Článek
Mládí zakladatele
Právě bylo 8.května 1828 a v ulici Verdaine v domě č. 12 v Ženevě se jako nejstarší syn Jeana Jacquese Dunanta, aristokrata a váženého muže a jednoho z radních a Anně Antoinettě ze známého rodu Colladonů, měšťanů z Aulle narodil synek Jean Henri Dunant.
Brzy po narození Henriho se Dunantova rodina přestěhovala do venkovské vily La Monnaie na předměstí Ženevy. Prostředí, v němž malý Henri spolu se svými třemi sourozenci (bratrem Danielem a sestrami Marií a Sofií) vyrůstal, položilo základy k jeho celému pozdějšímu životnímu úsilí. Bylo to prostředí věrné náboženské tradici, ale zároveň také důstojnosti rodu, současně však prosycené skutečným křesťanským soucitem. Ostatně dobročinnost, návštěvy nemocných a péče o chudé děti patřila k tradici předních ženevských rodin.
Již otec Henriho působil obětavě a velmi aktivně ve staré ženevské dobročinné organizaci, která pečovala o sirotky a nezletilé děti. Matka Henriho, žena nevšedního ducha, ale také vřelého srdce, byla dcerou ředitele ženevské nemocnice a ošetřování nemocných a poskytování pomoci potřebným považovala za svou samozřejmou povinnost.
Když Henrimu bylo okolo 18 let se stal členem Spolku dárců almužny, společnosti, která vyhledávala a ošetřovala invalidní osoby a měla za cíl probouzet v bohatých občanech soucit s nemocnými, hladovými a mrznoucími lidmi. Henri byl veden k tomu, aby se živil stejně jako jeho předkové určitými obchodními a peněžními manipulacemi. Když mu bylo 21 let po nedokončeném středoškolském vzdělání se vyučil a nastoupil jako praktikant do ženevského bankovního domu Lullin Sautter.
Od roku 1849–1852 cestoval po Francii, Belgii a Nizozemsku, aby tam propagoval myšlenky Křesťanské unie mladých mužů, organizace založené právě v Ženevě. Po dobu jednoho roku vykonával Henri Dunant funkci tajemníka ženevské skupiny této organizace.
Rodině se však jeho činnost nelíbila, otec chtěl aby pokračoval v obchodní tradici a proto se Henri vydává v letech 1854–1858 na několik obchodních cest do Alžíru, Tunisu a na Sicílii ve službách Společnosti švýcarských kolonistů.
Jeho cesty po severní Africe vedly však také k riskantnímu finančnímu podniku, který mu později způsobil mnoho potíží a problémů. Založil v Mons-Džemílu v Alžíru průmyslovou společnost s několika mlýny. Potřeboval 500 hektarů půdy na březích africké řeky Oned Saf Saf. Dunant, bez zkušeností a s nadšením přijal funkci prezidenta a generálního ředitele nově založené Finanční a průmyslové společnosti s kapitálem jednoho milionu franků a zval do ní každého, s nímž se přátelsky stýkal. Plán však krachoval, kvůli právům na půdu a vodu, a ještě po létech ho tento neúspěch pronásledoval.
Bitva u Solferina
Když v roce 1859 vypukla válka mezi Francií a Sardinií na jedné straně a Rakouskem na straně druhé, bylo Dunantovi již 31 let. Srážka vojsk, k níž se schylovalo v severní Itálii, upoutala jeho pozornost. Aby získal vodní práva, rozhodl se osobně setkat s císařem Napoleonem III., který tehdy vedl francouzskou a italskou armádu, která vyháněla Rakušany z Itálie.
Cesta do Solferina v Itálii by Dunantovi změnila celý život. K tomu stejně došlo, ale zcela odlišným způsobem.
Po příjezdu do Solferina 24. června 1859 byl Dunant svědkem jedné z nejkrvavějších bitev století. Když bitva skončila, čtyřicet tisíc vojáků bylo mrtvých a dalších čtyřicet tisíc jich zůstalo ležet na bojišti s nejrůznějšími poraněními. Zůstali tam ležet neošetření, v žáru slunce i letních lijácích, hladoví a žízniví. Po jejích následcích, zničených utrpením tisíců zraněných vojáků, kteří zůstali na bojišti, zorganizoval místní obyvatele, zejména ženy a dívky, aby pomohli zraněným vojákům z obou stran.
Protože vojenskou ambulanci v Castiglione tvořili jen čtyři lékaři se svými pomocníky a jiný personál nebyl k dispozici, nabídl Dunant svoji pomoc a svým nadšením strhl i další občany a návštěvníky městečka. Celé malé městečko ožilo tímto ruchem moderních samaritánů, kteří přinášeli potraviny a nápoje, omývali a obvazovali raněné. Nedostatek lékařů byl velmi citelný a stav se v tomto směru zlepšil, až když se Dunantovi, který pečoval o nemocnici zřízenou v kostele, podařilo vyprostit ze zajetí řadu rakouských lékařů a ošetřovatelů.
Dunant prozradil teprve ve svých Pamětech (vydaných až v roce 1918 - osm let po jeho smrti), jak dlouho a obtížně se tehdy dostával ke dvěma francouzským důstojníkům, kteří mohli dát toto povolení, a kteří se před ním zavřeli v jednom domě, aby mohli pohodlně odpočívat po dobrém obědě. „Klepal jsem tak silně, že konečně otevřeli a vyhověli mé žádosti se slovy: Všechno, co chcete, jen nás nechte klidně poobědvat! Vzpomíná na tyto dramatické okamžiky Henri Dunant.
Dobrovolníci jednali pod heslem tutti fratelli (všichni jsou bratři), které vymyslely místní ženy. Dunant věřil, že ženy budou hrát rozhodující roli v budoucnosti lidstva. Vliv žen je základním faktorem pro blaho lidstva a postupem času bude cennější, napsal později.
Maršál Mac Mahon byl pohnut Henriho úsilím a poradil mu, aby na zpáteční cestě vyhledal císaře Napoleona III. v jeho hlavním stanu v Cavrianě a dal mu doporučení na císařova pobočníka Charlese Roberta. Snažil se pak u Císaře jménem Dunantovy Společnosti mlýnů v alžírském Mons-Džémilu nabízet 7 hektarů Alžírské půdy. Ke smůle Dunanta a jeho obchodních partnerů vladař na toto poněkud servilní memorandum nijak nereagoval.
Na solferinském bojišti se kromě Henri Dunanta objevil i další občan Ženevy a zároveň lékař Louis Appia, pozdější člen památného Výboru pěti, který poté připravoval založení Mezinárodního výboru Červeného kříže. Tato Appiova cesta je ohromně významná, jelikož poukazuje na možnosti uplatnění se civilního lékaře ve válečném poli. Navíc lékaře, který se na svůj úkol v míru dlouho a pečlivě připravoval, a kterému se podařilo zdokonalit i ambulanční materiál.
V roce 1861 se Henri Dunant vrátil z Paříže zpátky do Ženevy a rozhodl se bojovat za svou myšlenku nikoli osobními intervencemi, ale perem. Začal psát svou slavnou knihu – Vzpomínku na Solferino. Ta byla doručena také právníkovi Gustavu Moynierovi, předsedovi ženevské Společnosti pro veřejné blaho, který ji přijal s nadšením. Setkání Henri Dunanta a Gustave Moyniera byla prvním stavebním kamenem budoucí mezinárodní pomocné organizace.
Zakladatelé
Výbor pěti
Na schůzce spolku Společnost pro veřejné blaho byla probírána Dunantova zjištění a návrhy ze Solverina a finálně byl jednomyslně odsouhlasen návrh Gustave Moyniera, aby byla jmenována pětičlenná komise, která by se měla celou záležitostí dále zabývat.
Členy této komise v historii mezinárodního hnutí Červeného kříže nazývané Výborem pěti byli zvoleni:
Generál Henri Guillaume Dufour
Lékař Louis Appia
Lékař Theodore Maunoir
Právník Gustave Moynier
Henri Dunant
Již na první schůzi Výboru pěti, dne 17. února 1863 se probírala tzv. agitační práce, aby se svět dozvěděl o jejich cílech. Zahájil to již Dunant tím, že zasílal svou knihu Vzpomínka na Solferino do různých zemí, a že řada především švýcarských (ale i francouzských a anglických) novin a časopisů doporučovala jeho námět.
Dunant byl rozeným agitátorem a v tomto směru nemohl Červený kříž najít ve svých začátcích nikoho vhodnějšího. Ihned se pustil do práce a vyrazil na cesty. Žádné důležité dveře v Evropě mu nezůstaly uzavřeny, nevynechal jedinou významnou osobnost, která by mohla napomoci realizaci jejich velkých plánů.
Založení mezinárodního Červeného kříže
Mezinárodní diplomatická konference se konala 26. října 1863 ve ženevském paláci Atheneum. Jednalo se o organizaci pomocné sanitní služby a její ochraně. Zúčastnilo se jí 36 delegátů ze 16 tehdejších států a také 16 dalších zájemců z řad humanitárních a filantropicky orientovaných kruhů.
Generál Dufour například řekl: Svět musí dokázat sám sobě, že nejsme barbaři. Do naší ochrany dávám ženy, děti, starší osoby, a hlavně zajatce a raněné. Musíme najít cestu, jak realizovat ušlechtilé humánní myšlenky z knihy Henri Dunanta o Solferinu.
Moynier promluvil všeobecně o dosud podniknuté práci a vyložil všem přítomným proč návrhy podporuje a proč jsou v určité podobě. Poté pokračoval Henri Dunant.
Jako sekretář Komitétu přečetl listinu přítomných se všemi tituly a také řadu pozdravných přípisů, které byly konferenci zaslány. Byl mezi nimi i dopis belgického krále, dánského krále, portugalského krále, brabantského knížete, velkoknížete meklenbursko-schwerinského a prince Humberta Piemontského. Na tuto příznivou odezvu byl Dunant pyšný, neboť většinu těchto písemných projevů získal osobně vlastním přičiněním. Poté následovalo vlastní jednání, při němž byla čtena navržená mezinárodní smlouva článek za článkem a o každém z nich se hned debatovalo. Konference trvala čtyři dny.
Samaritans
Ženevská úmluva
Zplnomocnění zástupci zúčastněných států se naposledy shromáždili na ženevské radnici po poledni dne 22. srpna 1864, aby připojili své podpisy pod významný mezinárodní dokument – první Ženevskou úmluvu o zlepšení osudu raněných v polních armádách. Tento dokument měl pouhých deset článků, ale položil základy mezinárodnímu humanitárnímu právu. Poprvé byly formulovány ve velkém rozsahu důležité otázky válečného práva ve formě mezinárodní smlouvy, která vyjadřovala snahu po zmírnění válečných hrůz a zdůraznění lidské důstojnosti.
Bylo v ní konstatováno, že ambulance a vojenské nemocnice se pokládají za neutrální a válčící strany je budou šetřit, dokud jsou v nich nemocní a ranění. Osoby ustanovené v těchto nemocnicích a ambulancích k dozoru a ke zdravotní a ošetřovatelské službě, požívají výhod neutrality. Tyto osoby mohou vykonávat své povinnosti v nemocnicích a ambulancích i tehdy, když se jich zmocní nepřítel. Mohou se však také svobodně vrátit ke sboru, k němuž náležejí. Dále smlouva uváděla, že zařízení vojenských nemocnic spadá pod právo válečné a nepřítel může s ním činit cokoliv. Ambulancím naopak má nepřítel ponechat úplně jejich zařízení. Obyvatelstvo kraje, které pomáhá raněným, má být chráněno a nedotčeno. Každý raněný, kterého přijmou lidé do domu, nechť je domu tomu ochranou. Kde jsou v domě ranění, tam nebude ani ubytováno vojsko, ani vybírána kontribuce. Dále smlouva uváděla, že nemocní a ranění vojíni budou ošetřováni bez ohledu na státní příslušnost. Vojíni, kteří po vyléčení nebudou způsobilí k další službě, budou posláni domů. Osoby, které řídí evakuaci, jsou bezvýjimečně nedotknutelné. Konečně bylo ve smlouvě stanoveno, že nemocnice, ambulance a evakuační sbory budou označeny zvláštním a všude stejným praporem, k němuž měl být ve všech případech připojen prapor státní. Připouštělo se také, aby osoby, mající právo na neutralitu, nosili nárameník, na němž bude červený kříž v bílém poli.
Největší zásluhu na přípravě a konečném podpisu tohoto významného mezinárodního dokumentu mělo pět ženevských občanů, původní přípravný Výbor pěti.
Další osud JHD
Jeho finanční záležitosti jím však nadále zmítaly a v roce 1867 vyhlásil bankrot. Zcela zničený byl zadlužen za téměř milion švýcarských franků (hodnota 60. let 19. století).
Dunant odstupuje z výboru v důsledku skandálu, který tento bankrot vyvolal v Ženevě, rezignoval i na svůj post tajemníka Mezinárodního výboru.
Dne 8. září 1867 se výbor rozhodl přijmout jeho rezignaci nejen na funkci tajemníka, ale i jako člena. Dunant odešel do Paříže, kde byl nucen spát na veřejných lavičkách. Ve stejnou dobu ho však císařovna Eugénie povolala do Tuilerijského paláce, aby s ním konzultovala rozšíření Ženevské konvence na námořní válku.
Dunant se stal čestným členem národních společností Červeného kříže Rakouska, Holandska, Švédska, Pruska a Španělska. Během francouzsko-pruské války v roce 1870 navštívil a utěšoval zraněné přivezené do Paříže a zavedl nošení odznaku, aby bylo možné identifikovat mrtvé. Když se vrátil mír, Dunant odcestoval do Londýna, kde se snažil zorganizovat diplomatickou konferenci o problému válečných zajatců. Car ho povzbudil, ale Anglie byla vůči plánu nepřátelská.
Mezinárodní kongres pro úplné a konečné zrušení obchodu s černochy a obchodu s otroky byl zahájen v Londýně 1. února 1875 také z Dunantovy iniciativy.
Následovaly roky putování a naprosté chudoby: cestoval pěšky po Alsasku, Německu a Itálii, živil se charitou a pohostinností několika přátel.
Nakonec v roce 1887 skončil ve švýcarské vesnici Heiden s výhledem na Bodamské jezero, kde onemocněl. Útočiště našel v místním hospici, a právě tam ho v roce 1895 objevil novinář Georg Baumberger, který o něm napsal článek, který byl během několika dní přetištěn v tisku po celé Evropě. Sympatické zprávy dorazily k Dunantovi z celého světa a přes noc byl najednou slavnější a váženější.
V roce 1901 obdržel Jean-Henri Dunant Nobelovu cenu míru spolu s ekonomem Frédéricem Passy. Zemřel 30. října 1910.
Poznámky:
1. Červený půlměsíc: V roce 1876 byl zaveden symbol Červeného půlměsíce jako alternativa k červenému kříži. Tento symbol byl přijat zejména v muslimských zemích, kde červený kříž byl vnímán jako křesťanský symbol a od roku 2007 se může pro označení dobrovolníků užívat též červený čtverec v bílém poli.
2. Mezi prvními národními pobočkami Červeného kříže vznikla i ta v českých zemích – byl to v září 1868 Vlastenecký pomocný spolek pro Království české.
3. Československý červený kříž (ČSČK) vznikl až v roce 1919, první předsedkyní byla Alice Masaryková.
4. První pomoc při přírodní katastrofě: V roce 1870 poskytl Červený kříž poprvé humanitární pomoc při přírodní katastrofě. Během zemětřesení v Chile organizace poskytla zdravotní péči a materiální pomoc tisícům obyvatel postižených oblastí.
5. První pomoc při epidemii: V roce 1885 Červený kříž poskytl humanitární pomoc při epidemii cholery v Egyptě. Organizace poskytla zdravotní péči a distribuovala léky a potraviny obyvatelům postižených oblastí.
6. Podle oficiálních dat z roku 2022 má Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce celkem 14 milionů dobrovolníků ve více než 190 zemích světa.
7. Tyto organizace ročně poskytnou pomoc přibližně 160 milionům lidí v celém světě.
8. Například v roce 2020 organizace Červeného kříže a Červeného půlměsíce reagovaly na 463 krizí a katastrof v 146 zemích.
9. V posledních pěti letech organizace poskytly nouzovou pomoc ve výši více než 5,5 miliardy amerických dolarů.
10. Celkové náklady na práci Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce se odhadují na více než 8 miliard dolarů ročně.
11. Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce získávají své finanční zdroje z několika zdrojů, včetně příspěvků od vlád, soukromých dárců a samotných členů organizací. .
12. Medaile Henri Dunanta – toto nejvyšší vyznamenání získali v celé historii našeho Červeného kříže pouze dva lidé. V 60. letech 20. století MUDr. František Janouch (předseda ČSČK v letech 1956–1965 a po řadu let zástupce ČSČK v komisích Ligy společností ČK a ČP) a v říjnu 1989 doc. JUDr. Gejza Mencer, DrSc. (dlouholetý zástupce ČSČK v komisích Ligy společností ČK a ČP).
Zdroje:
