Článek
„Přijeď v sobotu večer. Ráno koupím rohlíky,“ řekla Dana v pátek, když Aleš hledal pod pohovkou ponožku.
Narovnal se a usmál. Tak, jak to dělal, když se mu něco líbilo, ale nehodlal kvůli tomu měnit plány.
„Přes noc nemůžu.“
Dana přikývla dřív, než řekl proč. Pak ji to zamrzelo. Opřela se o dveře a nechala ho dopnout košili.
Seznámili se na oslavě kolegyně. Že je ženatý, jí řekl hned. S manželkou prý už jen sdílejí adresu a zažité povinnosti.
Dana byla čtyři roky rozvedená. Nechtěla znovu zařizovat domácnost kolem muže. Alešovo omezené místo v jejím týdnu jí zpočátku vyhovovalo.
V úterý přišel s večeří, ve čtvrtek ji vyzvedl před pracovištěm. Všímal si, když byla unavená. Dokázal ji poslouchat, aniž hned nabízel řešení.
Jen nikdy nezůstal do rána. Kolem desáté začal poklepávat prstem na stehno. Když vstával, Dana už mu sama podávala svetr.
Tentokrát ho nechala ležet.
„Tak přijeď až ráno. Nemusíme nikam jet. Jen snídaně a procházka.“
Aleš sáhl po telefonu a ukázal jí hotel v Jeseníkách. Velká okna, hluboká vana, stůl prostřený pro dva. Mohl by zařídit středu a čtvrtek.
Zaplatil by všechno. Dana si na okamžik představila, jak se s ním převaluje v cizí posteli. Líbilo se jí to. Přesto displej odstrčila.
„Já bych chtěla být s tebou taky někdy tady. Za světla.“
Aleš chvíli mlčel. Potom přikývl. V neděli v devět přijede a zůstane do odpoledne. Dana mu přejela dlaní po ruce. Najednou jí bylo lehčeji.
U dveří se ještě zastavil. V přízemí prý minul Janu, kterou zná přes manželku. Netušil, že bydlí právě v tomhle domě.
Dana ji znala také. Občas si přebíraly balíčky. Jana se jí jednou ptala na odstín barvy v předsíni, když jí pomáhala s těžkou taškou.
„Kdyby se vyptávala, přijel jsem pracovně,“ řekl Aleš. „Děláme ti nabídku na kuchyň.“
Prodával kuchyňské linky, takže to znělo docela snadno. Vezme si metr a desky. Kdyby je potkala, Dana jen potvrdí, že spolu řeší skříňky.
„Ale já kuchyň nechci.“
„Já vím. To je jen pro ni.“
Pořád stál v otevřených dveřích a mluvil tiše. Dana najednou také ztišila hlas, přestože na chodbě nikdo nebyl.
Věděla, že má ženu. Nikdy mu nenavrhla, aby se společně ukazovali před jeho známými. Teď ale měla vysvětlovat jeho přítomnost člověku, kterého potkávala cestou pro poštu.
Představila si Janu, jak se za měsíc zeptá, jestli už má novou linku. Musela by si pamatovat, co jí řekla. A doma by při každém zvonku nejdřív kontrolovala, jestli Aleš uklidil svetr.
„Tak nechoď s deskami,“ řekla. „Přijď normálně. Já ji kvůli tobě zastavovat nebudu.“
Aleš si povzdechl. Mohl prý konečně přijet v neděli, jak chtěla. Proč si to musí komplikovat? Stačí jedna věta, kdyby vůbec na někoho narazili.
Dana si všimla, že pořád drží kliku. Čekal na její souhlas. Stačilo přikývnout a v neděli by tu skutečně seděl, možná až do tří.
„Já tu bydlím i potom, co odjedeš.“
Nabídl znovu hotel. Tam by nemuseli řešit vůbec nikoho. Přistoupil k ní a sáhl jí na rameno. Dana ho na chvíli nechala. Ještě pořád chtěla, aby přišel.
Pak řekla, že na hory nepojede. A nedělní návštěvu také nechce. Aleš stáhl ruku a zeptal se, jestli kvůli tomu zahodí všechno, co spolu mají.
Nedokázala odpovědět tak klidně, jak si přála. Rozplakala se uprostřed věty. Přesto mu řekla, ať už další schůzku nenavrhuje. Odešel bez polibku.
V neděli v devět byla oblečená. Pořád poslouchala, jestli se na schodech neozvou jeho kroky, ačkoli neměl přijít. Nakonec vyhledala program kina a koupila si lístek na dopolední promítání.
U vchodu potkala Janu s odpadky. Sousedka se zeptala, kam tak brzy vyráží. Dana jí řekla název filmu a na chvíli se zarazila. Měla chuť zůstat s ní mluvit, jen aby ještě nemusela ven.
V kině seděla mezi párem a mužem s malým synem. Před začátkem vytáhla telefon. Od Aleše nic nepřišlo. Otevřela jejich poslední zprávy, palcem přejela přes jeho jméno a zase je zavřela.
Když zhasli, položila si kabát přes kolena. Místo vedle ní patřilo cizímu člověku. Mrzelo ji to. Pak se na plátně rozsvítil obraz a ona se pokusila soustředit na první větu.
