Článek
Když strach dostane jméno
Proč mě představa jednoduché otázky učiteli nebo telefonátu na neznámé číslo dokáže paralyzovat. Proč se po každé konverzaci přehrávám v hlavě každé slovo, hledám chyby a přesvědčuji se, že jsem určitě řekla něco špatně.
A pak jsem četla o tom, že nejsem divná. Nejsem vadná. Že to, co prožívám, má jméno.
Pojmenovat strach je první krok k tomu, jak ho ovládnout. Nebylo to jako mávnutí kouzelnou hůlkou – úzkost nezmizela. A nezmizí. Ale najednou jsem měla mapu. Možnost pochopit, s čím vlastně bojuji, a pomalu hledat způsoby, jak s tím žít.
Tento deník není o dokonalém uzdravení, protože sociální úzkost není něco, co jednoho dne prostě zmizí. Je o každodenních malých vítězstvích, o neviditelném boji, který mnozí z nás vedou, ale málokdo o něm mluví. A hlavně je o tom, že v tom nejsme sami.
Cesta městem plná neviditelných překážek
Praha. Město historie, turismu, pulzujícího života. Pro mnoho lidí je synonymem krásy a nekonečných možností. Pro mě je ale často labyrintem strachu, ve kterém se snažím proplétat mezi neviditelnými překážkami vlastní mysli.
Ráno. Vyrážím do práce. Už při pomyšlení na to, že musím nasednout do metra, cítím, jak se mi stahuje žaludek. Hluk města je neúprosný – klaksony aut, kroky lidí, útržky rozhovorů. Všechno se slévá do jedné ohlušující kakofonie, která mi bodá do uší jako jehly.
Vcházím do stanice metra. Snažím se soustředit na dýchání. Srdce mi buší tak hlasitě, že ho snad musí slyšet i ti kolem mě. Slyší, jak hlasitě dýchám? Neslyší, blbko.
Nikdo na tebe nekouká, opakuji si v hlavě, jako by to byla kouzelná formulka, která mě ochrání. Dav mě strhne s sebou, a já se tou vlnou nechám strhnout. Jedu po schodech, vměstnávám se do přeplněného metra. Cítím doteky cizích ramen, loktů, tašek. Adrenalin mi vyplavuje do krve syrový strach. Tělo mi říká: uteč. Rozum oponuje: o nic nejde.
Ale mohla bych prostě vystoupit a počkat na další metro, že? Ale to by nepomohlo. Přijede další přeplněný vagón. Zvládni to.
Vagon metra. Lidí je tolik, že si nemám kam stoupnout. Vzduch je těžký, plný cizích parfémů, potu a vlhkých kabátů. Někdo se mi podívá do očí. Rychle uhnu pohledem a stáhnu se k nejbližším dveřím. Modlím se abych už mohla vystoupit. Možná konečně někdo vystoupí, já si budu moci sednout a budu si moci číst, abych tu půlhodinu přečkala v bezpečí jiného světa.
Vystupuji. Je to jen přestup, takže mě čekají další eskalátory. Další proudy lidí. Spousta z nich spěchá. Kráčí nebo běží v protisměru a já mám výčitky že jim zavazím. Šipka jasně ukazuje že mám jít tudy nahoru, oni tudy, stejnou stranou, spěchají dolů ignorujíc ten fakt, že můžou někoho srazit… protože přeci další metro jede až za celé dvě minuty a to čekání by je zabilo.
Někdy si připadám jako v arkádové hře. Překážky se mi staví do cesty a já se jim musím vyhnou. Obejdu skupinku studentů kteří stojí uprostřed cesty. Maminka mě vždy učila stát na kraji a neplést se pod nohy.
Kolik bodů jsem si asi vysloužila dneska? A kde je ten arkádový obchod, kde můžu body utratit? Vylepšit si staty…
Každý krok, každá zastávka je jako malá bitva, kterou musím vyhrát, i když se mi tělo třese a nohy mám jako z olova. Autobus se plní a já cítím těžkost. Stojím v obležení a potřebuji se dostat ke dveřím. Mám čas ještě dvě zastávky. Modlím se aby ti přede mnou vystoupili a já se vyhla tomu se ozvat. Chtěla bych jen splynout s davem, být neviditelná.
Dnes jsem měla štěstí. Lidé vystupují a zůstane prázdný průchod kudy můžou proklouznout a vystoupit.
Moje mysl mě nutí analyzovat každý pohled, každý šepot. „Soudí mě? Všimli si, že se mi třesou ruce? Myslí si, že jsem divná? Vypadám vůbec divně? Slyší jak dýchám?“ Tyto myšlenky se na mě vrhají jako dravci. Nejde jen o myšlenky. Jde i o ten fyzický projev a tak si bezmezně třu ukazováček o nehet palce.
Po práci mě čeká cesta domů…
Celé to kolo od začátku.
Městská doprava je pro mnoho lidí pouhým prostředkem k přesunu. Jednoduše jdeš z bodu A do bodu B. Dáš si sváču, zavoláš si s partnerem… Pro mě je taková cesta denním testem kapacity mé sociální baterie. Věčně na nule.
Někteří si čtou knihu, jiní sjíždějí sociální sítě, zatímco já bojuji sama se sebou každou vteřinu. S myšlenkami, které říkají, že nezapadám, že se na mě každý dívá. Dívá se mi do mobilu? Dívají se na to jak se usmívám nad dějem v knize kterou čtu? Soudí co čtu?
Nikoho nezajímáš, blbko. A pak se můj pohled setká s jiným cizincem, a celé to přesvědčení se rozsype.
Sociální fobie / úzkost, není jen ostych.
Nejde o nějaké „nervy“ jako když máš stát před tabulí a vysvětlovat prezentaci. Neznamená to že jsi „trochu nervózní“ mezi lidmi, ani to že z nich máš strach. Je to neustálý boj s vlastním tělem a myslí, kdy se i běžné situace mění v hororový scénář. Takové běžné věci jako je zajít si k doktorovi je úkon který si plánuji a připravuji týdny, měsíce dopředu.
Zazní smích a v hlavě se vám spustí alarm: „Smějí se mně?“ Tyhle myšlenky už jsem tak nějak dokázala odfiltrovat za ty roky. Vím moc dobře že jsou přehnané a nelogické. Co je horší jsou ty fyzické projevy. Špatně se ti dýchá, neustále kontroluješ periferii a mneš si ruce. Potí se ti dlaně. Nemůžeš se soustředit na nic.
V mých 13 letech jsem si myslela že jsem prostě divná. Učitelé mysleli, že jsem lempl, který není schopný se připravit na zkoušení před tabulí.
Teď už vím, že nejsem sama. Že tisíce lidí cítí totéž. Že i když se zdá, že jsme v tom každý sám, ve skutečnosti jsme součástí neviditelného společenství těch, kteří denně překonávají strach, aby mohli fungovat ve světě, který pro ně není postavený.
A jestli máš nějaký problém, zatelefonuj si pro pomoc.
Telefonování je příběh sám o sobě, které si zaslouží vlastní prostor. Stačí vyzvánění cizího telefonu a celá se napnu a polije mě pot.
Nejsi v tom sám/sama!
Pokud jsi někdy cítil/a podobné pocity, chci, abys věděl/a jednu věc: nejsi v tom sám.
Sociální úzkost není něco, co si člověk vymýšlí, ačkoli spousta lidí má i dnes tuto poruchu jako výmluvu.
Se spousty druhy úzkostí, mnoho lidí denně bojuje. Jsou to neviditelné problémy, které je jednoduché ignorovat, které někteří nechtějí nebo nedokáží pochopit.
I když se ti může zdát, že jsi jediný člověk na světě, který to prožívá, pravda je jiná – nejsi sám/a.
Každý krok, který uděláš, i když je plný strachu, je krokem vpřed. Každý okamžik, kdy navzdory úzkosti pokračuješ dál, je vítězstvím.
A i když se to někdy zdá nemožné, věř mi: jsi silnější, než si myslíš.
A právě o tom je tento deník. Takhle nějak vypadá můj běžný den. Je o každodenních malých výhrách. Každý den se budíš, ne, už den předtím víš, že to budeš muset celé projít znovu. Je to o pochopení sebe, a o naučení se pracovat se svojí hlavou.
Protože nikdo jiný to za tebe neudělá. Chci ti ukázat, že úzkost tě nemusí definovat. Dá se s tím žít.
Takže pokud jsi dnes překonal/a něco, co tě děsilo, i kdyby to byla jen cesta metrem – já jsem na tebe pyšná. ��
Co je tvůj největší každodenní boj?
Kdy naposledy jsi měl/a malou výhru nad sociální úzkostí?
