Článek
Zasmušilý ráz Andersenových pohádkových příběhů jistě není jen důsledkem typicky potemnělé skandinávské nátury. Ačkoliv nejproslulejší dánský autor ve svém slavném životopise s názvem Pohádka mého života tvrdí, že „nemohl mi osud být příznivější a nemohl mě vést moudřeji a lépe“, tak úplně dokonale šťastný nejspíš nebyl. Krásy moc nepobral, nepatřil rovněž k sociálně nejobratnějším. Jeho zmatený a neuspořádaný citový život připomínal i ve zralém věku pubertální hormonální bouři, již nikdy neutišil stabilní (ani žádný jiný) sexuální vztah.
Žádost o ruku nevyšla
Všechny Andersenovy lásky měly výhradně platonický charakter. Jednou z prvních byla kolem roku 1830 dívka jménem Riborg Voigtová, milující jiného, za nějž se posléze provdala. Nejznámější je pak švédská operní hvězda Jenny Lindová, fenomenální „Švédský slavík“, která Andersena zřejmě inspirovala hned k několika pohádkám, mj. k Císařovu slavíkovi.
S Lindovou pojilo Andersena blízké přátelství, nicméně zatímco on se zamiloval, ona o něm mluvila jako o „drahém bratříčkovi“. Když se pak spisovatel v roce 1843 odhodlal požádat zpěvačku o ruku, pochopitelně to nevyšlo. Andersenova úpěnlivá prosba směřovaná k samotnému Všemohoucímu, jež se objevuje v jednom deníkovém zápise: „Dej mi nevěstu! Má krev chce lásku, stejně tak mé srdce!“, se nikdy nevyplnila, a zklamání nakonec vyústilo do oduševnělé rezignace: „Nestavím si žádné vzdušné zámky, nýbrž přijímám, co mi Bůh uchystal… Bůh ví, zda bych byl jako ženatý muž šťastnější.“
Vyznával city i mužům
Evidentně romantické city ovšem severský pohádkář choval i k některým mužům. Státnímu radovi Edvardu Collinovi kupříkladu napsal: „Chřadnu pro Tebe jako pro hezkou kalábrijskou děvečku… můj cit vůči Tobě je ženský.“ Slabost měl rovněž pro sasko-výmarsko-eisenašského velkovévodu Karla Alexandra, a snad největší zalíbení našel v o třicet let mladším dánském tanečníkovi Haraldu Scharffovi, s nímž se seznámil okolo roku 1860. Ačkoliv ve vztahu s Scharffem zřejmě panovalo určité erotické napětí, o opravdovém sexuálním naplnění není ani v tomto případě nic známo.
Andersen skutečně mohl mít bisexuální tendence, na rozdíl od řady jiných podobně orientovaných jedinců to u něj ovšem nepředstavovalo vstupenku do světa nespoutaného hedonismu, právě naopak. V důsledku přehnané stydlivosti, přecitlivělosti, neurotických rysů, neatraktivního zevnějšku a taky určité životní smůly nedokázal nakonec navázat intimní poměr ani s ženou, ani s mužem.
Chodil do nevěstinců, ale..
Zároveň je ale namístě odpoutat se od idealistické představy dokonale cudného spisovatele, jenž všechnu tělesnost přetvořil v umění. Andersenova sexualita totiž jednoznačně měla i fyzický aspekt – v osobité podobě. Deníkové záznamy odhalují pohádkářovu značnou masturbační aktivitu, přičemž každé sebeukájení je značeno jako „+“. Mimo jiné se můžeme dozvědět, že klasik dětské literatury se nezdráhal navštěvovat nevěstince, kde však s prostitutkami pouze konverzoval, načež se pak v soukromí uspokojil sám.
Mimořádnost Andersenova díla samozřejmě nějaká ta neškodná úchylka nijak nesnižuje. Spíše možná stojí za úvahu, zda bychom v případě autorova spokojeného intimního života dnes vůbec mohli dětem číst třeba Malou mořskou vílu (která bývá analyzována jako reakce na nešťastnou lásku k Edvardu Collinovi) či Sněhovou královnu (jíž zase dle některých posloužila coby předobraz Jenny Lindová se „srdcem z ledu“).
Zdroje:
ANDERSEN, Hans Christian: Pohádka mého života. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965.
STIRLING, Monica: Divoká labuť. Praha: Odeon, 1972.
https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Christian_Andersen
https://www.theguardian.com/books/2006/jan/18/theatre.classics
https://debeysklenar.wordpress.com/2013/05/13/was-hans-christian-andersen-an-ugly-duckling/
