Hlavní obsah

Táta permanentku odmítl. Stejně jsem zaplatila i za jeho sedadlo číslo 28

Foto: gemini.com

Když si táta poprvé neprodloužil permanentku na fotbal, koupila jsem ji i pro něj. Poslal mi cenu svého místa a na sobotu mě místo na stadion pozval do dílny.

Článek

Když jsem se přestěhovala za prací z Hradce do Pardubic, myslela jsem, že budu za tátou jezdit i ve všední dny. Vlakem je to přece kousek. Jenže večer se mi nechtělo znovu na nádraží a o víkendu jsme se stejně měli vidět na fotbale. Na tribuně jsme toho moc nenamluvili. Spíš cestou zpátky, když dav prořídl a my se loudali k zastávce. Právě tam jsem mu jednou řekla, že si v nové práci ještě po třech měsících nosím oběd k počítači, protože nevím, ke komu si sednout. V telefonu by ze mě dostal jenom „jo, dobrý“.

Proč kupovat jen jednu?

Před začátkem sezony mi klubová aplikace připomněla, že rezervace našich míst v pátek vyprší. Táta na můj přeposlaný snímek obrazovky napsal, že letos permanentku nechce. V předsíni měl pořád naši pruhovanou šálu, na lednici rozpis z minulé sezony. Bylo pro mě snazší říct si, že se mu za ni letos nechce utrácet, než vzít vážně to, co mi napsal. V košíku jsem zaškrtla obě sedadla a zaplatila.

Táta mi poslal přesně tolik, kolik stálo jeho místo. Do poznámky napsal „Za 28“. Zavolala jsem mu, že jsem ho přece chtěla pozvat. „Já vím, Kláro,“ řekl. „Ale já tam v sobotu nepůjdu.“ Pak se zeptal, jestli bych místo toho nepřišla do dílny. Měl rozdělaný zesilovač a na nasazení krytu se mu prý hodily ještě jedny ruce. Řekla jsem, že se stavím, ale jen na chvíli. Pořád jsem počítala s tím, že ho vytáhnu aspoň na druhý poločas.

Co je slyšet v dílně?

Když jsem v sobotu přišla, táta se skláněl nad otevřeným zesilovačem a z mobilu opřeného o krabičku se šroubky běžel živý přenos. „Když si pospíšíme, jsme tam na druhej poločas,“ řekla jsem a ani si nesundala bundu. Táta zvedl prst, ať chvíli počkám. Kopali jsme roh. Posadil se na stoličku a při komentátorově zvolání se předklonil, jako by odtud mohl něco zahlédnout. Míč prošel vápnem a nikdo na něj nedosáhl. „To byla pěkná šance,“ řekl táta a spokojeně se opřel o ponk. Teprve pak mě poprosil, ať mu podám kryt z police. Sundala jsem si bundu.

Zeptala jsem se, jestli ho to takhle vůbec baví. „Jo. Tady slyším, kdo má míč. Tam poslední dobou slyším hlavně toho chlapa za námi.“ Věděla jsem přesně kterého. Dokázal spustit na vlastního brankáře ještě před výkopem. Mně jeho křik patřil k zápasu stejně jako fronta na klobásu. Táta si o přestávce chodíval stoupnout ven. Myslela jsem, že se potřebuje projít.

Přidržela jsem kryt, zatímco táta hledal správný šroubek. „Když nemáme v kalendáři fotbal, tak se kolikrát nevidíme celý měsíc,“ řekla jsem. Táta přestal přesypávat šroubky v dlani. „Tak přijď někdy, i když nehrajou. Ve středu tu bývám do sedmi.“ Málem jsem mu vysvětlila, proč se mi po práci nechce na vlak. Místo toho jsem se zeptala, jestli pije kafe i v šest večer. „V šest teprve začínám,“ řekl.

Kam s druhým místem?

Ve vlaku jsem tátovi jeho platbu vrátila. Napsala jsem mu, jestli mám osmadvacítku na příští zápas nabídnout v aplikaci. „Klidně. Pro mě ji nedrž,“ odepsal.

Na další domácí zápas jsem šla sama. Druhé sedadlo jsem ráno uvolnila a těsně před výkopem si na ně sedla paní v pláštěnce. Z tašky vytáhla starý dalekohled a celý první poločas sledovala hlavně našeho levého beka. Když ho trenér vystřídal, řekla mi, že je to její syn a že dneska poprvé nastoupil od začátku. Za chvíli jsme se obě postavily kvůli střele, která trefila tyč. Chlap za námi tvrdil, že by to dal i v pantoflích. Mně se po tátovi zastesklo až cestou na zastávku, když jsem mu to chtěla povědět a vedle mě nikdo nešel.

Ve středu po práci

Přinesla jsem do dílny dva kelímky. Zesilovač už měl kryt, ale táta ho musel odsunout, abychom měli kam položit kafe. Chtěla jsem mu vyprávět o paní s dalekohledem. Než jsem se k ní dostala, zeptal se mě, jestli pořád obědvám u počítače. Už ne. S kolegyní chodíme do bistra naproti. Táta chtěl vědět, jak se jmenuje. Příští středu má prý volno až do dvou a do Pardubic už dlouho nejel.

Než mi odjel vlak domů, stihla jsem mu poslat adresu bistra a napsat, v kolik tam chodíme na oběd. Odepsal, ať mu u okna nechám místo.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz