Článek
Ještě na jaře jsem měla jasno. Potřebuju vlastní pokoj, les za oknem a sedm dní bez otázky, co bude k večeři. Manžel se umí obstarat a dcera už dávno bydlí sama. Jenže doma se pokaždé našlo něco k vyřízení. Balík, návštěva, společný nákup. Měla jsem pocit, že odpočinek začne teprve někde, kde nikdo nebude vědět, za kterými dveřmi mě hledat.
Vybrala jsem si malý penzion na Vysočině. Žádný program, snídaně v ceně. Majitelka mě upozornila, že po víkendu budu nejspíš jediný host. Řekla jsem jí, že přesně to hledám. Zaplatila jsem týden, sbalila dvě knihy a manželovi oznámila, že tentokrát nebudu každý večer volat.
V neděli odpoledne jsem přijela do domu s dřevěným schodištěm a okny do sadu. Paní Dvořáková mi ukázala pokoj, společnou kuchyňku a místo na klíče. Dole ještě seděli dva manželé nad mapou. Pozvali mě ke stolu, ale odmítla jsem. Udělala jsem si čaj a odnesla ho nahoru. Celý večer jsem četla s nohama na druhé židli. Usínala jsem spokojená, že jsem si to konečně zařídila podle sebe.
V pondělí ostatní hosté odjeli. Majitelka připravila do lednice porce snídaní na další dva dny, ukázala mi pečivo v mrazáku a vysvětlila, že ve středu zásoby doplní. Přes den bývá pryč, ale kdyby něco nefungovalo, mám zavolat. Vyrazila jsem do lesa a po návratu se těšila na ticho. Jen mě překvapilo, jak hlasitě v prázdné jídelně cinká lžička o hrnek. S večeří jsem byla hotová za deset minut. Nikdo u ní nic nevyprávěl a já neměla komu říct, že jsem cestou viděla srnky.
V úterý jsem šla do vesnického obchodu, přestože jsem nic nepotřebovala. Koupila jsem si jablko a dlouho vybírala sušenky. Prodavačka rovnala zboží a já se ptala, jestli tu na podzim bývá tolik lidí jako v létě. Odpověděla, ale potom se za mnou postavil další zákazník. Uhnula jsem mu a ještě chvíli četla nástěnku u dveří. Časy autobusů jsem už znala. Do penzionu se mi najednou nechtělo.
Tohle jsem v plánu neměla.
Odpoledne jsem zavolala paní Dvořákové, kde najdu další sáčky do koše. Přesně tam, kde mi je v neděli ukazovala. Později jsem jí chtěla zavolat kvůli cestě k rybníku, ale měla jsem před sebou mapu a připadala jsem si hloupě. Místo toho jsem zapnula konvici a čekala, až začne vařit. Druhou knihu jsem ani neotevřela. Pořád jsem poslouchala, jestli někdo nepřijíždí na dvůr. Právě kvůli té nepřítomnosti ostatních jsem si přitom penzion vybrala.
Ve středu ráno majitelka přivezla nákup. Seběhla jsem za ní ještě v pantoflích. Nabídla jsem jí kávu, a když odmítla, zeptala jsem se, jestli si se mnou alespoň nesedne ke snídani. Potřebovala odjet uklízet do většího penzionu za městem. Řekla mi to mile, ale už brala prázdnou tašku do ruky. Já doufala ve společnost, ona přijela doplnit zásoby a spěchala dál. Poděkovala jsem za pečivo a rozloučily jsme se.
Po snídani jsem zavolala manželovi. Zvedl to ze zahrady a ptal se, jestli se něco stalo. Řekla jsem, že ne. Pokoj je pěkný, postel pohodlná, nikde žádný hluk. Nakonec jsem přiznala, že bych chtěla přijet už odpoledne. Nepřipomněl mi moje řeči před odjezdem. Jen řekl, že bude doma. Než jsme skončili, zeptala jsem se, co dělal v úterý. Vyprávěl mi o sousedově novém plotu a já ho nechala dopovědět i to, jak špatně mají usazenou branku.
Sbaleno jsem měla rychle. Paní Dvořákové jsem napsala, že odjíždím dřív, a domluvila s ní vrácení klíčů. O peníze za zbývající noci jsem nežádala. Na pobytu nebylo co reklamovat. Ještě u auta mě napadlo, že dceři řeknu něco o nečekaném zařizování. Před cestou mi záviděla a já jí líčila, jak budu celý týden jen číst. Když mi ale později zavolala, řekla jsem jí pravdu. Chtěla jsem domů. Ne proto, že by mě tam někdo nutně potřeboval.
Dneska už týden o samotě nikomu nezávidím. Na jednu noc bych klidně odjela znovu, ale nepotřebuju si dokazovat, že vydržím celý zaplacený pobyt. Večer po návratu jsem si s manželem sedla na zahradu a vyprávěla mu o těch srnkách. Když se zeptal, jestli jsem jedla, odpověděla jsem, že ano. On si šel namazat chleba a zase se vrátil. Nemusela jsem kvůli němu vstávat. Stačilo mi, že si přisunul židli a chtěl vědět, jak blízko jsem se k nim dostala.
