Článek
„Maximilien Robespierre necítil žádný mimořádný důvod své existence kromě té, které se mu dostalo bez vlastní volby, když našel své poslání v zásadách Francouzské revoluce,“ míní francouzský historik François Furet. Přestože asi všichni velcí revolucionáři považují svou činnost za hlavní náplň a smysl života, u málokoho se to projevilo do takové míry jako právě u Robespierra.
Z advokáta tyranem
Narodil se 6. května 1758 v Arrasu, po otcově vzoru vystudoval práva a od roku 1781 pracoval v rodném městě jako advokát. Poté, co v červenci 1789 vypukla Velká francouzská revoluce, vstoupil do levicově orientovaného spolku s názvem Společnost přátel ústavy, jehož členům se na základě schůzovního místa v pařížském klášteře svatého Jakuba začalo přezdívat jakobíni.
Vrcholu politické moci Robespierre dosáhl v období od září 1793 do července 1794, kdy stanul v čele Výboru pro veřejné blaho, institutu zodpovědného za obranu republikánského zřízení a potlačování kontrarevoluce. Tehdy ve Francii nastolil neblaze proslulou „Vládu teroru“, během níž skončily desetitisíce osob pod gilotinou. V duchu hesla „Revoluce požírá vlastní děti“, nakonec ovšem ostří gilotiny pocítil sám na vlastní šíji 28. července 1794, den poté, co byl během tzv. thermidorského převratu svržen svými politickými rivaly.
Touha po lepším světě
Už jako školák se malý Max jasně profiloval jako člověk, u nějž je na prvním místě práce, vždy vykonávaná svědomitě, pečlivě a s upřímným odhodláním. Tento jeho přístup se v průběhu let v podstatě nezměnil, ať psal domácí úkoly, hájil své klienty nebo nechával gilotinovat zástupy „kontrarevolucionářů“.
Jeho hnacím motorem nejspíše byla potřeba ocenění, uznání, pocitu užitečnosti a opravdu nefalšovaná, byť fanaticky pokřivená snaha vytvořit lepší, dokonalejší svět, „řád věcí, kde by byly neznámé všechny nízké a kruté vášně“ – a to i za cenu nesmírných obětí. S určitostí každopádně můžeme říct, že se nejednalo o žádnou vznešeně maskovanou touhu po dosažení materiálních výhod a smyslových požitků.
Neúplatný elegán
Coby přední revoluční politik pobíral Robespierre velmi slušný plat, na jeho životním stylu se to ovšem nijak neprojevovalo. Nepotrpěl si ani na luxusní bydlení, ani na vybrané kulinářské speciality. Jeho strava sestávala v podstatě jen z chleba, mléka, ovoce a vína, přičemž dle jistého svědectví při jídle vypadal jako „kočka chlemtající ocet“. „Málo postačí tomu, kdo nemá žádná přání,“ prohlašoval strohý jakobín, přezdívaný pro svou naprostou nezkorumpovatelnost „Neúplatný“.
Jediné, na čem si zakládal a za co byl ochoten utrácet, bylo oblečení. Chodil vždy perfektně vyšňořený, nejčastěji v módním zeleném kabátě s proužkem, s dokonale upravenou a napudrovanou parukou. Na své okolí chtěl působit seriózně a elegantně, rozhodně mu však nešlo o to, aby svým zevnějškem okouzloval opačné pohlaví.
Žádný čas na lásku?
Někdo má rád holky, jiný vdolky, Robespierre evidentně neměl slabost ani pro jedno. Jestliže jídlo bral jen jako nezbytný prostředek k uchování života, o ženy se nezajímal prakticky vůbec. S jednou výjimkou. Tou byla o deset let mladší Éléonore Duplayová, která pro Robespierra představovala „vznešenou duši, jež bude umět zemřít, stejně jako umí milovat“. Dvojice bývala často viděna při společných procházkách po Champs-Élysées či ve versailleských lesích a dle vyjádření člena Výboru pro veřejné blaho Joachima Vileta Robespierre s Éléonore „žil manželským životem“.
S jistotou se ale neví, zda v tomto vztahu skutečně došlo jak k duševnímu, tak tělesnému splynutí. Robespierre působil jako člověk, který se sexem nechce nechat rozptylovat a spoutávat. Jak prohlásila jeho sestra Charlotte: „Jak by mohl někdo, tak zaneprázdněný prací a kariérou jako můj bratr, pomýšlet na lásku či sňatek?“ Poetičtěji to pak vyjádřil americký historik polského původu Ralph Korngold: „Robespierre zachovával vroucnost své duše ideálu mnohem neosobnějšímu, ideálu, jemuž je tak neochvějně oddán, že se tím jeví i více i méně sobecký než obyčejní smrtelníci.“
Mravnost nade vše
Robespierre byl prudérní suchar a jeho upjatost, stejně jako neustálé řeči o ctnosti, mravnosti a morálce šly nakonec na nervy i jeho kolegům. Zcela opačně založený revolucionář Georges Danton, živočišný požitkář, nezdráhající se přilepšit si nějakým tím úplatkem, mu jednou vmetl do tváře: „Já vám řeknu, co znamená ta ‚mravnost‘, o níž pořád mluvíte – to, co dělám každý večer své ženě!“
Robespierra takovéto narážky dokázaly doopravdy rozhodit. „Danton se vysmívá slovu ‚mravnost‘, jako by to byl vtip. Jak se může člověk s tak bídným chápáním morálky stát bojovníkem za svobodu?“ poznamenal si rozhořčeně do deníku. Posléze byl Danton coby přední zastánce zmírnění revolučního teroru poslán pod gilotinu; Robespierre ho přežil jen o pár měsíců.
„Zrůdo!“ pokřikovali lidé na Maximiliena Robespierra při jeho cestě na popraviště. Jestliže si pod pojmem „zrůda“ představíme někoho, kdo pro vlastní egoistické cíle neváhá druhé vystavit utrpení, a ještě se z toho sadisticky těší, Robespierre takový určitě nebyl. Popravy odmítal sledovat a ze svého vzestupu k moci v podstatě nic nezískal. Na jeho absenci jakékoliv obyčejné slabosti a vášně a odosobněné touze po společnosti, která se vynoří z potoků krve tak „dokonalá“ jako on sám, nicméně bezesporu je cosi nelidského.
Zdroje:
FURET, François: Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi. Praha: Argo, 2004.
HIBBERT, Christopher: Francouzská revoluce. Ostrava: Domino, 1999.
KORNGOLD, Ralph: Robespierre a čtvrtý stav. Praha: Máj, 1948.
