Článek
Peníze mi nechyběly tolik jako možnost říct, že je domů nosím já. Dvacet let jsem jezdil na montáže a vracel se v pátek. Alena měla stálou práci, já vyšší příjem. Když jsem začal mluvit o opravách hudebních nástrojů, brala mě vážně. Našel jsem majitele dílny, kterému jsem mohl platit za pravidelné zaučování. Propočítali jsme úspory, nechali si rezervu a Alena řekla, že nájem a běžné účty rok zvládne. Pár menších montáží jsem si měl ponechat. První pondělí jsem do dílny přijel o půl hodiny dřív. Těšil jsem se tak, že jsem se za to ve svých dvaapadesáti skoro styděl.
Kamarádům jsem ale vykládal, že mám dost naspořeno a můžu si dovolit zvolnit. Když se Radek zeptal, jestli nás teď živí Alena, zasmál jsem se. Prý už jsem ji zajistil dávno. Seděla vedle mě, trhala chleba ke guláši a nic neřekla. Cestou domů mi připomněla, že se nemám za co stydět. Odpověděl jsem, že chlapi takhle mluví. Byl jsem rád, že mi uvěřili. V dílně mi zatím mistr opravoval každý druhý pohyb. Domů jsem chodil s pocitem začátečníka a před Radkem jsem si mohl chvíli připadat jako člověk, který má všechno pevně v rukou.
Za první drobnou opravu, dokončenou pod mistrovým dohledem, mi zůstalo devět set korun. Objednal jsem stůl v restauraci, kam jsme dřív chodili po dobré zakázce. Alena otevřela jídelní lístek a zarazila se. Řekl jsem jí, ať si dnes dopřeje, že ji zvu. Celý večer jsem zdůrazňoval, co si ještě může dát. U dezertu položila lžičku. „Petře, já ten jídelní lístek umím číst. Na večeři ráda přidám. Jen přestaň dělat, že mi něco dovoluješ.“ Účet byl přes dva tisíce. Chtěl jsem jí ukázat, že se pořád umím postarat, a místo toho jsem vedle ní seděl jako pokáraný kluk. Zaplatil jsem a cestou domů skoro nepromluvil.
Následující týden jsem vzal od bývalého parťáka čtyřdenní montáž. Výdělek měl pokrýt můj díl domácnosti na další měsíc. Jenže na čtvrteční odpoledne už jsem slíbil předání houslí. Mistr opravu zkontroloval, ale od středy do pátku měl být pryč. Dal mi klíč, abych zákaznici mohl vydat nástroj i v zavřené dílně. Počítal jsem, že z montáže ve čtvrtek po obědě odjedu. Parťákovi jsem to neřekl. Když se ve středu práce zdržela, připomněl mi, že jsem slíbil celé čtyři dny. Pořád jsem doufal, že skluz doženeme. Ani ve čtvrtek ráno jsem zákaznici nezavolal. Nechtěl jsem přiznat, že první termín, který si domluvila přímo se mnou, nedodržím.
Ozvala se sama odpoledne. Stála před zamčenou dílnou a ptala se, jestli má ještě čekat. Slyšel jsem za ní projíždět auta. Přiznal jsem, že jsem mimo město, a nabídl pondělí. Řekla, že kvůli mně jela dvěma autobusy a v pondělí si musí přeorganizovat práci. Nabídl jsem jí úhradu obou cest. Souhlasila, ale chtěla přesnou hodinu a potvrzení, že tam opravdu budu. Housle zůstaly v dílně přes víkend. Večer jsem Aleně poslal peníze na domácnost. Převod se povedl, ale na telefon od zákaznice jsem myslel pořád.
V pátek jsem čekal, že Alena částku pochválí. Místo toho se zeptala na předání. Před odjezdem jsem jí o houslích nadšeně vyprávěl. Řekl jsem, co se stalo. „Domluvili jsme se, že tě při učení rok podpořím,“ připomněla mi. „Já tu dohodu nezrušila. Nemusel jsi mi nic dokazovat.“ V pondělí jsem čekal před dílnou s klíčem v ruce. Zákaznici jsem vrátil housle, zaplatil jí domluvené jízdné a omluvil se za zbytečnou cestu. Mistr mi potom řekl, že jeho zákazníkům nemám slibovat termíny, které neumím dodržet. Nemohl jsem to svést na parťáka. O čtvrtku věděl stejně málo jako zákaznice o montáži.
Další nabídku jsem odmítl. Ponechal jsem si jen jednotlivé víkendy, které šly domluvit předem a nezasahovaly do dílny. Doma jsme znovu prošli rozpočet; moje rozhodnutí Aleně žádné peníze navíc nepřineslo. Když se Radek při příštím setkání ptal, jak mi jde ten koníček, řekl jsem, že je to zatím drahé učení a většinu domácnosti platí žena. Podíval se na Alenu, pak na mě a zeptal se, co už umím opravit. Tentokrát jsem popsal i to, co mi ještě nejde. Do dílny chodím dál. Za změnu práce se nestydím. Za tu větu, že jsem Alenu dávno zajistil, ano.
