Hlavní obsah

Na diskotéce jsem chtěla vypnout synův mix, aniž jsem si ho pořádně poslechla

Foto: gemini.com

Modří měli swing pod přístřeškem, zelení synův taneční mix na dvoře. Pak se rozpršelo a oba parkety se musely vejít pod jednu plechovou střechu. Hned při první otočce někdo vrazil do Dáši.

Článek

Sedím u skládacího stolu na kraji přístřešku a do vytištěného programu dopisuju propiskou slovo MODRÁ. Tiskárna vzala obě barvy skoro stejně. Vedle papíru máme dvě bedny sluchátek a na plánku dvora dva taneční parkety: suchou dlažbu za námi a kus asfaltu naproti. Až si lidi vyberou hudbu, stačí jim ukázat, kam se mají postavit. Pod MODROU napíšu SWING a dvakrát to podtrhnu. Filip mi papír otočí k sobě.

„A zelená?“ ptá se. Mám tam napsáno hudba pro mladé. Už když si to po mně čte, vím, že je to blbě. Zní to, jako bych vedle stánku se svařákem otevřela dětský koutek. Škrtám to a ptám se, co tam chce. „Filipův mix,“ řekne. „Víc se tam stejně nevejde.“

V sedmnácti bych mu takový klid záviděla. Jako matka v něm občas slyším drzost, což je pro mě podstatně pohodlnější.

Na tichou diskotéku mě přivedla kolegyně, která měla na starosti městské slavnosti. Půjčila sluchátka a neměla nikoho, kdo by u nich vydržel celý večer. Řekla jsem, že seženu ještě jednoho člověka. Filip si doma vyslechl, kolik beden bude potřeba přenést, a zeptal se, jestli může taky pouštět. Prý jestli se počítá s tím, že má celý večer jen vydávat sluchátka, tak má v sobotu brigádu. Najednou se s ním dalo domluvit i na přenášení beden.

Dáše a pár lidem, se kterými občas chodíme na swing, jsem hned poslala zprávu. Dáša si před šesti týdny zvrkla kotník na schodech. Od té doby jsme se dvakrát sešly v kavárně místo na parketu a pokaždé mi pod stolem ukazovala, jak už s tou nohou může hýbat. Dneska si poprvé bere taneční boty. Já se těším snad víc než ona.

Filip svůj mix chystal po večerech. Jednou přišel do kuchyně s notebookem a pustil mi kus mezi dvěma skladbami. Zrovna jsem z telefonu potvrzovala půjčení stolů a po pár vteřinách jsem mu řekla, že pěkný. „On je až za chvíli,“ řekl. Nechal to hrát. Já mezitím připojila k objednávce ještě prodlužku. Když jsem zvedla hlavu, byl i s notebookem pryč.

Když začínáme, jsou na dvoře ještě děti s lampiony. Filip ukazuje jednomu klukovi, jak se na sluchátkách přepíná barva, a kluk to pak vysvětluje vlastnímu tátovi s vážností člověka, který mu právě zachránil večer. Pod přístřeškem se na dlažbě rozjíždí náš swing. Zelení mají naproti rovný kus asfaltu. Od stolu vidím obě skupinky a připadám si jako někdo, kdo to celé opravdu dobře vymyslel.

Dáša přichází v zimní bundě a nese si taneční boty v látkové tašce. „V těchhle se otočím, jen když mě někdo roztočí i s podlahou,“ říká o svých pohorkách. Sedne si na lavici, přezuje se a bundu si nechá. Než se ohřeje, tancuje s rukama v kapsách. Znám ji dost dlouho, abych v tom krátkém podupávání poznala, jak moc se těšila.

U zelených mezitím zahlédnu Báru z výdejny zásilek. Vždycky ji vídám za pultem, jak si konečkem propisky odsouvá vlasy z očí, protože má plné ruce. Tady má vlasy stažené gumičkou a stejným úsporným pohybem, jakým mi podává balíky, si dělá kolem sebe místo k tanci. U stolu si od Filipa vyžádala zelenou dřív, než jí stačil vysvětlit modrou.

První kapky spadnou na papír s programem. Než najdu průhledné desky, po asfaltu už skáčou bílé bubliny a zelení se hrnou mezi modré. Jeden pán couvne Dáše do zad, zachytí ji za loket a sluchátka mu sjedou na jedno ucho. Omluví se tak hlasitě, že ho slyší i paní u stánku. Dáša se zasměje, ale nohu, kterou měla zvednutou k otočce, položí hodně opatrně.

Stáhnu si sluchátka na krk. Pod plechovou střechou je najednou takový hluk, že se musím naklonit až k Filipovi. „Pojedeme chvíli jen modrou,“ řeknu mu. „Dám tam pomalej swing a ukážu jim krok na místě. Když mě všichni uslyší počítat do stejné hudby, snad přestanou couvat.“ Už přitom sahám po jeho notebooku, jako by stačilo najít tlačítko a bylo rozhodnuto.

Filip na něj položí dlaň. „A jak dlouhá je chvíle?“ Podle toho, jak se ptá, chápu, že moje chvíle už zná. Nejdřív krok na místě, pak ho ještě zkusíme na další skladbu a u zelených to do té doby třeba někoho přestane bavit. Řeknu pět minut. On se podívá na čas v přehrávači. „Já to mám namíchaný dohromady. Až mě pustíš zpátky, mám jako začít znova?“

„Tak jsi s tím měl počítat,“ vyletí ze mě. Přitom jsem mu sama ukázala na plánku jeho kus dvora. Suchý, samozřejmě. Filip už mi nic neříká, jen si odtáhne notebook blíž k sobě. Mezi námi leží krabice s nepoužitými sluchátky. Kdyby teď vstal a šel domů, pořád bych měla čím obsloužit všechny lidi. A nevěděla bych, jak ho zavolat zpátky.

U vchodu do sálu se mezitím hromadí mokré bundy. Poprosím kolegyni, ať lidem ukáže věšáky uvnitř. Lavici, která stála napříč u dveří, spolu přirazíme ke zdi a pod jejím bývalým koncem vysaju papírovými utěrkami loužičku. Podél zdi teď vede volný průchod. Kdo jde na záchod, nemusí už kličkovat mezi tanečníky. Jim samotným pořád zbývá sotva pár metrů suché dlažby.

Když se vrátím ke stolu, stojí u něj Filip se sluchátky v ruce. Podá mi je, ne však tak, jak je podává návštěvníkům. Sám mi navolí modrou a ukáže bradou před sebe. „Koukej na Dášu.“

Dáša má proti sobě Báru. Obě se drží kousek od lavice, kde je místo sotva na rozpažení. Do uší mi jde klavír a Dáša přesně do něj vyťuká špičkou dvakrát o zem. Bára počká, až se na ni Dáša podívá, a udělá po ní totéž, jen mezi ta dvě ťuknutí strčí ještě jedno patou. Pak zvedne bradu, jako by říkala: Tak co, zvládneš i tohle?

Přepnu si na zelenou. Pod tou patou je hluboký měkký úder, který mi projede až do kolen. Dáša ho slyšet nemůže, a přece si od Báry vezme patu hned při dalším kroku. Jen si ji posune tam, kde ji potřebuje ona. Bára jí pak ukradne pohyb ramenem, úplně nestydatě, a Dáša se rozesměje tak, že musí přestat tančit. Na okamžik se bojím o její kotník. Jenže ona se směje s váhou na obou nohách a sama si Báru přivolává zpátky prstem.

„Jak dlouho to dělají?“ ptám se. „Od tý doby, co jsi šla pro utěrky.“ Filip mi ukáže svoje sluchátka. Má je zelená, ale na Dášu se dívá stejně pozorně jako já.

„Nech to hrát,“ řeknu. Ještě pořád se mi chce dodat nějakou podmínku, nejlépe tři. Místo toho obejdu parket a poprosím lidi u kraje, ať nechají průchod u zdi volný a velké otočky si schovají na jindy. Pán, který vrazil do Dáši, zkusí otočit jen ramena. Jeho partnerka se na něj pobaveně podívá a udělá totéž. Ani jeden přitom nepotřebuje uhnout Dáše z cesty.

Filip vstane od stolu a mávne na lidi, ať si na chvíli odkryjí jedno ucho. „Máme výměnu partnerů,“ zavolá. Dva páry se po sobě hned podívají. „Partner může zůstat. Kdo chce, vymění si barvu.“ Ukáže na sluchátka a ukloní se před Dášou, která si na zelené právě zkouší tu svoji patu. Dáša mu úklonu vrátí, aniž přestane šlapat.

Déšť po půlhodině zeslábne, ale na mokrý asfalt už se nikdo nehrne. Bára se přijde zeptat Filipa na jednu skladbu a Dáša jí zatím na lavici hlídá tašku. Vydávám poslední dvě volná sluchátka lidem, kteří šli původně jen pro svařák. Pod zelenou se Filipovo jméno rozpilo, tak ho obtáhnu propiskou. Než dopíšu poslední písmeno, jeden z nich se už Filipa ptá, kterou barvou má začít.

U mě právě končí skladba a mě napadne vyhlásit další výměnu. Už zvedám ruku, ale nejdřív se nakloním k Filipovi. „Hodí se ti to teď?“ Poslouchá zelenou a ukáže mi rozevřenou dlaň. Ještě ne. Nechám ruku klesnout. Na modré se mezitím rozjede klavír a já si v těch pár vteřinách stihnu zapnout bundu, která mi od začátku večera plandá kolem boků.

Pak do mě Filip lehce strčí loktem. „Teď,“ řekne. „Kdo chce vyměnit barvu, teď může!“ zavolám. Kluk uprostřed přepne tátovi sluchátka a sobě vzápětí taky. Ještě před chvílí měl zelenou on a táta modrou. Teď je to obráceně a oba si pořád podřepují každý jindy.

Filip si sedne zpátky k notebooku, ale židli si přitáhne na mou stranu stolu. Při další výměně už mu stačí klepnout mi prstem do rukávu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz