Článek
📱 [Telefon zvoní.]
Jméno na displeji bliká.
Jsem sama. Nikdo jiný to nezvedne.
Nejsem sama. Vždycky je tu ten hlásek někde vzadu v mojí hlavě.
👤 Tak co, hrdinko? Zvedneš to? Haha, no jasně, že ne.
Proč bych neměla? Je to jen telefonát.
👤 Jo? Tak proč tady tak sedíš a čumíš na displej jako idiot? No tak, rychle! Jinak to típne! Poslední šance!
📱 [Telefon stále zvoní.]
Musím si nejdřív ujasnit, co řeknu.
👤 Ujasnit? Ty? To si děláš srandu. Neumíš se normálně vyjádřit ani s lidmi, co znáš. Tohle bude absolutní katastrofa.
📱 [Telefon přestane zvonit.]
No… tak vidíš. Už to neřeším.
👤 Neřešíš?! Tak proč se ti třesou ruce? Proč máš ten známej knedlík v krku? Nebude to tím, že jsi zase poseroutka, která radši nechá věci vyhnít, než aby něco udělala?
Nech mě být.
👤 Ale ne, ne, ne. Teď přece přijde ta nejlepší část! Udělám si popcorn. Půjdeš dát pití, ale nebude ti chutnat, protože ti žaludek svírá ten studenej strach. Pak si lehneš do postele a začneš skuhrat: Měla jsem zavolat. Teď už to bude divný. Teď už budou vědět, že jsem blbá. A hádej co? Budou mít pravdu!
Ne, budou mít svý starosti. Zapomenou na to. Je jim úplně fuk že jsem jednou zmeškala jejich hovor.
👤 Haha, jasně! Kolikrát už sis tohle říkala? Kolikrát už si ten telefon nezvedla? Určitě tě vůbec nebudou pomlouvat kolegům: Hele, ta blbka zase nezvedla telefon. Je úplně mimo. Měla by se léčit. A viděl si jak vypadá?
To není pravda. Tohle si jenom vymýšlíš. Zkoušíš to na mě pořád…
Co se mi děje v hlavě, když mám volat?
Nezáleží na tom, jestli je to důležitý hovor nebo jen objednání pizzy.
Vždycky je to stejné.
Víš, co je nejlepší? Ty VÍŠ, že se nemáš čeho bát. VÍŠ to. A stejně jsi totálně v háji. Tohle je tak směšný.
Buďme upřímní. Mluvíme o obyčejném telefonování. Ano, je to ubohý. Je to směšný. A přesto nejsem jediná s tímhle problémem.
📞 Jednou za pár let je to přeci jen nutné. Jednou za čas se stane že volat musím.
Hovor skončí.
A místo úlevy? Analýza. 🔄
„Řekla jsem všechno správně?“
„Nezněla jsem moc zmateně?“
„Nemluvila jsem moc rychle? Nebo moc pomalu?“
„Bylo to normální? NEBO TO BYLO DIVNÉ?“
„Určitě jsem volala se správným člověkem?“
„Měla bych si aktivovat letadlový režim, kdyby mi náhodou chtěl zavolat někdo jiný.“
Odpovědí je pak většinou: Bylo to divné. Stoprocentně. Kdo by od tebe čekal něco jinýho.
A ty se musíš naučit tyhle pocity a myšlenky odfiltrovat.
Jednou mi takhle volal šéf mimo práci. Stalo se to před třemi lety a analyzuji dodnes.
Už je to jedno.
Ne, není. Může se to stát znovu.
Telefony a volání přinesly obří pokrok, a zároveň prokletí. Očekává se že voláš, nikoho ani nenapadne se pozastavit nad skutečností, že telefonování není strojeno pro každého.
A pokud to řekneš, budeš ty ta černá ovce.
Ale možná taky ne…
Jsem vděčná za podporu.
Mám úžasného přítele, který mi pomáhá. Vyzvedává balíčky, objednává jídlo a řeší věci, které já nedokážu.
Možná to pro něj není nic. Pro mě je to všechno. Jsem si vědomá toho že je to náročný, že ne vždy má náladu.
Byly časy, kdy jsem nedokázala zavolat ani vlastní mámě.
Teď už zvládám volat tátovi i mámě.
Ale babičce ne.
👤 Je to jen babička. To bys přece měla zvládnout. Fakt si o sobě pořád myslíš, že jsi normální?
Ne…
👤 Telefon zvoní… už se hroutíš?
A co když jo?
Možná to někdy zvládnu. Možná ne.
A to je v pořádku.
Sociální úzkost není něco, co člověk vypne jako tlačítko. Lusknutí prstu také nepomáhá. Neznamená to být „jen být nervózní“.
Je to neustálý boj se sebou, se svým tělem a hlavou, která křičí, že běžná věc je vlastně ohromná hrozba.
📢 A pokud jsi na tom stejně – nejsi v tom sám/sama.
📢 Pokud dnes nezvládneš zavolat, možná to zvládneš zítra.
📢 A i kdybys nikdy nezavolal/a, pořád jsi dost dobrý/á a máš svoje přednosti.
Každý má něco. Jsme víc než naše úzkosti.💙
