Článek
Doma jsem si několik večerů zkoušela připevnit fotoaparát na nový stativ. V obýváku jsem přitom překážela mezi pohovkou a televizí, ale nikomu to nevadilo tolik jako mně. Chtěla jsem už být někde venku a vědět, co dělám. Dosud jsem měla hvězdy na snímcích buď rozmazané, nebo na nich nebylo vůbec nic.
Pobyt od sobotního odpoledne do neděle jsem objednala v září. Nevratná záloha mě tehdy trochu zarazila, pak jsem ji zaplatila dřív, než bych si našla důvod nejet. V listopadu přišla předpověď deště. Lektor poslal e-mail, že se program přizpůsobí počasí. Přečetla jsem si ho dvakrát a pokaždé skončila u vlastní představy tmavého kopce.
Přijela jsem kvůli obloze
Penzion stál na okraji malého města na Vysočině. Z jídelny bylo vidět parkoviště, za ním několik domů a nad nimi šedou plochu bez jediného světlejšího místa. Ostatní už měli fotoaparáty na stole. Bylo nás šest a já jediná si zatím nechala brašnu zavřenou, abych nemusela přiznat, kolik tlačítek neumím použít.
Lektor Pavel nám nalil čaj a rozložil mapu. Ukázal místo, odkud jsme měli večer fotografovat. Mluvil o něm chvíli, snad abychom věděli, že skutečně existuje, a pak mapu zase složil. Déšť měl podle předpovědi pokračovat celou noc. Navrhl projít náměstí a zkusit světla výloh a jejich odrazy na mokré dlažbě.
Žena naproti mně se hned usmála. Prý si stejně chtěla vyzkoušet focení za deště. Další účastník vytáhl z kapsy pláštěnku na fotoaparát a začal ji ukazovat sousedovi. Pavel vysvětloval, že si můžeme procvičit práci se stativem i nastavení přístroje. Nikdo se netvářil ošizeně. Jen já jsem pořád hleděla na složenou mapu.
„A na tu oblohu tedy nepůjdeme?“ zeptala jsem se, přestože odpověď byla slyšet v okapu za oknem. Pavel zavrtěl hlavou. Pokud se mraky roztrhají, vyrazíme, ale nechce nám to slibovat. Řekl to obyčejně, bez výmluv. Právě tím mi ztížil všechno, co jsem si cestou chystala pro případ, že budu muset něco reklamovat.
Náhradní program
Po čaji jsme zkoušeli nastavení v jídelně. Pavel se u mě zastavil nejdéle, našel se mnou správnou položku v nabídce a nechal mě celý postup zopakovat. Byl trpělivý. Když se ostatní začali oblékat na náměstí, nemohla jsem si ani namlouvat, že mi nic nedal. Přesto se mi při představě večerních výloh chtělo domů.
Vedle mě si žena z protější židle utahovala kapuci. „Nakonec to může být lepší než ty hvězdy,“ řekla. Jmenovala se Irena a během posezení u čaje mi ochotně vysvětlovala, co si mám kam uložit. Nechtěla jsem ji odbýt. Přikývla jsem tedy a sáhla po bundě, ale ruku jsem zase stáhla. Irena chvíli čekala, pak si zapnula zip až ke krku.
Když jsem byla malá, táta mě jednou vytáhl z postele kvůli jasné obloze. Z toho večera si pamatuju hlavně studené schody a jeho ruku na rameni. Nečekala jsem, že si totéž koupím s ubytováním a snídaní. Jen jsem si přála zase někam jít kvůli něčemu, co nemusím zařídit, uklidit ani odevzdat do pondělního rána.
Pavlovi jsem oznámila, že na náměstí nepůjdu a zkusím odjet. Nezdržoval mě přesvědčováním. Nabídl mi, že se můžu připojit později, a připomněl ranní rozbor snímků. „Já vím, že za počasí nemůžete,“ dodala jsem. Vyslovila jsem to skoro nevlídně, jako by mi právě tahle okolnost bránila říct něco důležitějšího.
Autobus, který jsem nestihla
Na pokoji jsem skládala věci rychle a nepořádně. Stativ nešel zasunout do obalu, mokrý rukáv se mi připletl do zipu. Spoj v telefonu ukazoval odjezd v pět deset. Bylo za pět minut pět a na zastávku to mělo být sedm minut pěšky. Vyrazila jsem přes parkoviště ke značce autobusu, kterou jsem viděla mezi stromy.
Až u zadního plotu jsem zjistila, že k zastávce nevede žádná branka. Musela jsem se vrátit k vjezdu a celé parkoviště obejít. Když jsem dorazila k silnici, autobus jsem zahlédla už jen zezadu. Pod přístřeškem jsem pak obnovovala vyhledávání, měnila zastávky a zkoušela spojení přes dvě různá města. Další použitelný spoj jel ráno.
Mohla jsem zavolat manželovi, ale čekaly by ho skoro dvě hodiny v autě jedním směrem. Rozepsanou zprávu jsem smazala. Do penzionu jsem se vrátila s taškou těžší, než když jsem odcházela. Majitelka zvedla oči od notebooku a podala mi klíč. Pokoj zůstal můj do rána. Znovu jsem si v něm pověsila mokrou bundu.
Z horního patra jsem později viděla naši skupinu přecházet náměstí. Pavel někomu držel deštník nad přístrojem. Mohla jsem dojít za nimi. Místo toho jsem snědla večeři u malého stolu vedle recepce a pak na pokoji otevřela návod k fotoaparátu. Po několika stránkách jsem ho zavřela. Z chodby zazněl smích a cinknutí lžičky o hrnek.
Ráno u společného stolu
Při snídani mi Irena ukázala snímek červeného nápisu, roztaženého přes kaluž až k okraji fotografie. Líbila se mi ta barva, to jsem jí řekla po pravdě. Vyprávěla, jak musela klečet pod deštníkem a třikrát začínat znovu, protože jí někdo prošel záběrem. Poslouchala jsem ji bez včerejšího podráždění. Svůj večer si užila doopravdy.
Potom mezi talíři poslala přeloženou čtvrtku. Nahoře stálo poděkování Pavlovi za skvělý víkend, který jim ukázal, že se dá fotografovat za každého počasí. Pod textem bylo pět podpisů. Irena mi podala propisku a já ji chvíli držela nad papírem. Stačilo připsat jméno. Nikdo by po mně nechtěl další vysvětlení.
„Já se nepodepíšu,“ řekla jsem nakonec. Irena se zarazila a podívala se ke dveřím, kde stál Pavel s konvicí kávy. „Kvůli tomu dešti?“ zeptala se tiše. Vrátila jsem jí propisku. „Nezlobím se na něj. Ale pro mě to skvělý víkend nebyl.“ Znělo to tvrději, než jsem chtěla. Už jsem k tomu ale nepřidala žádnou omluvu.
Před odjezdem jsem Pavla požádala o číslo účtu a poslala domluvený doplatek. Zeptal se, jestli jsem si odnesla aspoň něco užitečného. Ukázala jsem mu, že už umím nastavení najít sama. Usmál se, já také, jen krátce. Poděkovala jsem mu za pomoc s přístrojem. O dalším termínu jsme nemluvili a on mě nenutil hodnotit pobyt lépe.
Na zastávku jsem tentokrát přišla o dvacet minut dřív. Doma manžel postavil vodu na kávu a zeptal se, jaké to bylo. Položila jsem brašnu vedle stolu a řekla mu, že mě to mrzí. Nemusela jsem začít tím, že si vlastně nemám na co stěžovat. Zatímco hledal čisté hrnky, vyndala jsem fotoaparát. Stativ zůstal zabalený.





