Článek
Vedle důrazu na práva žen, menšin či varování před klimatickou krizí je jedním z klíčových témat moderní progresivní levice, obzvláště v poslední době, i kritika státu Izrael. Chování Izraele vůči obyvatelům Palestiny, vyhrocené po teroristických útocích hnutí Hamás ze 7. října 2023, jež vyvolaly mohutnou izraelskou odvetu, bývá nezřídka označováno za válečný zločin či genocidu.
Zároveň se v této souvislosti podotýká, že Židé, kteří se sami stali obětí brutální vyhlazovací politiky nacistického Německa, dnes dělají v podstatě to samé Palestincům. Izrael (spolu se svými nejhorlivějšími podporovateli) podobná obvinění odmítá a vůči kritikům nasazuje mocnou ideovou zbraň – nařčení z antisemitismu, což je zejména v evropském prostoru po druhé světové válce neobyčejně citlivé téma.
Zneužití role oběti
Podpásovka? Podle progresivistů ano, jelikož ti se brání argumentem, že oprávněná kritika izraelské politiky se přece nerovná nenávisti vůči Židům obecně. A jak tvrdí rovněž někteří židovští intelektuálové, kupříkladu Norman Finkelstein, Izrael zneužívá své tragické historické zkušenosti a staví se do role jakési „věčné oběti“, čímž si chce zajistit ospravedlnění i těch nejkontroverznějších kroků.
Aniž bych zde chtěl zabředávat hlouběji do problematiky izraelsko-palestinského konfliktu a prezentovat v tomto směru detailně vlastní politické názory, musím uznat, že s výše zmíněnými výtkami vůči Izraeli se vcelku ztotožňuji. Zajímalo by mě však, zda si levicoví progresivisté uvědomují, že sami používají k obhájení své agendy stejného argumentačního faulu jako Židovský stát.
Jsou všichni sexisti?
Vezmeme-li si za příklad třeba současný radikální feminismus, nelze se ubránit dojmu, že jeho stoupenci mají tendenci prakticky každou kritiku považovat za sexismus či misogynii. Jelikož ženy byly tisíce let utlačovány (což je bezesporu pravda), měly by mít nyní nárok na bianco šek na jakékoliv jim prospěšné společenské změny. Úvahy, zda to v některých případech nebude nepřiměřeně na úkor jiné společenské skupiny, jsou odpálkovány tzv. argumentací plotnou (čili „Vy chcete znovu uvázat ženy k plotně?“, analogickou k izraelskému „Vy chcete znovu holocaust?“).
Srovnání s Izraelem docela sedí i v případě „argumentu ohrožením“, tedy že jak Izraelci, tak ženy se neustále nacházejí pod Damoklovým mečem antisemitů či sexistů, kteří jim chtějí uškodit – a to buď zcela otevřeně, anebo třeba jen tím, že jim nejdou ve všem na ruku. Za těchto okolností je potřeba se pořád bránit, pořád bojovat, nenechat se vnitřně oslabit, a obávám se, že minimálně mezi nejradikálnějšími představiteli obou táborů se najdou zastánci hesla „Když se kácí les, lítají třísky“ (boj proti terorismu/patriarchátu holt může přinést i nevinné oběti). Místo feminismu si samozřejmě můžeme dosadit práva etnických či sexuálních menšin, princip zůstává stejný.
Ačkoliv se domnívám, že určitá míra pokrytectví je v tak komplexní společnosti, jako je ta naše, víceméně nevyhnutelná (o tom šířeji možná někdy příště), přece jenom si neškodí čas od času připomenout ona moudrá slova nejslavnějšího z Židů vůbec o dřevěných útvarech v očích.
Zdroje:
Finkelstein, Norman G. Průmysl holocaustu. Úvahy o zneužívání židovského utrpení. Praha: Dokořán, 2006.
