Článek
Jirka mi zavolal v šest ráno, zrovna když jsem v šatně pekárny tahala z rukávu gumičku do vlasů. „Dáme to k pokladnám,“ řekl místo pozdravu. „Tam se podepíšou i lidi, co nejsou v naší skupině.“ Předchozí večer nám do domovní skupiny poslal oznámení o opravě ulice. Od pondělí jsem měla na ranní směnu nastupovat u hřbitova místo na zastávce pod naším domem. Ke hřbitovu to bylo do kopce. K supermarketu jsem to měla tři minuty, i když jsem nesla nákup.
Na první arch napsal Jirka obě naše jména. Mně to udělalo dobře. Když se u nás v domě něco řešilo, dozvídala jsem se to obvykle až z papíru na výtahu. Tady jsem obešla tři vchody sama. U dveří jsem lidem říkala, ať si představí cestu ke hřbitovu v listopadu před šestou: kolem garáží nesvítí dvě lampy, na chodníku se drží mokré listí a od brány už je vidět, jestli autobus odjíždí. Což je vám k ničemu, protože k němu ještě musíte obejít plot. Podepsala se i sousedka, se kterou jsme spolu od jara mluvily jen o tom, čí je rohožka na schodech.
U supermarketu nás v pátek zastavila paní s chodítkem. Vídala jsem ji v čtrnáctce, ale nikdy jsem se nedívala, kam jde po vystoupení. Ukázala přes silnici na terminál. „A kudy půjdu na sedmičku?“ Popsala jsem jí cestu podél parkoviště a přes dva přechody. Od hřbitova vedla oklikou ke stejným semaforům. „U hřbitova mi na přestup nechali čtyři minuty,“ řekla. „Odsud by mi stačily?“ Jirka zvedl oči od archu. Já řekla, že mně by stačily. Paní přikývla, jako by si jen ověřovala nějaký údaj. Propisku, kterou jsem jí už podávala, si nevzala.
V pondělí jsem měla odpolední a v půl šesté ráno jsem stála před supermarketem. Nikdo nevěděl, v kolik by tam autobus stavěl. Vyšla jsem tedy v 5.34, kdy měl podle výlukového řádu přijet ke hřbitovu. Chtěla jsem si jen zkusit, jestli od obchodu za čtyři minuty dojdu na terminál. U prvního přechodu jsem prošla skoro hned. U druhého jsem stiskla tlačítko a dívala se na sedmičku u ostrůvku. Dveře se zavřely. Pak autobus blikl doleva. Zelená mi naskočila, až když už byl za výjezdem.
V úterý jsem si na čtrnáctku počkala u hřbitova. Přijela přesně v 5.34 a paní s chodítkem z ní vystoupila zadními dveřmi. Spustila jsem stopky a zeptala se, jestli můžu jít s ní. U parkoviště mě stáhla zpátky: „Tudy ne, tam na konci nesjedu z obrubníku.“ Šly jsme k přechodu kolem vjezdu. K prázdnému ostrůvku jsme došly v 5.42. Když jsem řekla, že na radnici ukážu oba časy, poklepala mi na telefon. „Řekněte jim hlavně, že jde o tu první sedmičku. Odpoledne mám na přestup času dost.“
Jirka měl mezitím archy naskenované a poslané na radnici. Když jsem mu řekla, že bychom na večerní schůzku měli přinést i ty časy, myslel si, že chci petici vzít zpátky. „Já jim nebudu obcházet zvonky podruhý. Podepsali nám obchod. Nic jinýho.“ V tom měl pravdu. „Jak začneš o sedmičce, na ten kopec už se nikdo ani nezeptá,“ dodal. Na schůzku přesto šel se mnou a desky s originály nesl pod bundou, aby cestou nenavlhly.
V zasedačce Jirka vysvětlil, proč chceme zastávku u obchodu. Pak mi posunul desky, abych řekla, kolik máme podpisů. Řekla jsem to. Stačilo mu je teď vrátit a sednout si. Chvíli jsem přidržovala prstem roh desek. Vadilo mi, že až promluvím, možná si vzpomene na všechny ty dveře, kam mě poslal místo sebe, a bude si říkat, že tam měl jít sám. Nakonec jsem desky položila před něj a řekla, že od obchodu jsem přestup zkoušela jen nanečisto. Od hřbitova nám v ranním provozu cesta zabrala osm minut. Požádala jsem, aby první sedmičku po dobu objížďky posunuli o pět minut. Muž od dopravce si otevřel rozpis a chvíli hledal, kdy se vůz vrací z konečné. Na místě nic neslíbil. V pátek ale radnice poslala nový výlukový jízdní řád. Zastávka zůstala u hřbitova. První sedmička měla od pondělí odjíždět v 5.43.
Jirka mi přeposlal jízdní řád bez jediného slova. V pondělí jsem měla volno, ale stejně jsem šla s ním nahoru. U garáží jsem rozsvítila baterku v telefonu, ať oba vidíme pod nohy. U hřbitova Jirka nastoupil do čtrnáctky a já se vydala s paní k terminálu. U druhého přechodu zabrzdila chodítko. Sedmička stála u ostrůvku stejně jako před týdnem. Tentokrát se dveře nezavřely.
U autobusu sáhla paní do kapsy pro kartu. Už jsem jí chtěla nabídnout, že ji přiložím za ni. Vzpomněla jsem si, jak jsem jí u obchodu strkala do ruky propisku, a nechala jsem ruce v kapsách. Karta pípla a paní si ještě v klidu zabrzdila chodítko vedle sedadla. Na hodinách nad řidičem bylo 5.42.





