Článek
David čeká u turniketu s batohem mezi nohama. Když ji vidí, vytáhne z kapsy mobil. Ema čeká, že jí ukáže nějakou novou cestu, ale na displeji svítí její ranní zpráva.
„Modrá u sloupu?“
„Jo. To byla tvoje první, ne?“
„Tvoje. Já z ní tenkrát lezl dolů pro tvoji ponožku.“
Na to zapomněla. David jí tu ponožku přinesl mezi zuby. Tehdy ji před ním ani nenapadlo dělat, že umí něco, co neumí.
Dnes má v batohu vlastní sedák, boty i načatou pásku na prsty. V aplikaci najde na permanentce ještě dva vstupy. Přiloží mobil ke čtečce a turniket cvakne.
Boulder obejdou. Ema schválně, u Davida neví. Zastaví se u věšáků, aby jí podržel batoh, než si sundá bundu. Zpoza nízké stěny se ozve dopad do matrace. Ema se tam ani nemusí podívat. Při vlastním pádu slyšela po té tupé ráně ještě cvaknutí zubů.
Zůstala jí modřina přes půl stehna. David u toho nebyl. Poslala mu fotku až za pár dní, když začala žloutnout, a připsala k ní, že si jen dává oraz. Na fotce nebylo vidět, že ji pořídila vsedě. Ve stoje se jí při pohledu na nohu dělalo špatně.
Modrá u sloupu je volná. Ema si doma na fotce haly našla první tři chyty. Ten třetí vypadá jako půlka housky. Naživo je větší, než čekala. Dobrý chyt. To by se dalo říct i o všech dalších, které od země vidí.
Ještě v tramvaji doufala, že když bude chtít dolů, David ji přemluví aspoň k jednomu kroku navíc. Od něj by možná snáz uvěřila, že na ten krok má.
Naváže se. S Davidem se navzájem zkontrolují jako před každou cestou. Kdysi ji učil jistit a nechával ji mluvit nahlas, i když odpověď dávno znal. Teď se jí chce říct, že dneska možná nevyleze ani tam, kam dosáhne ze země. Místo toho si otře prsty o kalhoty.
„Mám tě,“ řekne David.
První chyt je studený. Druhý má na spodní straně trochu magnézia po někom, kdo lezl před ní. Ema přešlápne a boty na stěně drží přesně tak, jak mají. Na vteřinu ji napadne, že tohle už vlastně zvládla. Jenže pak sevře modrou housku a podívá se, kam dát nohu.
Vidí špičku boty. Pod ní podlahu. A na ní svoje pantofle, jeden převrácený podrážkou nahoru.
Při pádu na bouldru jí noha ujela dřív, než stačila pustit chyt. Teď jí neujíždí nic. Přesto k sobě přitiskne kolena tak prudce, až se jedním bouchne o stěnu.
„Spusť mě.“
Řekne to docela zřetelně. Už se ale připravuje, že bude muset zavolat znovu. Teď by jí i obyčejné zkus ještě jeden připadalo jako strašně dlouhá věta. Nechce čekat nahoře, než ji David dořekne.
Lano se napne. David ji bez řečí spustí.
I na zemi se Ema ještě drží nejnižšího chytu. Když ho pustí, otočí si pantofel a zkusí se do něj trefit špičkou lezečky. Až napodruhé jí dojde, proč jí tam nejde noha.
„Pojistíš mě?“ zeptá se David.
Ema se na něj podívá. Už sahá po svých botách. Neodnáší si je k vedlejší, těžší cestě. Chce lézt tu její modrou, na kterou by normálně ani nevytáhl magnézium.
„Jo,“ řekne. „Ale já už dneska nepolezu. Já tam ani nestihnu dostat strach z toho, že spadnu. Mně se rovnou zdá, že už padám.“
David přestane utahovat pásek na botě. Ema čeká, že jí připomene lano. Sama si ho připomínala celou cestu sem. Ví, s kým přišla a proč nešla na boulder. Kdyby stačilo vědět, že má lano, byla by už nahoře.
„Tak dneska lezu já,“ řekne David a dotáhne pásek.
Když se naváže, Ema ho zkontroluje. Pak zůstane stát pod stěnou s lanem v rukou. Tohle místo zná. Vidí odtud Davidovi na boty a ví, kdy se chystá udělat delší krok, protože před ním pokaždé dvakrát pokrčí koleno.
U třetího chytu David šmátrá pravou nohou po stupu, který má skoro u kotníku.
„Trochu doleva,“ zavolá Ema dřív, než se jí stačí zeptat. David najde stup a zvedne se. O kus výš zase hledá něco, o co by si mohl otřít dlaň. Takhle vypadá David zdola. Na to taky zapomněla.
Když je David zase na zemi, Ema už rozepíná lezečky. „Příští středu můžu od půl sedmé.“
David jí podá pantofle a ve sdíleném kalendáři posune příští středu z šesti na půl sedmou. Ema má na permanentce ještě jeden vstup. Nechá si ho na středu, i kdyby lezečky zůstaly v batohu.





