Článek
Celý měsíc si s Filipem psala cestou z práce. On klidně poslal tři zprávy za sebou, klidně nechal uprostřed věty překlep. Barbora občas dojela o zastávku dál, protože se ještě rozhodovala, jestli na konec odpovědi dát smajlík.
Ve čtvrtek ho konečně pozvala do kina.
Vybrala horor, ke kterému jí poslal ukázku. Po prvním prásknutí dveří ztlumila zvuk a už ho nezapnula. Když Filip napsal, že v půl osmé může, ulevilo se jí. Dvě hodiny vedle něj, a přitom se na ni skoro nebude muset dívat.
Poslala mu název filmu a čas. Domluvili se, že si každý koupí lístek sám. Když v aplikaci vybírala místo u kraje, ani ji nenapadlo napsat mu, kterou pobočku má otevřenou.
Do kina přijela o čtvrt hodiny dřív. V odrazu skleněných dveří si sundala čepici a zase ji nasadila. Bez ní jí vlasy elektrizovaly.
U pokladny bylo horko a voněl tam sladký popcorn. Barbora si stoupla stranou, aby viděla na eskalátory. Filip měl přijít v zelené bundě. Jakmile se dole objevila nějaká zelená, narovnala se.
Pak jí poslal fotku kelímku s ledem. Připsal, že stojí u pokladny a že jí taky vezme pití. Zvedla hlavu. U pokladny stáli dva kluci v mikinách a žena s papírovou taškou.
Podívala se na fotku znovu. Za kelímkem visely žluté šipky k sálům. Tady byly modré. Napsala mu, ať jí pošle vstupenku.
Na obou lístcích byl stejný film a stejný čas. Až pod logem multikina byl drobným písmem název obchodního centra. Každý měl na lístku jiný.
Tak proto žádná zelená bunda.
První, co ji napadlo, bylo koupit si druhý lístek a rozběhnout se na tramvaj. Vzápětí jí vyhledávač ukázal třicet sedm minut. Zmeškala by začátek, což by jí u tohohle filmu vlastně vyhovovalo.
Filip zavolal. Navrhl, že přejede on a že si místo kina dají někde něco k pití. V telefonu slyšela, jak mu při řeči cinká led.
Než stačila odpovědět, dodal: „Popravdě jsem se na to bál jít i ve dvou.“ Poslední dvě slova řekl rychle, skoro je přeslechla. Za jeho hlasem se ozvalo sypání ledu do dalšího kelímku.
Barbora se opřela o výlohu se svítícím plakátem. Došlo jí, že se celou cestu připravovala i na to, jak se v sále lekne. Hlavně aby po něm hned nesáhla. Hlavně aby si toho nevšiml.
„Já horory nesnáším. Tu ukázku jsem dokoukala bez zvuku.“
Filip se zasmál tak blízko mikrofonu, až jí zapraskalo v uchu. Smál se i potom, co mu řekla, kde přesně ukázku ztlumila. Prý zrovna tam ji vypnul úplně.
Našli konečnou, kam jí od kina jela přímá tramvaj a kam on mohl dojet autobusem. Barbora si odtamtud pamatovala stánek s hranolky. Na mapě měl ještě otevřeno. Domluvili se, že tam pojedou oba.
Vstupenku nechala propadnout.
Když tramvaj projela kolem posledních výloh, Barbora si všimla, že svírá telefon oběma rukama. Povolila prsty. V chatu zůstala fotka kelímku, po němž už v kině stékala voda.
Na konečné svítilo okénko stánku do mokré dlažby. Filip stál u něj v zelené bundě a přidržoval dlaní roh mastného papíru, který mu vítr zvedal ke kečupu.
Podíval se na ni dřív, než si stačila upravit čepici. Vypadal trochu jinak než na fotce. Když se usmál, udělal se mu důlek jen na jedné straně. Chtěla se na něj podívat ještě jednou.
Posunul k ní hranolky. Vzala si jednu moc horkou a chvíli ji převalovala v puse. Nad papírem se ještě držela pára. Ani jeden nic neříkal.
Přes silnici se rozjela prázdná tramvaj do smyčky. Cestou sem si pro případ, že dojde řeč, nachystala otázku, proč Filip v úterý tak hájil konec filmu, který jí doporučil. Teď ji nechala být a vzala si druhou hranolku.
„Příště bych klidně šla na něco, kde se lidi jenom hádají v kuchyni,“ řekla. Až když to dořekla, všimla si, že to příště vyslovila úplně obyčejně.
Filip přikývl. Ukázal jí nejdelší hranolku, schovanou pod ostatními. Nechal ji ležet mezi nimi, dokud po ní sama nesáhla.





