Článek
Evě jsem v bazénu nejdřív jen podržel dveře. Znali jsme se z oslav a společných dovolených, ale bez Dušana jsme spolu nikdy nemluvili déle než pár minut. Teď jsme zjistili, že chodíme plavat ve stejné dny. Když jsem se jednou zdržel v šatně, čekala u automatu. Podala mi kávu a řekla, že příště platím já.
Nemusel jsem vymýšlet, čím ji zaujmu. Probírali jsme rozbitý výtah v jejím domě i to, proč vždycky odplavu dvě délky rychle a pak sotva dýchám. Za měsíc jsme po plavání šli na večeři. Když se venku ochladilo, zasunula mi ruku pod paži. Nechtělo se mi ji dovézt domů. Udělal jsem autem zbytečnou okliku a ona si toho všimla. Smála se, ale nepožádala mě, abych odbočil.
Před čtyřmi lety mi zemřela žena. Dušan tehdy přijížděl každou středu s jídlem a nákupem, dokud jsem nezačal znovu sám vařit. Neříkal, že musím mezi lidi. Seděl u mě a díval se se mnou na televizi, i když se mnou nebyla žádná řeč. Když se později rozváděl, jezdil jsem zase já k němu. O Evě mluvil hořce. Snažil jsem se ho vyslechnout, ale nikdy jsem neznal její část příběhu.
Řekl jsem jí, že za ním zajdu. Nechtěla po mně, abych něco tajil. Jen mě požádala, abych mu nevyprávěl podrobnosti našich schůzek. Přikývl jsem. Ve čtvrtek jsem pak seděl v Dušanově kuchyni, pozoroval jeho ruce kolem hrnku a hledal správnou chvíli. Nakonec jsem to vyslovil uprostřed řeči o rybách. Za tři týdny jsme měli odjet na prodloužený víkend k přehradě.
„S Evou? S mojí Evou?“ zeptal se. Opravil se sám, ale hned dodal, že zrovna ode mě by to nečekal. Připomněl jsem mu, že jsou dva roky rozvedení a on už také s někým chodí. Věděl jsem to od něj. Mávl rukou. O jeho přítelkyni teď přece nejde. Zeptal jsem se, co tedy po mně chce. „Abys to nechal být. Ženských je dost. Kamaráda máš snad jen jednoho takového.“
Chtěl jsem mu říct, že Eva není náhodná žena, kterou můžu vyměnit za jinou. Jenže začal vzpomínat na ty středy u mě. Na večer, kdy jsem mu volal, že nevydržím v prázdném bytě, a on přijel přes celé město. Pamatoval jsem si to stejně dobře. Když jsem odcházel, slíbil jsem, že si všechno promyslím. Dušan povolil sevřené ruce a nabídl mi ještě kávu. Odmítl jsem.
V pátek jsem Evě zrušil večeři. Vymluvil jsem se na únavu a ona se zeptala, jak dopadl rozhovor. Neuměl jsem jí lhát dál. Řekl jsem, že Dušan potřebuje čas. Chvíli bylo ticho. Pak se zeptala, k čemu ten čas potřebuju já. Začal jsem jí vysvětlovat, co pro mě udělal. Poslouchala mě až do konce. „To ti neberu. Ale nechci čekat, jestli mi můj bývalý dovolí jít s tebou na večeři.“
V sobotu jsem do bazénu nešel. Vytáhl jsem ze skříně rybářskou tašku a našel Dušanův podběrák, který mi půjčil na poslední výpravě. Měl jsem jej vrátit už dávno. Vedle ležela moje oranžová čepice; Eva mi ji nedávno stáhla do čela a prohlásila, že takhle mě u vody nikdo nepřehlédne. Seděl jsem mezi těmi věcmi a bylo mi nepříjemné, jak rád bych nechal rozhodnout někoho jiného.
Evě jsem zavolal odpoledne. Nabídl jsem úterní večeři a řekl, že se s ní chci vídat dál. Neřekl jsem, že jsem všechno vyřešil. Ani ona se hned nerozesmála jako dřív. Zeptala se, jestli termín zase nezruším. Slíbil jsem, že ne. Potom jsem napsal Dušanovi, že na přehradu nepojedu a přivezu jeho podběrák. Svůj podíl za objednanou chatku jsem mu poslal; věděl jsem, že s ním při rezervaci počítal.
Otevřel mi jen na šířku dveří. Řekl jsem mu, že jsem nezapomněl, jak mi pomáhal, ale s Evou se rozejít nechci. Podběrák si vzal a zeptal se pouze, jestli mám doma ještě něco jeho. Zavrtěl jsem hlavou. Cestou k autu mě napadlo, že se ho obvykle ptám, zda nepotřebuje s něčím pomoct. Tentokrát bych se už bál, jak by to znělo.
V úterý jsem na Evu čekal před restaurací. Přišla pěšky, trochu zadýchaná, a podala mi ruku. Uvnitř začala vyprávět o práci a já se po chvíli přestal hlídat. Bylo mi s ní dobře. Až cestou domů jsem uviděl výlohu rybářských potřeb. Měli tam malou skládací stoličku, přesně takovou, jakou Dušan sháněl. Sáhl jsem po telefonu, abych mu zavolal. Pak jsem zůstal stát s rukou v kapse. Pořád jsem mu chtěl říct, že ji konečně mají.
