsíc a jak vyčerpat přehradu na plochou baterku,“ shrnul harmonogram prací na tento týden Hřídelka.
„Kamna na uhlí? To se nikdy neujme,“ zavrtěl hlavou děda.
„Podívej, už mám skoro hotovo. Tohle bude ten motor,“ ukázal Hřídelka na podivný velký stroj. „Musím něco udělat, aby děcka neřekly, že jsem je nezaopatřil. Že měly fotra blbce.“
„To auto bude jezdit na vodu nebo na vodě? Nebo to bude parní stroj nebo spíš hydromotor?“ ujišťoval se Jarouš. Šaman Hřídelka na něj s respektem koukl.
„Já vim. Z profilu vypadá, že si nezaváže tkaničky, že. Ale mozek má po mě,“ zamručel děda. „Dám ho na tesařinu.“
„Nic si z toho nedělé, Jaróšu. Co kdo vidí, takové je. Osel oslu népěknější. Dědu máš čistokrevnýho trotla, ale přes konstrukce je Paganini,“ usmál se Hřídelka. „Ten motor bude jezdit na vodu jak na benzín. To bude šlágr, tak tomu budu říkat šlágr,“ zapálil si cigaretu Hřídelka. „A už to skoro mám. Prostě jen todlencto musím udělat menší.“ neprozradil tajemství auta na vodu Hřídelka. „A pak budu pokračovat těma kamnama,“
„Je to jako spalovací motor,“ hodnotil Jarouš. „Ale na páru?“
„Disociace vody je přirozené jev. Když … No já bych vám to řekl, ale vy byste to prozradili Kovářovi. On je hroznej sabotér. Našel by výpočetní chybu a pak by to najednou nefungovalo.“
„Já na vás vsadil, že motor budete mít rychleji než Kovář. Protože jste muž se dvěma ptáky. Hříčka přírody. Nelžou? Jaký to je? Jak to máte doma?“ zvedl pohled od jeho kalhot děda.
„Nelžou. Mám dva ptáky. Lidi to zajímá, ale když svolím, narichtuju se, že jim je ukážu, nechcou to vidět. Ukážu vám je, když půjdete za Kovářem, zjistíte jak je daleko,“ nabídl dědovi.
„Myslíte Kováře, toho technika, co dělal komínský skleník? To hasičský auto?“ zajímalo Jarouše.
„A je to tady. Za á to není žádný auto,“ potáhl z cigarety znalecky Hřídelka. „To je namašlená kurva. Namašlená kurva! Já vim co říkám. Já jsem na tom autu Kovářovi dělal všecko. Ale motor na vodu je jen můj vynález.“
„Pan Hřídelka pomáhal spravovat komínským hasičům auta. Měl tam dílnu, krabice, šroubky, matice, starý rádia, americký ledničky, člověk šel jenom uličkama mezi bednama plnýma věcí,“ připomněl Jaroušovi děda.
„No. Místo toho, abych dělal auto na vodu, tak jsem dělal fušky a opravoval hasičský auta. S tím je konec,“ rozhodl „Teď musím zaopatřit děcka. Aby děcka neřekly, že jsem je nezaopatřil a že měli fotra blbce.“
„Postavili si hasicí auto, sehnali podvozek z Horchu, výrobce Auto Union AG. Dvanáctiválec,“ nadmul se děda pýchou. Horch byl přepychový předválečný kabriolet, předělat ho na luxusní prosklené hasičské auto, to asi nikde jinde nezkusili.
„Udělali jsme z toho skleník. Dělali jsme tam do rámu okna z plexiskla. Zaoblený. To byla práce. A museli jsme finišovat, tak jsme dělali na tři směny do rána. To nebylo jen tak. V Staré hasičce totiž straší. Byla půlnoc. Ferda říká, teď si odpočneme. A najednou pác. Hodina duchů. Francouzák proletěl přes celou dílnu. Bim. Matice, zas vystřelila odjinud. Kladivo. Prásk, břinklo tam do rohu. No to se nedá nic dělat, říkám jim, tady straší. To je Stará hasička. Máme tu v Komíně strašidla,“ usmál se. „Ale nevědí proč v Staré hasičce straší.“
„Oni to nevědí. To jsem tam strašil já. Vzal jsem hodinové strojky, staré budíky a dal jsem tam nějaké pružiny a nářadí a místo zvonění ty strojky v určitou hodinu něco vymrštily to nářadí nebo matice. Místo zvonění.“
„Tak jsme to dali nějak dohromady, ten Horch, to hasičský auto. Je krásný, ale strašně poruchový. Olej co se tam nalil, do rána z půlky vytekl. Namašlená kurva, ten Horch. Tak jsem tam dal vysoustružit na hřídele protisměrně spirálu a jak to auto jede, tak aby ten olej tekl v té spirále zas zpátky. Geniální, že. To auto mělo ještě sifonový chlazení a pásové brzdy. Vodní čerpadlo opravovala firma Hrček a syn. Nebylo jistý, jestli to ten syn opravil dobře. Tak jsme to chtěli po opravě projet. Jestli to funguje. Ale nebylo to tak snadný. Za Hitlera nebyl benzín. To se muselo šetřit i v eráru. Pro soukromníky nebyl skoro vůbec. Benzín se tehdá kradl. Tak ho úřady barvily. Pro erár modrou a pro civily červeně. Já jsem ale měl na ten benzín v autě přehazování přepínačem, aby se to nepoznalo při kontrole,“ pochlubil se Hřídelka. „Benzínu byl hrozný nedostatek. Sanitky po Minské tahaly tramvaje do kopce, aby ušetřily benzín. S tím Horchem to bylo nebezpečný. Měli jsme ošklivou havárii a požár. To si poslechněte,“ začal příběh.
„Horcha jeli chlapi po opravě projet směrem na Kyničky. Ale neměli vypsanou jízdu. Nesmělo se služebním autem jezdit bez povolenky. Tak co. Jel Dušan Pavlík a řídil legionář Hubert Samek. Hubert Samek byl poslední z Legií, kdo odjel z Ruska, jel do Československa z Vladivostoku okolo Mysu dobré naděje. Doplula jich čtvrtina. Nebál se ničeho. Prej, že Horcha projedou. Aby nemuseli pořád držet plyn, tak jsem jim tam udělal tempomat. No jeli s tím hasičským autem jak k ohňu. Jeli pod Mniší horou a Pavlík říká Samkovi, tý Huberte, čoveče, dyť to auto jede nějak rychle. Dyť nevybereme zatáčku, zpomal, né. No jeli jak Fittipaldi. A Samek říká, to auto jede nejak samo. Já ani nemám nohu na plynu. Co s tím je, ptá se. Tak ale zpomal, dyť se vymeleme, čoveče, říká Pavlík. A pác. Už byli ve škarpě. Vletěli do plotu. A co teď. Vylezla baba a začala fňákat, že jí zbořili plot, babě. Pavlík, ten dělal u německé firmy, uměl německy a měl koženej gestapáckej mantl. Vylezl v tom mantlu z auta a viděl, jak se ta bába zarazila. Tak zahučel Das macht mir keinen špas! Baba se lekla a zalezla. Auto ale chlapi nemohli vytlačit sami. Co teď? Čekat na opravdový gestapáky?
To se jim moc nechtělo. Za tu černou jízdu by je čekalo vězení. Jestli už byla heydricháda, tak klidně i poprava. Samek dal Pavlíkovi flašku oleje a řekl ať zapálí nějaký dřevěný bedny nebo něco a že zavolá komínský hasiče. Takže Samek do Komína nahlásil hořící sklad, aby přijeli komínští hasiči s povolením. Vytáhli sice auto, ale arizovaný králíkárny vedle shořely. „Za nějakou dobu na ně stejně přišlo udání. Udání kvůli tomu plotu. Ale oni to nějak vyřídili. Tenkrát jsme si spolu užili zábavy. Teď jsou z nich moji konkurenti. Kovář staví antigravitační motor a to je konkurence mýho motoru. Vím, že jeho motor je lepší. Já to ale vyhraju. Už to mám totiž skoro hotový. Skoro. Už nebudou jezdit tramvaje po drátě, budou mít můj motor. Všechno bude mít můj motor. Já jen musím dávat bacha, aby to nedávali do těch tanků, to nechcu. Do tanků ho zakážu. Jak to dokončím, pozvu na oslavu televizi a rádio. A pozvu Hradišťan, aby tam zahráli. Dám milion hasičům, aby si koupili pořádnou sirénu. A dám milion, aby v Komíně byla vysoká škola, technika. Zbytek dám svým děckám. A na té slavnosti řeknu, že ten motor už teď dávno mohli všichni mít. Měl bych dost času ho dokončit. Ale tchyně mě nutila chodit do drůbežárny zametat kuřince. Ona to zavinila! Kvůli jejím slepičákům ještě není motor na vodu.“
„A teď vám ukážu svý dva ptáky. Zavřu, aby nám sem nikdo nelezl,“ řekl polohlasem Hřídelka. Jaroušek mlčel. Jeho dědovi nedošlo, že by měl chlapce chránit před tím pohledem. Což je důvod, proč děti nesvěřovat do péče prarodičů. Je známým faktem, že prarodiče nedokáží děti vychovávat tak kvalitně jako rodiče. Zkazí co mohou a vychovají z vašich dětí něco hrozného. Vždyť cudní muži si ptáky neukazují. Zvlášť ne růžové hrdličky. Hřídelka zhasil cigaretu a zatvářil s tajemně. Zavřel vrata a otevřel dveře do vedlejší místnosti. Byla upravená jako voliéra. „A ty se dívej Jaroušku ať o tom můžeš vykládat učitelce v biologii. Jsou růžový, ty hrdličky. Jedna je samička. Jsou krásný, že. Nezapomeňte jít za Kovářem. Ať vím, jak je daleko. Můžu mu pomoct,“ řekl muž se dvěma ptáky. „Kovář určitě dopadl jak s tím Horchem. A já už mám prvního zákazníka. Přišel chlapík, že má antigraviplán. A chtěl by do něj můj motor. Že si plácnem. Domluvili jsme se na neděli. Stará napekla řízků. A on nepřišel. Tak nevím, co si myslet.“
Výzkum, nakolik pěstování slepic může vážně narušovat vývoj nových technologií, je strategickou otázkou bez které se nepohneme dál.
Streptopelia roseogrisea, hrdlička chechtavá (též nazývaná růžová)
Zeiss dělal elektrozávodech Julia Fučíka. Inženýr Kovář, který říká, že vynalezl antigravitační motor, je čerstvý důchodce. Je mu letos šedesát. Motor spolu začali stavět před několika lety.
„Pré tu nekde schováváš perfektum nóbile,“ řekl děda.
„Antigravimotor. Zeiss smontoval hřídel, ty rotory, statory. Já jsem vynálezce, inženýr, on je realizátor,“ popisoval Kovář. V ruce příložník, rýsuje a počítá. „Tak Hřídelka posílá špiona Šuškina? My víme Šuškine, že Hřídelka je skvělý mechanik. Přišel do dílny ve firmě, na sobě bílý plášť jako doktor. Všichni stáli v pozoru. Přitom tam v dílně všude šmíru, jen se podíváš a seš černej. A on si tam plul v bílým mantlu. Na krku stetoskop a dělal, že poslouchá motor. Hříčka přírody, šašek.“
„Hřídelka chce vědět, jestli to už chystáte do výroby.“
„Já vim. Musí udělat auto na vodu, že. Aby děcka neřekly, že je nezaopatřil a že měli fotra blbce,“ přikývl Kovář. „Ale oni mají fotra blbce. Má šest dětí a hodnou babu. A on furt mele, že mohl mít hraběnky, mohl mít baronky, a takový pometlo že si vzal. Já sakra nezávodím s pitomym Hřídelkou. V Americe staví tenhle motor Otis Carr. Musím ho předehnat,“ zamračil se Kovář. „Ten možná už motor má. Zítra možná bude mít i patent. Tak spěchám. Už jen upravit konstelace a je to,“ s urputným výrazem se hleděl do papírů. „Jsem blízko. Je tam nějaký jednoduchý problém. Vyřiď Hřídelkovi, že Zeiss už to dal do kupy a že on prohrál. Už půjdem na patentový úřad.“
„To je ono, to modrožluté?“ zeptal se Jarouš na stroj, z kterého viděl žlutý setrvačník, prstence s modrým obalem a hřídel.
„Jo. Zeiss říkal, že když už ho to celý sere od pohledu, tak pré ať je to aspoň hezký,“ přikývl Kovář nasupeně.
„Tak už vám to antigravitační něco šlape, jo?“ jásá děda.
„Pluje to na magnetech? Jak to spouštíte?“ kouká na to Jarouš.
„Pluje. Slyšel jsi o paramagnetických látkách? Upnu do svěráku osu. Nastavím konstelace a budu svěrák uvolňovat,“ vysvětlil Kovář. „A éeeeeeee. Přelomová věc,“ zaskřípěl. „Je tam jenom jednoduchý problém. Vyladit konstelace napětí elektromagnetů. Kvůli levitaci. Možná že,….“
„A už se vám to aspoň pohnulo?“ ptá se Jarouš.
„Pá moja, že v pátek, že už to spouštíte. A pak jsem vás viděl sobotu ráno, jak jste šli ze Staré hasičky. Hledal jsem Zeisse. Bylo tu nahulený, v popelnících hromady vajglů. Byls zelenej jak sedmica. Stojí ti to za to? Dyť si běž radši zhuntovat zdraví vedle do hospode, Franťoko. Vyspat se pod stolem, jak člověk.“
„Stojí! Teď se chcu posledních pár let života věnovat tomu, co jsem skutečně celý život chtěl. Konečně. Celý život to plánuju. Přelomový objev. Chtěl jsem motor spustit před slunovratem. Jako oslavu. Země se vrací zpátky k Slunku. To vás ve škole neučí, ale Země ve skutečnosti neobíhá okolo Slunce, že,“ poučuje Jarouše. „Dělá vratný pohyb. To můžeš o slunovratu cítit, to trhnutí. Jak se začne vracet. Není to elipsa. Je to čára.“
„Mám dlouhý vedení. Mě ten vtip nedošel,“ ujistil ho Jarouš.
„Nedělá srandu. Podle něj se Země vzdaluje a přibližuje Slunci po čáře. O slunovratu se vrací. Motor funguje?“ zjišťuje děda.
„Zatím je problém v těch konstelacích,“ zopakoval Kovář.
„A jak to zabrzdíte?“ zeptal se Jarouš. Kovář chvilku mlčí.
„Tam je víc otázek. Může to kvadraticky zvyšovat otáčky. Není tam tření. Nevykonává práci. Hřídel bude točit, než se bude atomická struktura uhlíkové ocele trhat. Pak by ty kousky byly jak střely. V té době už v tomhle kruhovém magnetu dojde ke stáčení proudu elektronů a mohl by vznikat proud mikrovln,“ uvažuje Kovář rozladěně. „Záření by střílelo všude. Pokud by se část držela v magnetickém poli hřídele, fungovalo by to jako cyklotron. Neviditelný záření může být nebezpečný. Až na ulici,“ přiznal. „Zastavit? Odpojím to. Vezmu lopatu s pískem a hodím ju tam,“ uklidňuje sám sebe. „To zvládnu.“
„No. Hřídelka musí s autem na vodu pohnout,“ uznal děda.
„Byla tu včera Hřídelková,“ řekl Kovář. „Pá, že máme dědovi s motorem na vodík pomoct. Že děcka už chcou ty peníze,“ usmál se. „Když tu ale hodinku zůstanete, spustíme společně první antigravitační motor a dá li bůh, aj ho zastavíme.“
„Vsadíš se, že do hodiny ten antigravitační motor pojede?“ usmál se Kovář. „Jestli Komín za hodinu bude stát, tak se mi to podařilo zastavit.“ Vyděšený Jaroušek zírá se Kováře.
„Já vsadil na Hřídelku,“ zamračil se děda. „Ale sázka je sázka. Chlapi v hospodě se taky sázeli, jestli se dají sjet schody u Hotelu Grand v Brně autem. Já prohrál. Ale to už je hrozně dávno. V sázce bylo hodně peněz. Se starou kraksnou, starým dodělaným oplem, sjeli ty schody u Grandu. Málem v tom autě přišli o zuby, ale vyhráli. Spoustu peněz. Pod schodama na ně už čekal esenbák a hezky je všechny zkasíroval. Dal jim pokutu. No to nebyl ten náš komínskej Franta policajt od Točínů, brácha od Arnabálka. Ten je hodnej,“ klesl hlasem děda. „Ale bylo by dobrý se vsadit o hodně peněz a vyhrát,“ zasnil se.
„Musel bych vědět, že vyhraju,“ podmínil Kovář. „Jako teď.“
„Tady v Komíně, jednomu říkali Štístko. Znals ho? Vyhrál ve Sportce. Dvakrát po sobě. A první cenu. On měl hrozný štěstí. On zrovna vyhrál i několik druhých a třetích cen. Uměl si to spočítat. Vsadil hodně čísel. Ale co, on už brzo přijde komunismus a pak prý všichni budou mít všechno dost,“ řekl děda.
„Mám toho dost už teď. Pošteluju to a koupím si Austrálii,“ típl cigaretu Kovář.
„No já se nebudu lóčit sósede, pozdějá večer se uvidíme,“ řekl děda. „Snad.“ Nerozloučil se. Nevěděl, že souseda za hodinu najdou za antigravitačním motorem bez života. Asi nastavoval konstelace a nejspíš dostal mrtvici. Seděl za strojem a byl mrtvý. Půlrok důchodu mu úplně zničil zdraví. Asi.
„Mám překvapení, Jaroušku. Zeiss nám ten motor a dokumentací zadarmo dal,“ přivezl děda stroj a dvoukolák papírů. „Dám to do sklepa, než vyrosteš. Pak to zkusíme spustit!“
Dodatek:
Postavy a děje jsou zcela smyšlené a případná podobnost čehokoliv je zcela náhodná. Fotografii hasičského Horcha z Komína někde mám, ale nenašel jsem ji už třetí den, tak to vzdávám. Antigravimotor byl podle svědka nakonec později předán do depozitáře Technického muzea v Brně, kde je předmětem dalšího studia. Příběh je kapitolou z většího celku.
