Článek
Sestru jsem čekala v cíli jejího prvního půlmaratonu. V batohu jsem nesla suché tričko a banán, který si přála. Když mě představila ostatním běžcům, najednou jsem byla člověk, navzdory kterému to všechno zvládla.
Nejvíc si pamatuju, jak mi Eva vzala z ruky láhev. Napila se, otřela si bradu a ukázala na mě. „To je Martina, moje sestra. Ta mi od začátku říkala, ať se na to vykašlu.“ Lidé kolem nás se zasmáli. Jeden z mužů uznale pokýval hlavou, že je dobře, když člověk neposlouchá pochybovače. Držela jsem otevřený batoh a čekala, jestli Eva ještě něco dodá.
Běhat začala po rozchodu s Pavlem. První týdny u mě sedávala v kuchyni a dokázala celé odpoledne probírat jednu jeho zprávu. Vařila jsem dvě porce navíc, aby měla co jíst i další den. Když si našla běžeckou skupinu, byla jsem ráda. Konečně mi večer vyprávěla také o něčem jiném než o něm.
Zpočátku jsem ji vozila na sobotní tréninky za město. Neměla auto a první autobus přijížděl pozdě. Vstávala jsem v šest, na parkovišti dopíjela kávu a pak si šla po svém. Jednou mě požádala, abych počkala, protože si nebyla jistá, jestli celou trasu zvládne. Seděla jsem v autě skoro dvě hodiny. Když přiběhla, měla radost, kterou jsem u ní dlouho neviděla.
Ano, jednou jsem jí řekla, ať se na to ten den vykašle. Byla po noční, zívala už při obouvání a sotva vnímala, co jí říkám. Teď z té jedné soboty udělala celý můj vztah k jejímu běhání. Stála přede mnou s medailí na krku a přijímala další pochvalu za svou tvrdohlavost. Podala jsem jí tričko. Poděkovala, jako by se nic nestalo.
Měla jsem zůstat na vyhlášení vítězů a potom s jejich skupinou zajít na oběd. Eva sama chtěla, abych je poznala. Místo toho jsem jí řekla, že jedu domů. Právě se s někým stavěla do fotografie a jen kývla. V autě jsem našla její tašku s bundou a náhradními botami. Po návratu jsem jí napsala, že si ji může večer vyzvednout.
Přijela po sedmé. Nechala jsem tašku u dveří. Zeptala se, proč jsem tak brzy zmizela. Řekla jsem jí, že jsem nechtěla sedět u oběda s lidmi, kterým právě vysvětlila, jak jsem jí nevěřila. Eva si povzdechla. Prý to byla legrace a já přece vím, jak to myslela. „Vím, jak to slyšeli oni,“ odpověděla jsem.
Začala mi líčit, jak těžké byly poslední kilometry. Že na patnáctém skoro zastavila a pak se rozběhla za ženou v zeleném. Řekla jsem, že jsem si oddechla, když se na stránce závodu objevil její mezičas z patnáctého kilometru. Znala jsem i čas z pátého. Celé dopoledne jsem obnovovala výsledky a bála se odejít od zábrany, abych ji nepropásla.
„Tys to takhle sledovala?“ zeptala se. Najednou se mi chtělo brečet. Přála jsem si, aby to poznala ještě předtím, než ze mě udělala překážku. Připomněla jsem jí ranní odvozy, ale u jídla jsem se zarazila. Nechtěla jsem jí vyúčtovat každou krabičku. Potřebovala jsem slyšet, proč jí nestačilo doběhnout bez vymyšleného protivníka.
Eva si sedla na židli v předsíni. Řekla, že se jí líbilo, když ostatní žasli, jak daleko se po rozchodu dostala. Chtěla být ta, která všechny překvapila. Moje poznámka po noční se jí do toho hodila. Pak se omluvila. Neobjala jsem ji. Ještě ráno bych ji po doběhu nejradši nepustila, ale teď jsem nedokázala udělat ani krok k ní. Odnesla si tašku a já zavřela dveře.
Za měsíc běžela kratší závod. Když mě pozvala, odmítla jsem stát zase u cíle s jejími věcmi. Slíbila jsem jen, že se přijdu podívat. Před startem jsem narazila na stejnou skupinu. Eva právě kontrolovala číslo na tričku. Když mě uviděla, zavolala mě k nim. Nechtělo se mi blíž, ale řekla, že potřebuje něco opravit.
„Minule jsem vám o Martině řekla blbost. Neodrazovala mě. Jednou mě posílala spát po noční. Jinak mě vozila i v šest ráno.“ Nikdo se nesmál. Muž, který tehdy mluvil o pochybovačích, přikývl a popřál jí dobrý běh. Eva se na mě podívala. Neřekla jsem, že je všechno v pořádku. Popřála jsem jí také a šla si najít místo u trati.
Dnes už ji zase občas vezu. Ne pokaždé. První medaili má vystavenou na polici a já se na ni pořád nedívám tak ráda, jak jsem si před závodem představovala. Nedávno mi cestou řekla, že se bojí dalšího půlmaratonu. Hlavně toho, že tentokrát poběží pomaleji a ostatní se budou ptát proč. Už jsem jí chtěla říct, že je přece nemusí poslouchat. Místo toho jsem se zeptala, jestli chce, abych na ni zase čekala v cíli. Chtěla.
