Článek
S bývalou ženou jsme od sebe pět let. Adamovi bylo při rozvodu deset a domluvili jsme se, že bude u mě každý druhý víkend a ve středu spolu povečeříme. Byt jsem si pronajal tři ulice od nich, aby nemusel měnit školu ani kamarády. Zařídil jsem mu pokoj a koupil druhou nabíječku, přezůvky i kartáček. Chtěl jsem, aby měl také u mě všechno svoje a nemusel žít s taškou. Nějakou dobu to fungovalo. V pátek mi volal už ze školy, co budeme dělat.
Naše víkendy jsem plánoval dopředu. Jezdili jsme plavat, na kola nebo do kina, podle počasí a toho, co ho právě zajímalo. V pátek jsem nakoupil na jeho oblíbená jídla a práci dokončil tak, abych nemusel otevírat počítač. V posledních měsících ale Adam začal psát, jestli může přijít až v sobotu. Pak potřeboval v neděli odjet dřív. Nejdřív kvůli učení, potom kvůli klukům. Nechtěl jsem být otec, který mu všechno zakazuje, ale pokaždé jsem měl pocit, že mi ubírá z něčeho, čeho už tak máme málo.
Začal jsem se zlobit na jeho mámu
Když potřetí změnil příjezd, zavolal jsem bývalé ženě. Ptal jsem se, jestli mu náhodou nenaznačuje, že u ní může zůstat, kdykoli se mu zachce. Odmítla to. Prý ho naopak vybízí, ať se domlouvá přímo se mnou. Připomněl jsem jí, že já jim do společného času také nezasahuji. „On chce v sobotu na hřiště, ne na výlet se mnou,“ odpověděla. V tu chvíli mi připadalo, že si může dovolit být velkorysá. Ona ho má doma i tehdy, když spolu zrovna nic nepodnikají.
Další pátek jsem koupil vstupenky na výstavu o vesmíru. Adam o ní před měsícem mluvil a já čekal, že ho potěším. Jenže přišel s tím, že mají kluci na sobotu domluvený fotbal. Řekl jsem, že jednou snad mohou hrát bez něj. Sedl si ke stolu a začal loupat mandarinku. Nakonec souhlasil, jen se zeptal, kdy budeme zpátky. Celý večer jsem pak přemýšlel, jestli by se takhle tvářil i na výlet, který by navrhla jeho máma. Na výstavě jsme si povídali hlavně o tom, kdy půjdeme jíst.
U mě musí být pořád připravený
V neděli si balil tašku a hledal mikinu. Nabídl jsem mu, ať si ji tu nechá, má přece další doma. Řekl, že chce právě tuhle. Začal jsem mu vysvětlovat, kolik věcí jsem mu pořídil dvakrát, aby nemusel nic převážet. „Tati, já nechci mít všechno dvakrát. Já si chci někdy jen rozhodnout ráno, co budu dělat,“ odpověděl. Pak dodal, že u mě má pokaždé pocit návštěvy, pro kterou je připravený program. U mámy může půl dne hrát na počítači nebo odejít ven a nikdo se netváří zklamaně, že spolu nejsou.
Namítl jsem, že také umím celý den nic nedělat. Jenže jsem si vybavil sobotu, kdy jsme zůstali doma a já se ho snad každou hodinu ptal, jestli nechce někam zajít. Nabídl jsem tedy příští víkend úplně bez plánu. Mohl by si přinést počítač a já bych ho nechal být. Adam chvíli rovnal zip na tašce. „A nemohl bych přijít jen v neděli na oběd?“ zeptal se. Chtěl jsem říct, že dvě hodiny přece nejsou víkend. Místo toho jsem se zeptal, co by si dal. Vybral si kuře s nádivkou.
Dvě hodiny mi pořád připadají málo
Další neděli přišel před polednem. Ještě jsem krájel rohlíky, a tak se pustil do petrželky. Vyprávěl mi, jak na hřišti hledali míč v křoví a kdo se ve třídě s kým přestal bavit. Nemusel jsem z něj nic tahat. Po jídle jsme zůstali u stolu a ukazoval mi v telefonu kluka, se kterým chtějí založit kapelu. O žádné kapele jsem dosud nevěděl. Když ve dvě odcházel, zabalil si zbytek nádivky sám. Byl jsem rád, že jsme se zase normálně bavili, a současně jsem se musel držet, abych ho nepřemlouval ještě zůstat.
Večer mi kamarád nabídl na příští sobotu lístek na hokej. Neuměl jsem mu odpovědět, přestože jsem zatím neměl žádný plán. Pořád jsem počítal s tím, že by mohl přijít Adam. Chápu, že v patnácti nechce mít každý druhý víkend určený dospělým. Jen se bojím, že když přestanu na našich dnech trvat, zbydou nám postupně jen obědy. Ve středu jsme u večeře mluvili dál o té kapele. Chtěl jsem se zeptat na příští víkend, ale Adam mi právě pouštěl jejich první nahrávku. Nejdřív jsem si ji poslechl. Termín jsme zase nedomluvili.
