Článek
Irena znala Aleninu dceru Terezu od školky. Pamatovala si její první brýle, nepovedený dort k patnáctinám i večer, kdy ji s Alenou vezly s kufrem na kolej. Pozvání na svatbu ji proto potěšilo. Po rozvodu před čtyřmi lety chodila většinou jen do práce, za sestrou a občas s někým do divadla. Tentokrát chtěla zůstat až do večera. Koupila si zelené šaty, objednala se ke kadeřnici a se synem domluvila, že ji v půl desáté vyzvedne u penzionu, kde se měla konat hostina. Program i cestu si zařídila podle sebe a právě to jí dělalo radost. Nečekala, že ji někdo bude litovat kvůli prázdnému místu vedle ní. Na pozvánce měla své jméno a připadalo jí, že to úplně stačí.
U zasedacího pořádku se ještě usmívala
První zmínka o Karlovi přišla dva týdny před svatbou. Irena pomáhala Aleně skládat malé krabičky na výslužky, zatímco Tereza u druhého konce stolu dopisovala jmenovky. Alena přesunula dva lístky na plánku a oznámila, že Irenu posadí ke svému ovdovělému bratranci. Prý se také nerad vnucuje do společnosti a mohli by si rozumět. Irena odpověděla, že hlavně nechce sedět zády k novomanželům. Alena se rozesmála a řekla, že výhled bude mít dobrý i na Karla. Tereza zvedla oči od jmenovek a požádala matku, aby z její svatby nedělala seznamku.
Irena se přidala ke smíchu. Nechtěla z jedné poznámky vytvářet problém a Karla ostatně téměř neznala. Před lety ho potkala na Aleniných narozeninách, ale vybavovala si jen muže, který přinesl skládací židle a pomáhal je večer odnášet. Alena jí teď vysvětlovala, že žije sám, má dospělou dceru a umí si doma všechno udělat. Irena složila další krabičku a řekla, že nikoho nehledá. Kamarádka přikývla, ale vzápětí dodala, že právě takhle to obvykle začíná. Tereza před nimi shrnula hotové jmenovky do obálky a rozhovor obrátila k počasí.
Za několik dnů Alena poslala fotografii své slavnostní halenky a pod ni připsala, že Karel už ví, vedle koho bude sedět. Irena jí zavolala. Řekla klidně, že proti společnému stolu nic nemá, ale nepřeje si žádné narážky ani domlouvání schůzek. Chce přijít kvůli Tereze. Alena odpověděla, že samozřejmě, vždyť o nic nejde. Irena měla po hovoru pocit, že byla zbytečně přísná. Ještě večer jí napsala pochvalu halenky, aby mezi nimi před svatbou nezůstalo napětí. Zasedací pořádek už dál neřešila.
U obřadu měla být jen hostem
V sobotu přijela k penzionu před jedenáctou. Alena ji objala u vchodu, pochválila jí šaty a hned ukázala na muže v šedém obleku, který stál u stolku s vodou. Karel se přišel pozdravit a připomněl jejich dávné setkání. Irena si s ním podala ruku. Než stačili prohodit něco dalšího, Alena jim oznámila, že je nechá spolu, protože ženichova matka potřebuje pomoc s korsáží. Při odchodu na Irenu krátce mrkla. Karel se podíval směrem k zahradě a zeptal se, zda už se hosté přesouvají k obřadu. Irena řekla, že to neví, a odešla hledat Terezinu babičku.
Pomohla jí přejít po štěrkové cestě a našla jí místo v přední řadě. Sama si sedla o dvě řady dál vedle známé z Aleniny práce. Když přišla nevěsta, Irena na chvíli na nepříjemné přivítání zapomněla. Tereza si cestou přidržovala sukni oběma rukama a její otec se snažil jít stejně pomalu jako ona. U slibu se jí zlomil hlas. Irena hledala v kabelce kapesník a byla ráda, že přijela. Když jí ho sousedka nabídla dřív, než našla vlastní, vděčně si ho vzala. Potom obě sledovaly, jak se ženich při navlékání prstenu usmívá na Tereziny roztřesené ruce.
Po obřadu fotograf shromažďoval hosty na společný snímek. Irena stála u kraje a pouštěla před sebe menší lidi, když ji Alena zavolala blíž. Vedle Karla zůstávalo místo. Kamarádka řekla před několika příbuznými, že alespoň budou mít první společnou fotku. Někdo se zasmál. Irena se zastavila a odpověděla, že společná je přece fotografie všech hostů. Karel odsunul židli z cesty starší ženě a dělal, že poznámku neslyšel. Fotograf je mezitím požádal, aby se dívali na něj. Na snímku se Irena usmála, ale ruce držela křečovitě spojené před sebou.
Když se ostatní rozcházeli k přípitku, přistoupila k Aleně stranou. Připomněla jí jejich telefonát. Tentokrát už řekla přímo, že ji to mrknutí a poznámka o fotografii obtěžují. Alena se rozhlédla po hostech a odpověděla, ať to dnes neřeší tak vážně. Chtěla jí jen dopřát hezký den. Irena namítla, že ho hezký měla i předtím. Kamarádka si povzdechla a slíbila, že už nic neřekne. Vzápětí ji někdo zavolal kvůli chybějícím skleničkám, takže Irena zůstala u zahradní zdi sama s nedopitým přípitkem.
Každá zdvořilost jí připadala podezřelá
U hostiny našla svou jmenovku mezi Karlem a Aleninou sestrou. Karel už stál za židlí a nechal ji projít. Irena poděkovala, ale ani se na něj pořádně nepodívala. Když jí později nabídl vodu z karafy vedle svého talíře, řekla, že si nalije sama. Posunul tedy karafu doprostřed stolu, aby na ni dosáhla. Irena si nalila a hned se podívala k Aleně. Kamarádka se právě nakláněla k ženichově matce, ale Ireně připadalo, že jejich konec stolu stále sleduje.
Karel se zeptal, odkud zná nevěstu. Irena stručně odpověděla, že od dětství, a hned obrátila otázku na ženu po své druhé straně. S tou pak několik minut mluvila o opravě místní školy. Karel se nepokoušel vstoupit do rozhovoru. Jedl polévku a potom pomohl sousedovi najít pod stolem spadlé pouzdro na brýle. Když se narovnal, oprášil si koleno a zasmál se něčemu, co mu soused řekl. Irena chvíli poslouchala jejich hovor. Pak k ní Alenina sestra znovu obrátila otázku a ona odpověděla s nezvykle velkou ochotou.
„Bála jsem se, že když se na něj usměju, Alena si řekne, že měla pravdu. A když budu chvíli poslouchat, už nám někdo začne plánovat další setkání,“ vybavovala si Irena později. V tu chvíli však nerozlišovala mezi tím, co udělala kamarádka, a tím, co skutečně říkal muž vedle ní. Když jí Karel podával mísu s přílohou, odmítla dřív, než viděla, co v ní je. O několik minut později si o tutéž mísu požádala přes dvě místa. Karel ji poslal dál a potom si přisunul vlastní talíř.
Při hlavním chodu se někdo zeptal na cestu k penzionu a řeč se stočila k okolním obcím. Karel zmínil, že nedávno pomáhal dceři se stěhováním do Brna. Irena tam několik let bydlela a první otázka jí naskočila automaticky. Už se nadechovala, že se zeptá na čtvrť, ale zarazila se. Místo toho upravila ubrousek na klíně. Karel mezitím začal sousedovi popisovat, jak se s pohovkou nevešli do výtahu. Ten přidal vlastní zkušenost a jejich smích se přenesl i na druhou stranu stolu. Irena se usmála do talíře, ale otázku už nepoložila.
Jedna věta už nebyla určena kamarádce
Po obědě se hosté přesunuli ke kávě a dortu. Irena se posadila na terasu k několika ženám, které znala z dřívějších oslav. Karel zůstal uvnitř s příbuznými. Konečně se uvolnila, vyprávěla o cestě autobusem ke kadeřnici a smála se příhodě jedné z žen. Pak přišla Alena s talířkem dortu a zeptala se, kde nechala svého společníka. Irena jí odpověděla, že žádného nemá. Kamarádka zvedla dlaň, jako by ji chtěla utišit, a řekla, že už přece nic neorganizuje. Jen se ptá.
Irena tentokrát nechtěla pokračovat před ostatními. Odnesla šálek a šla se projít kolem penzionu. Na cestě za zahradou chvíli poslouchala hudbu z otevřených dveří. Mohla zavolat synovi a požádat ho o dřívější odvoz. Jenže Tereza se těšila, že zůstane na večerní krájení dalšího dortu od babičky, a Irena nechtěla odjet uraženě bez vysvětlení. Napsala synovi, že půl desáté stále platí. Potom si opláchla ruce na toaletě a vrátila se do sálu právě ve chvíli, kdy kapela zkoušela zvuk.
Karel stál nedaleko jejího místa a držel v ruce složený ubrousek. Podal jí ho s vysvětlením, že jí spadl ze židle. Irena poděkovala a položila ho na stůl. Vzápětí se zeptal, zda židle vedle ní zůstává volná. Než stačil pokračovat, Irena odpověděla, že by byla ráda, kdyby ji dnes už konečně nechali chvíli samotnou. Hlas měla hlasitější, než zamýšlela. Karel zůstal stát s rukou na opěradle a žena u vedlejšího stolu zvedla oči. Pak řekl, že židli potřebuje odnést tetě ke dveřím na terasu.
Irena už jen ustoupila, aby mohl projít. Neomluvila se. Viděla, jak židli nese přes sál a pomáhá na ni usednout drobné ženě s holí. Na okamžik ji napadlo, že se měla alespoň zeptat, co potřebuje. Pak si znovu vybavila Aleniny poznámky a v duchu připojila Karla k nim. Říkala si, že musí vědět, jak nepříjemně celá situace působí. Když se vrátil ke stolu pro sako, už se k ní neotočil. Irena zvedla ubrousek, který před chvílí odložila, a srovnala ho pod příbor.
Večer se jí neulevilo tak, jak čekala
Další dvě hodiny s Karlem téměř nepromluvila. Dívala se na první tanec novomanželů, poseděla s Terezinou babičkou a pomohla najít dětem krabičku s pastelkami. Několikrát se dobře bavila. Stačilo však, aby zahlédla Karla na druhém konci místnosti, a znovu si vybavila větu u židle. Nebyl dotěrný, nesledoval ji a žádnou další příležitost nehledal. Irena si musela přiznat, že se před ním nemusí bránit. Zůstával jen nepříjemný dojem z toho, jak se sama zachovala.
Alena ji po osmé zastihla u stolku s výslužkami. Zeptala se, jestli je Karel opravdu tak nesnesitelný. Irena odložila krabičku a řekla, že o to vůbec nejde. Nechtěla být nikomu představována jako připravená partnerka a žádala ji o to už před svatbou. Alena namítla, že je přece nechtěla oddávat, jen posadila dva samotné lidi k sobě. Irena jí připomněla fotografování i odpolední otázku na společníka. Kamarádka tentokrát neodpověděla hned. Nakonec řekla, že jí Irena mohla říct dřív, jak moc jí to vadí.
Právě tahle věta Irenu rozzlobila víc než předchozí žerty. Odpověděla, že to říkala několikrát. Alena se podívala směrem k nevěstě, která zrovna něco řešila s obsluhou, a poprosila, aby si večer nekazily hádkou. Irena neměla chuť vést spor mezi výslužkami. Vzala si připravenou krabičku, uložila ji do tašky a odešla si pro kabát. Nepovažovala rozhovor za uzavřený, ale pochopila, že dnes už od kamarádky jiné vysvětlení nedostane. Synovi napsala, že bude čekat u hlavního vchodu.
Než vyšla, rozloučila se s Terezou. Nevěsta ji objala a zeptala se, zda se dobře bavila. Irena jí řekla pravdu jen zčásti: obřad byl krásný, jídlo výborné a byla ráda, že ji viděla šťastnou. O zbytku dnes mluvit nechtěla. Tereza jí uhladila přehnutý límec kabátu a poděkovala, že přišla. Irena na chvíli pocítila stejnou blízkost jako při slibu. Mrzelo ji, kolik z celého dne strávila přemýšlením o tom, co se nesmí stát, místo aby si všímala toho, kvůli čemu přijela.
Před penzionem čekal také
Venku bylo chladněji, než čekala. Irena se postavila pod světlo u dveří a otevřela zprávu od syna. Zdržel se na objížďce, přijede asi o dvacet minut později. Na lavičce pod oknem seděl Karel. Když vyšla, pozdravil ji kývnutím a posunul nohy, aby měla volnou cestu. Zůstala stát u zábradlí. Na její otázku po odvozu řekl, že dcera přijede pro něj i tetu, která zatím čeká uvnitř v teple. Potom bylo chvíli slyšet jen tlumenou hudbu a cinkání nádobí zevnitř.
Irena mohla dál kontrolovat telefon. Místo toho řekla, že ta židle odpoledne byla nedorozumění. Karel se na ni podíval a odpověděl, že to pochopil. Způsob, jakým to řekl, ji zarazil: nebyla v tom úleva ani výzva, aby pokračovala. Dodala tedy, že ho nenechala domluvit a byla na něj nepříjemná. Karel chvíli mlčel. Potom řekl, že on ji nikam nezval. Alena mu jen před svatbou oznámila, že vedle něj bude sedět její kamarádka, aby prý oba celý den neproseděli sami.
Irena si sedla na druhý konec lavičky a tašku s výslužkou postavila vedle sebe. Karel vysvětlil, že o seznamování nestál. Když Alena začala s narážkami, připadalo mu nejlepší nevšímat si jich a normálně se bavit. U oběda však rychle poznal, že je Ireně jeho přítomnost nepříjemná. Nevěděl, jestli má odejít, nebo by tím na sebe jen přitáhl další pozornost. „Tu vodu jsem vám nabízel, protože jsem ji měl u ruky,“ řekl. Irena si vybavila karafu položenou doprostřed stolu a musela přikývnout.
Omluvila se mu znovu, tentokrát bez odkazu na Alenu. Řekla, že si jeho obyčejné otázky vykládala jako pokračování plánu, proti kterému se bránila. Karel odpověděl, že o to být někomu plánem také nestojí. Neusmál se hned, ale když se zevnitř ozvala hlasitá pobídka k dalšímu tanci, oba se současně podívali na dveře. Irena se zeptala, jestli si dá kávu, než přijedou jejich odvozy. Dodala jen, že ji teď potřebuje hlavně ona. Karel řekl, že malou by si ještě dal.
Káva už nemusela nic znamenat
Irena přinesla dva šálky od obsluhy a vrátila se na lavičku. Mluvili o cestách domů a potom o Brně. Tentokrát se na dceřinu čtvrť opravdu zeptala. Karel jí popsal ulici nedaleko místa, kde kdysi bydlela, a ona vzpomněla na samoobsluhu, která tam bývala na rohu. Neshodli se, jestli už v té době fungovala tramvajová zastávka o kus dál. Irena vytáhla jednu vzpomínku, Karel jinou. Když se na chvíli odmlčeli, napili se kávy a poslouchali hudbu. Irena už nehledala způsob, jak rozhovor včas ukončit.
Když přijel její syn, Karel ještě čekal. Irena odnesla prázdné šálky dovnitř, vyzvedla tašku z lavičky a popřála mu dobrou cestu. Nevyměnili si čísla ani nenavrhli další kávu. V autě syn poznamenal, že už se bál, jestli jí čekání nezkazil. Řekla, že tentokrát ne. Potom se opřela a na jeho otázku po svatbě chvíli hledala odpověď. Vyprávěla mu o Tereze, o obřadu a nakonec i o židli, kterou Karel chtěl odnést tetě. U té části už se nesnažila ze sebe udělat člověka, který celý den jen snášel cizí hloupost.
S Alenou se sešla následující týden. Kamarádka se nejprve zeptala, jestli si s Karlem přece jen hezky popovídali. Irena řekla, že ano, ale že tím její předchozí prosby nepřestaly platit. Popsala jí, jak ji mrzelo vlastní chování k člověku, který nic neprovedl. Alena tentokrát připustila, že s narážkami měla přestat už při přípravách. Irena od ní nechtěla slyšet, že měla na Karla dobrý odhad. Potřebovala, aby příští pozvání mohlo zůstat jen pozváním. Domluvily se na tom bez dalších návrhů, koho by ještě mohla poznat.
„Měla jsem právo říct Aleně, ať mě s nikým nedává dohromady. Jen jsem pak celé odpoledne odpovídala Karlovi, jako by to musel být on, kdo mi má dát pokoj. Přitom mě skoro ani nestačil poznat,“ přiznávala Irena. Další setkání s ním nevzniklo a nic jí kvůli tomu nechybělo. Ze svatby si nakonec nepamatovala jen trapné poznámky. Vzpomínala i na krátkou kávu před penzionem, při které už nemusela dokazovat, že chce odjet domů sama.
