Článek
Jitka pracovala v závodní jídelně jedenáctým rokem a s Martou se většinu té doby střídaly u výdeje. Věděly o sobě, kdo má nemocnou matku, komu děti přijedou na víkend i kdy je lepší druhou nechat chvíli mlčet. Po posledním náporu si pravidelně sedaly s kávou k úzkému stolu za kuchyní. Právě tam Jitka jedno úterý vyndala brýle a začala čistit pravé sklo, na kterém měla drobný škrábanec. Marta se zeptala, jestli už má ty nové. Jitka jí před časem ukazovala fotografii obrub, které si vybrala v optice. Teď zavrtěla hlavou. Doma jí dosloužila pračka a peníze určené na brýle použila na jinou.
Řekla jí to nad kávou
Nešlo o situaci, ze které by neviděla cestu ven. Po zaplacení nájmu a běžných výdajů jí mnoho nezbývalo, ale věděla, že za dvě výplaty potřebnou částku doplní. Martě to řekla stejně samozřejmě jako minulý týden vyprávěla o netěsnícím kohoutku. Kolegyně nabídla půjčku, Jitka poděkovala a odmítla. Nechtěla si přidávat další závazek kvůli nákupu, který mohl počkat. Pak se Marta zeptala na víkend a obě přešly k přípravě salátů na druhý den. Jitku nenapadlo výslovně žádat, aby jejich rozhovor zůstal mezi nimi. Stejně se chovaly k osobním věcem celé roky.
V následujících dnech si všimla jen několika drobností. Marta při jejím příchodu jednou zaklapla sešit a pracovnice z účtárny se jí u výdeje nezvykle vřele zeptala, jak se má. Jitka tomu nepřikládala význam. V jídelně se lidé znali a občas se stávalo, že někdo přinesl cukroví nebo nechal kuchařkám na pultu květiny. Když ji proto Marta v pátek před koncem výdeje požádala, aby ještě neodcházela dozadu, čekala dotaz na pondělní směnu. Místo toho kolegyně obešla pult a postavila se vedle ní s bílou obálkou. Několik lidí u nejbližšího stolu odložilo příbory.
Obálku dostala před plnou jídelnou
Marta řekla, že se mezi lidmi vybralo něco na nové brýle, aby si je Jitka mohla koupit hned. Jeden ze strávníků začal tleskat a ostatní se přidali. Jitka položila naběračku na odkládací misku a otřela si ruce do zástěry. Slyšela vlastní jméno, viděla usmívající se tváře a nedokázala rychle rozhodnout, co má udělat. Obálku převzala a několikrát poděkovala. Když jí Marta položila ruku na rameno, ustoupila jen o kousek, aby mohly projet další tácy. Obálku odložila na polici za sebou a vydala ještě tři obědy. Až potom ji odnesla za dveře kuchyně, položila vedle přepravek a chvíli zůstala stát s prázdnýma rukama.
Uvnitř bylo čtyři tisíce dvě stě korun. Částka by jí nákup skutečně usnadnila, a právě proto ji vlastní rozrušení zahanbovalo. Nechtěla si o lidech, kteří jí přispěli, myslet nic špatného. Někteří jí u okénka děkovali za obědy několik let a jiní sotva pozdravili; teď měla pocit, že jim všem něco dluží. Marta za ní přišla s telefonem a navrhla společnou fotografii. Chtěla ji dát na nástěnku s krátkým poděkováním přispěvatelům. Jitka odmítla. Nejdřív tiše, potom znovu, když kolegyně vysvětlovala, že lidé budou mít radost. Telefon nakonec zůstal v kapse, ale Marta se přestala usmívat.
„V tu chvíli jsem měla strach, že když řeknu ještě jednu větu, začnu brečet. A oni si budou myslet, že dojetím,“ vybavovala si Jitka později. Domů odnesla obálku v tašce s pracovními kalhotami. Večer peníze vyskládala na kuchyňský stůl a zkontrolovala částku ještě jednou. Napadlo ji, že je použije a příště přinese všem něco upečeného. Jenže při představě, jak u výdeje vysvětluje, zda už si brýle objednala, bankovky vrátila do obálky. V pondělí chtěla Martě říct, že sbírku přijmout nemůže.
O pračce věděli i lidé z kanceláří
Po ranní přípravě si ji odvedla k jejich stolu a obálku položila mezi hrnky. Marta nejprve namítala, že už je všechno hotové a vracení bude nepříjemné. Teprve když Jitka požádala o seznam přispěvatelů, vytáhla sešit. Vedle jmen byly částky, některé přeškrtnuté po dodatečném příspěvku. Jitka mezi nimi poznala vedoucího provozu, personalistku i dva muže z údržby, kteří k nim chodili jen občas. Zeptala se, co přesně jim Marta řekla. Kolegyně odpověděla, že pravdu: Jitka žije sama, rozbila se jí pračka a na nové brýle jí nezbylo. Bez vysvětlení by přece lidé nevěděli, proč mají přispívat.
Rozsah sbírky ji zasáhl víc než páteční potlesk. Před vedoucím provozu před několika měsíci odmítla víkendovou výpomoc, protože chtěla mít alespoň dvě volné soboty. Teď přemýšlela, zda si její rozhodnutí nespojí s penězi, které jí poslal. Personalistce nedávno pochválila dražší kabelku a při té vzpomínce se cítila směšně, přestože k tomu neměla důvod. Nikdo ji dosud neurazil ani nezpochybnil její práci. Přesto už se nedokázala na seznam dívat jen jako na soupis ochotných lidí. Byli to také lidé, před kterými si chtěla sama zvolit, co o svém životě řekne.
Marta čekala jinou reakci
Marta její odmítnutí nechápala. Sama kdysi dostala peníze od kolegů, když byla dlouho doma s nemocným manželem, a dodnes na to vzpomínala s vděčností. Vysvětlovala, že nechtěla Jitku ponížit a nikoho do příspěvku nenutila. Jitka jí věřila, ale obálku nechala na stole. Připomněla jejich úterní rozhovor i odmítnutou půjčku. Marta namítla, že právě půjčovat si Jitka nemusela. Chvíli mluvily každá o něčem jiném: jedna o ušetřených penězích a druhá o tom, kdo směl slyšet důvod, proč chybějí. Nakonec Marta řekla, že Jitka z hezké věci udělala problém, a odnesla hrnky dřív, než dopily.
Jitka ji následující den požádala znovu, tentokrát konkrétně. Chtěla, aby vrátila jednotlivé příspěvky a řekla, že sbírku uspořádala bez předchozí domluvy. Žádné veřejné vysvětlování u pultu ani další fotografování. Marta souhlasila, ale trvalo jí přes týden, než všechny obešla. Dva lidé se pak Jitky zeptali, proč peníze nechce. Odpověděla, že si na brýle odkládá a o sbírce nevěděla. Jeden muž jen pokrčil rameny, účetní ji ujistila, že se nemusí cítit trapně. Právě to ujišťování snášela nejhůř. Neměla chuť se omlouvat, přesto se při každé odpovědi přistihla, že začíná slovem promiňte.
Brýle si nakonec zaplatila sama
Nové brýle si vyzvedla o dva měsíce později. Když v nich přišla do práce, Marta si jich všimla, zeptala se, zda dobře sedí, a pak pokračovala v počítání porcí. Jitka jí odpověděla a na okamžik čekala na další otázku. Dřív by kolegyni vyprávěla, jak dlouho v optice vybírala a že nakonec vzala jiné obruby. Tentokrát se vrátila k práci. U výdeje spolu fungovaly dál, předávaly si směny a dokázaly se i zasmát poznámce některého strávníka. Ke stolu za kuchyní už si ale každá sedala v jinou dobu. Jitce jejich rozhovory chyběly víc, než předpokládala, když obálku vracela.
Občas přemýšlela, zda mohla odmítnutí vyslovit mírněji. Pamatovala si Martino nadšení i pečlivě zapsané částky a nepochybovala, že za sbírkou byla práce a dobrá vůle. Zároveň věděla, že by dnes při společné kávě o rozbité pračce nemluvila. „Peníze jsem si nakonec našetřila. Jen nevím, co bych jí teď mohla říct tak obyčejně jako předtím. Nechci před každým rozhovorem přidávat, že tohle se dál neříká,“ připouštěla. Zatím Martě nabízela pomoc se směnami stejně jako dřív. Pozvat ji znovu ke společné kávě se však neodhodlala.
